22 Cdo 238/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce Ing. arch. M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) T.
Z., a 2) J. P., zastoupeným advokátem, o určení spoluvlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 238/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července
2004, č. j. 26 Co 272/2004-86, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2004, č. j. 26 Co
272/2004-86 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. února
2004, č. j. 7 C 238/2002-55, určil, že žalobce je spoluvlastníkem ideální
½ nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 437 pro kat.
území P., obec K., a to rodinného domu č. p. 184 se stavební parc. č. 110 -
zastavěná plocha a nádvoří o výměře 546 m2 a pozemků parc. č. 910/1 - ostatní
plocha o výměře 5345 m2 a parc. č. 912 - zahrada o výměře 169 m2. Dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví žalobce
s J. R., matkou žalovaných, trvalo od 19. 4. 1985 do 8. 2. 1995, kdy nabyl
právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 4. 11. 1994, sp. zn. 15 C
344/94, jímž bylo toto bezpodílové spoluvlastnictví zrušeno. Kupní smlouvou z
30. 11. 1992 žalobce a J. R. nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví předmětné
(výše označené) nemovitosti. Dne 21. dubna 1998 uzavřeli žalobce a J. R. dohodu
o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví za trvání manželství,
podle níž výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se stala J. R., na kterou
přešel dluh u České spořitelny. Návrh na vklad vlastnického práva k těmto
nemovitostem J. R. podala 5. 5. 1998. Po doplnění návrhu podle požadavku
katastrálního úřadu byla zapsána jako výlučná vlastnice nemovitostí. Následně
darovací smlouvou označené nemovitosti darovala žalovaným, každému z nich v
rozsahu ideální poloviny.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o
vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a J. R. z 21. 4.
1998 je neplatná, neboť byla uzavřena po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §
149 odst. 4 ObčZ, počítané od právní moci rozsudku o zrušení jejich
bezpodílového spoluvlastnictví. Protože v této tříleté lhůtě nedošlo k uzavření
dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a J. R. ani k podání
návrhu na jeho vypořádání u soudu, stali se žalobce a J. R. podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý z nich v rozsahu ideální
poloviny. Pokud J. R. převedla celé nemovitosti darovací smlouvou na žalované,
je částečně neplatná i tato smlouva a žalobce je nadále spoluvlastníkem
nemovitostí z ideální poloviny. Podle soudu prvního stupně žalobce má naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, neboť pouze na základě takového rozhodnutí
může docílit zápisu svého spoluvlastnického práva do katastru nemovitostí.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
7. července 2004, č. j. 26 Co 272/2004-86, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem ideální poloviny
předmětných nemovitostí, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně naléhavého
právní zájmu žalobce na požadovaném určení. Uvedl, že soud prvního stupně
přehlédl, „že v souzené věci se žalobce domáhá určení pouze spoluvlastnického
práva k předmětné nemovitosti v rozsahu jedné poloviny, přičemž ze žalobního
návrhu není zřejmý podíl ostatních spoluvlastníků, tj. žalovaných. Podle názoru
odvolacího soudu za situace, kdy je žalováno na určení spoluvlastnictví a
žalobní návrh neobsahuje žádné údaje týkající se dalších dvou popřípadě i více
spoluvlastníků, není dán naléhavý právní zájem na takovém určení. Je tomu tak
proto, že na základě takto formulovaného rozsudečného výroku by nebylo docíleno
zápisu v katastru nemovitostí, neboť na katastrálním úřadu nelze požadovat, aby
posuzoval a určoval v jakém rozsahu jsou zbývající spoluvlastníci nositeli
vlastnického práva“. Žalobu proto zamítl z důvodu nedostatku naléhavého
právního zájmu na dané určovací žalobě.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje v nesplnění
poučovací povinnosti odvolacího soudu o správném žalobním návrhu a v tom, že
nebyl vyzván, aby jej upravil, zejména zamýšlel-li odvolací soud o formulaci
žalobního návrhu opřít své rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na nález
Ústavního soudu ze dne 26. března 2002, sp. zn. I. ÚS 352/2000, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 38, svazek 25, na straně 307.
Doplněk odvolání, v němž žalovaní poprvé uvedli, že z výroku rozhodnutí
nevyplývá, v jakém rozsahu budou spoluvlastníky žalovaní, byl zástupci žalobce
doručen při jednání před odvolacím soudem 7. 7. 2004 a nebylo mu tak umožněno s
tímto podáním se předem seznámit. S ohledem na neplatnost dohody o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví a částečnou neplatnost darovací smlouvy setrval
na stanovisku, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu
(nálezy sp. zn. III. ÚS 104/96, I ÚS 352/2000, III ÚS 198/98 a IV Ú 37/2000) a
rozhodnutí Nejvyššího soudu (ve věcech sp. zn. 22 Cdo 320/2001 a sp. zn. 30 Cdo
143/2002) podle žalovaných nelze dovodit, „že by neposkytnutí poučení o
nutnosti upravit petit tak, aby byl dán naléhavý právní zájem na žalovaném
určení, bylo nesplněním poučovací povinnosti soudu a představovalo tak vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Rozhodnutí,
jehož vydání se žalobce domáhal, nesplňuje předpoklady určovací žaloby, neboť
„není zárukou odstranění budoucích sporů účastníků“. I kdyby na základě
takového určení bylo možno provést záznam do katastru nemovitostí, vedlo by
toto rozhodnutí k duplicitnímu zápisu, neboť na jeho podkladě by nebylo možno
ve vztahu k žalovaným provést žádný zápis, takže by vyvolalo potřebu dalšího
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není [určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ], je, že žalobce má na určení
naléhavý právní zájem.
Odvolací soud v dané věci postavil své rozhodnutí na právním závěru, že
naléhavý právní zájem na určovací žalobě není dán, neboť na základě výroku
rozsudku odpovídajícího žalobnímu návrhu, jímž se žalobce domáhá určení pouze
velikosti svého spoluvlastnického práva (jedné poloviny) k předmětným
nemovitostem, aniž by z rozsudku byla zřejmá velikost podílů ostatních
podílových spoluvlastníků, by nebylo docíleno odpovídajícího zápisu v katastru
nemovitostí.
Podle § 155 odst. l OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku
rozsudku.
Podle § 159a odst.l OSŘ nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle § 159 odst. 4 OSŘ v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro účastníky řízení popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro
všechny orgány.
Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný, tak aby byl vykonatelný
i po stránce materiální. Jde-li o výrok, kterým je rozhodováno o určení práva
podle § 80 písm. c) OSŘ, musí být ve výroku označena osoba, které se právo
týká, a vymezeno právo, které této osobě náleží.
Splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku rozsudku.
Ten lze však vykládat i ve spojení se záhlavím - zejména ohledně přesné
individualizace osoby, jejíž právo se určuje. Výrok rozsudku je nutno
vykládat ve spojení se záhlavím i ohledně osoby, vůči které se právo určuje,
která bude podle § 159a odst. l OSŘ takovým rozhodnutím vázána. Tak je tomu
např. je-li výrokem rozhodnuto o určení vlastnického práva žalobce k věci:
osoba, která bude tímto výrokem vázána, je individualizována právě v záhlaví
tohoto rozsudku. Nic nebrání tomu, aby výrok rozsudku byl vyložen i v
souvislosti s odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje a je možné s
jeho pomocí odstranit pochybnosti o obsahu a rozsahu určeného práva.
S přihlédnutím k uvedeným zásadám musí proto soud v každém konkrétním případě
zkoumat, zda žalobní petit, kterým žalobce navrhuje formulaci budoucího výroku
soudu na určení svého práva, je přesný, určitý a srozumitelný.
V dané věci se žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem ideální poloviny
nemovitostí. Podle skutkového děje vylíčeného žalobcem nemovitosti z
nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví s manželkou žalobce přešly podle
zákonné domněnky do podílového spoluvlastnictví žalobce a manželky každému z
jedné ideální poloviny, ta je však přesto celé převedla na žalované každému z
jedné ideální poloviny, a tak jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí.
Žalobce tvrdí, že manželka tak převedla více práv než jí náleželo, neboť
převedla na žalované i jeho ideální polovinu nemovitostí (rovným dílem), tedy
že mu patří polovina spoluvlastnického podílu každého ze žalovaných, tj.
ideální ¼ nemovitostí ve vztahu k celku.
Soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení, že je žalobce spoluvlastníkem
ideální poloviny nemovitostí, s odůvodněním, že darovací smlouva, kterou
manželka žalobce darovala žalovaným celé nemovitosti, je částečně neplatná,
pokud převedla i spoluvlastnický podíl žalobce v rozsahu ideální poloviny
nemovitostí.
S přihlédnutím k výše uvedeným zásadám, týkajících se materielní
vykonatelnosti rozsudku, a k tomu, že ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně je vymezeno, které osobě právo náleží, dále rozsah určovaného práva tak,
že jde o spoluvlastnický podíl ideální polovinu nemovitostí, a ve spojení se
záhlavím je zřejmé, že žaloba směřuje proti dvěma žalovaným, kteří jsou podle
odůvodnění dosud zapsáni v katastru jako spoluvlastníci každý z ideální
poloviny, a z odůvodnění vyplývá, že každý nabyli neoprávněně polovinu svého
podílu, pak jde o výrok materielně vykonatelný.
K věci je třeba uvést, že domáhá-li se žalobce určení spoluvlastnického
podílu k nemovitostem proti dalším spoluvlastníkům nemovitostí zapsaným v
katastru nemovitostí, pak předmětem řízení je vždy jen určení spoluvlastnického
podílu žalobce, tvořeného tím, že žalovaní jsou takto zapsáni jako
spoluvlastníci (na jeho úkor) neoprávněně; žalobce tedy implicitně tvrdí, že mu
podle hmotného práva náleží část ze spoluvlastnických podílů žalovaných. Z toho
především plyne, že žalobci nejde o určení těch (menších) spoluvlastnických
podílů žalovaných, které jim po právu náleží a které ani nezpochybňuje. Z
ničeho by tedy nevyplýval naléhavý právní zájem na určení nezpochybněných
(částí) spoluvlastnických podílů žalovaných. Mohou nastat i případy, že
žalobce bude tvrdit, že každý ze žalovaných je zapsán jako spoluvlastník
nemovitostí neoprávněně (že není nositelem hmotného práva) v nestejném rozsahu.
Pak nelze vyloučit ani formulaci žalobního petitu na určení, že žalobci náleží
ze spoluvlastnického podílu každého ze žalovaných příslušný ideální podíl, to
jest že žalobci náleží ideální podíl nemovitostí ve vztahu k celku (tak např.
určuje se, že žalobci náleží čtvrtina z ideálních 4/6 nemovitostí žalovaného
1) a polovina z ideálních 2/6 žalovaného 2), tedy spoluvlastnický podíl
ideální 2/6 nemovitostí ve vztahu k celku).
K posledně uvedenému příkladu dovolací soud dodává, že podle § 79 odst. l OSŘ
je žalobce povinen mimo jiné vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti a musí z
ní být patrno, čeho se domáhá. Jestliže v žalobě o určení, že žalobci náleží
spoluvlastnický podíl k nemovitostem, žalobce vylíčí skutečnosti, ze kterých
dovozuje nabytí svého spoluvlastnického práva v žalovaném rozsahu ve vztahu ke
každému ze žalovaných, pak nic nebrání soudu, aby nastane-li případ, že bude
třeba i určení té části spoluvlastnických podílů žalovaných, která náleží
žalobci, aby soud jeho žalobní petit formulačně sám v tomto smyslu upravil.
Takový postup není v rozporu s požadavkem § 79 odst. l věta druhá OSŘ, který
stanoví, že žalobce musí v žalobě uvést, čeho se domáhá. Nejvyšší soud uvedl
již v usnesení z 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, jehož právní věta byla
publikována pod C 2375/sešit 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „označí-li žalobce v žalobě přesně,
určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud
nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve
výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal.
Pouze soud rozhoduje, jak je formulován výrok jeho rozhodnutí;případným návrhem
na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán.“
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého
právního zájmu na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ není správný.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena
k dalšímu řízení (243b odst. 5 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Marie
Rezková, v. r.
předsedkyně senátu