22 Cdo 2380/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce K. S.,
zastoupeného JUDr. Josefem Jančaříkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na
Příkopě 797, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Janem Dobrovolným,
advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75, o zřízení věcného
břemene, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 95/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu
2008, č. j. 11 Co 356/2008-427, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 11 Co
356/2008-427, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 10. dubna 2008, č. j. 9 C 95/2001-362, zřídil „ve prospěch vlastníka stavby
– objektu bydlení č. p. 43 postaveném na p. č. 294/1, zapsáno v katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. 1620 pro obec a katastrální území H. u
Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Vsetín, věcné
břemeno chůze a jízdy jednostopými a dvoustopými vozidly, které bude v souladu
zejména s předpisy vodohospodářskými a předpisy o ochraně přírody a krajiny, a
to přes p. č. 15925/1 zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č.
842 pro obec a katastrální území H. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj,
Katastrální pracoviště Vsetín tak, jak je uvedeno v geometrickém plánu pro
grafické vyjádření rozsahu práva č. 1102-348/2006 ze dne 3. 11. 2006
zhotoveného firmou GEODETA, spol. s r. o., který je součástí tohoto
rozsudku.“ (výrok I. rozsudku). Náhradu za zřízené věcné břemeno stanovil
částkou 1.500,- Kč, jejíž zaplacení uložil žalobci ve prospěch žalovaného do
tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce jakožto vlastník
stavby k ní nemá zajištěn přístup. K přístupu užívá provizorní mostek vedoucí
přes náhon žalovaného na pozemku parc. č. 15925/1; toto řešení je však v
rozporu s § 47 odst. 2 písm. f) zákona č. 254/2001 Sb., protože jde o závadu na
vodním díle, která musí být odstraněna. Tento přístup žalobce k jeho stavbě je
v rozporu s právními předpisy. Soud prvního stupně proto zřídil věcné břemeno
chůze a jízdy jednostopými a dvoustopými vozidly podle § 151o odst. 3
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž je na žalobci, jaké
konkrétní řešení pro přístup v místě, označeném geometrickým plánem, jehož
vymezení určuje soudem stanovený rozsah věcného břemene, zvolí. Zřízené věcné
břemeno navazuje na obou stranách vodního náhonu na pozemky, jež jsou ve
vlastnictví otce žalobce, který s „umístěním věcného břemene souhlasí“. Tato
zvolená varianta neznamená zásah do vlastnického práva ostatních osob (mimo
otce žalobce, který s ní souhlasí), znamená pokračování přístupu žalobce na
obecní pozemek, který je ostatní komunikací a dále na státní silnici. V
odůvodnění rozhodnutí se soud prvního stupně dále vypořádal s variantami
přístupu navrženými v průběhu řízení žalovaným, jejichž opodstatněnost však
neshledal. Současně určil výši náhrady za zřízené věcné břemeno a uzavřel, že
bude-li v budoucnu pro vlastníky pozemku mezi řekou Bečvou a vodním náhonem
žalovaného vytvořena další lávka, žalovanému to může podle § 151p obč. zák.
založit oprávnění žádat o zrušení věcného břemene.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 11 Co 356/2008-427, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na „zřízení věcného břemene chůze a
jízdy ve prospěch vlastníka stavby – objektu bydlení č. p. 43 post. na p. č.
st. 294/1 přes p. č. 15925/1 v k. ú. H. v rozsahu dle geometrického plánu č.
1102-348-2006 ze dne 3. 11. 2006 vypracovaného firmou GEODETA spol. s. r. o.“,
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a
doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí, z něhož zjistil, že pozemek
parc. č. 15925/1 je zapsán v katastru nemovitostí se způsobem využití: „koryto
vodního toku umělé, druh pozemku vodní plocha“. Dospěl následně k závěru, že
pozemek, který má být věcným břemenem zatížen, není způsobilým, aby na něm bylo
možno vykonávat právo cesty. Smyslem práva cesty tak, jak jej umožňuje zřídit §
151o odst. 3 obč. zák., je umožnit po tomto pozemku chůzi a jízdu, což v daném
případě není objektivně možné, neboť se jedná o vodní dílo ve smyslu § 55 odst.
1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách; ustanovení § 151o odst. 3 však
umožňuje zřídit věcné břemeno pouze k pozemkům, nikoliv ke stavbám. Vzhledem k
tomu, že se v daném případě na pozemku, který má být zatížen, nachází stavba –
vodní dílo, nemůže již z toho důvodu být žaloba důvodná.
Nadto odvolací soud poukázal na skutečnost, že mezi tím, oč žalobce
fakticky usiluje, a mezi zněním „požadovaného petitu“ je zásadní rozdíl.
Úmyslem žalobce totiž je, aby mohl nad parc. č. 15925/1 postavit můstek. V této
souvislosti je nutno akceptovat, že žalovaný je oprávněn provozovat mlýnský
náhon. Stavba můstku, který by umožňoval mimo jiné i jízdu dvoustopými vozidly
nad vodním náhonem, v blízkosti malé vodní elektrárny, vyžaduje stavební
řízení, neboť jedině v jeho rámci bude příslušný orgán oprávněn řešit
přípustnost plánovaného můstku. Nedohodnou-li se účastníci, nelze vyloučit ani
možnost postupu podle § 108 stavebního zákona a „místo jeho výstavby“.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s přípustností podle § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že ustálená
judikatura, vyjádřená např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.
zn. 22 Cdo 1593/2007, nevylučuje zřízení věcného břemene tak, aby zatěžovalo
též sousedící stavbu. V daném případě je nutné omezit vlastníka stavby –
vodního náhonu a až po zřízení věcného břemene v určitém místě je možné
vybudovat přes vodní dílo přístup – můstek. V opačném případě by dovolatel
neměl zajištěn přístup ke svému rodinnému domu, protože předmětný mlýnský náhon
má délku několika kilometrů a táhne se až do katastru sousední obce Janová.
Podle názoru dovolatele není rozdíl mezi tím, oč žalobce usiloval a mezi zněním
žalobního petitu. Navíc, pokud jej považoval odvolací soud za neurčitý nebo
neúplný, měl žalobce poučit, aby jej upravil. Pokud tak neučinil, zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud převzal bez jakýchkoliv důkazů tvrzení žalovaného, že žalobce
usiluje o stavbu můstku v blízkosti malé vodní elektrárny, přičemž o stavbu
tohoto díla žalovaný dosud ani nepožádal. Odvolací soud proto pouze
spekulativně uvádí, že právě v blízkosti navrhovaného můstku bude stát vodní
elektrárna.
Dovolatel vyjádřil souhlas se závěrem odvolacího soudu, že stavba můstku
vyžaduje stavební řízení, ve kterém bude příslušný orgán řešit přípustnost
plánovaného můstku. Nicméně stavební úřad bude prvotně požadovat po
stavebníkovi můstku průkaz toho, na základě jakého titulu je oprávněn provést
stavbu můstku nad vodním náhonem, tedy že má např. souhlas vlastníka náhonu ke
stavbě můstku, případně zřízeno věcné břemeno. Protože však takové oprávnění
žalobce dosud nemá, stavební úřad jeho žádost zamítne. Správní orgán sám pak
nemůže ve správním řízení zřídit ve prospěch stavebníka věcné břemeno ani
provést vyvlastnění, protože stavba můstku není veřejně prospěšnou stavbou.
Dovolatel tak má pouze jednu možnost, a tou je zřízení věcného břemene chůze a
jízdy přes pozemek žalovaného ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák.; navrhl proto,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný se v plném rozsahu ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami,
přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně
vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit
jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch
vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na úvaze, že pozemek
ve vlastnictví žalovaného není bez dalšího objektivně způsobilým ke zřízení
věcného břemene, jestliže se na tomto pozemku nachází stavba – vodní dílo, a
nelze proto zřídit věcné břemeno ke stavbě ve vlastnictví žalobce.
Názor odvolacího soudu, že soud nemůže zřídit podle § 151o odst. 3 obč. zák.
věcné břemeno, které by zatěžovalo pozemek, na němž se nachází stavba, není
správný a je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn.
22 Cdo 1274/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2672 vyložil, že
nelze zřídit právo nezbytné cesty přes budovu, tj. tak, že by cesta využívala
budovu a vedla by přes její součást.
O tento případ se však v souzené věci nejedná, neboť žalobce se
nedomáhá zřízení nezbytné cesty skrze budovu ve vlastnictví žalovaného.
Dovolací soud následně v rozsudku ze dne 10. června 2008, sp. zn. 22
Cdo 1593/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6290 uvedl, že má-li být
zřízeno právo cesty ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák. také přes místo, kde se
nachází stavba, je nutné rozlišovat, zda má jít o podjezd či průjezd stavbou (k
uvedeným závěrům se pak dovolací soud přihlásil i následně např. v rozsudku ze
dne 10. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 4399/2007, uveřejněném na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Od závěrů
vyslovených v těchto rozhodnutích pak dovolací soud neshledal důvodu se
odchýlit ani v souzené věci, neboť mutatis mutandis musí obdobná úvaha platit i
pro případy, kdy se má věcné břemeno práva cesty realizovat formou nadjezdu nad
stavbou.
Vyšel-li odvolací soud ve svém rozhodnutí bez dalšího ze závěru, že podle §
151o odst. 3 obč. zák. je vyloučeno zřízení věcného břemene spočívající v právu
cesty přes pozemek, na němž se má nacházet stavba ve vlastnictví žalovaného,
jen proto, že má jít o pozemek zastavěný, nelze jeho právní posouzení věci
považovat za správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
byl uplatněn právem.
Z dosavadního stavu dokazování a řízení je nadto zjevné, že ve svém důsledku se
žalobci jedná o zřízení věcného břemene práva cesty, které by mu umožnilo –
následně prostřednictvím stavebního řízení – realizovat přístup ke své stavbě
přes pozemek žalovaného formou povolení vybudovat můstek přes koryto vodního
toku - vodní náhon nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalovaného.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále uvedl – ač na této úvaze své zamítavé
rozhodnutí nezaložil – že mezi tím, oč žalobce fakticky usiluje, a mezi zněním
„požadovaného petitu“ je zásadní rozdíl, když úmyslem žalobce je právě výstavba
můstku nad mlýnským náhonem, která bude posuzována ve stavebním řízení.
Nevyložil však, v čem by uvedený rozpor měl spočívat; naopak žalobce sám v
průběhu řízení trvale a opakovaně poukazoval na skutečnost, že se domáhá
zřízení věcného břemene proto, aby rozhodnutí o jeho zřízení představovalo
zákonný podklad pro provedení stavby ve smyslu § 110 odst. 1, 2 písm. a) zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle
kterého žádost o stavební povolení obsahuje kromě obecných náležitostí základní
údaje o požadovaném záměru a identifikační údaje o pozemcích a stavbách. K
žádosti stavebník připojí doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo
založené smlouvou provést stavbu nebo opatření anebo právo odpovídající věcnému
břemenu k pozemku nebo stavbě, pokud stavební úřad nemůže existenci takového
práva ověřit v katastru nemovitostí; je-li stavebníkem společenství vlastníků
jednotek, připojí také smlouvu o výstavbě nebo rozhodnutí shromáždění vlastníků
jednotek přijaté podle zvláštního právního předpisu.
Rozhodnutí o zřízení práva nezbytné cesty, kterého se žalobce domáhá, bez
dalšího nezakládá jeho oprávnění na vlastní náklady vybudovat jím uvažovaný
můstek, který by přemostil pozemek žalovaného a umožnil žalobci přístup k jeho
stavbě (což žalobce ani netvrdí), ale má zjevně pro účely stavebního řízení
sloužit jako občanskoprávní titul pro stavební řízení, v jehož rámci bude
stavební úřad žádost žalobce o povolení výstavby můstku jakožto stavby
posuzovat.
Ostatně úvahou, že je zásadní rozdíl mezi tím, oč žalobce usiluje na základě
vylíčených rozhodujících skutečností, a navrženým žalobním návrhem, vystihuje
odvolací soud okolnost, že mezi tvrzenými rozhodujícími skutečnostmi a žalobním
petitem je rozpor. I kdyby tomu tak v daném případě bylo, ačkoliv
tato úvaha odvolacího soudu nebyla pro jeho zamítavé rozhodnutí podstatná,
neboť byla založena na nezpůsobilosti pozemku žalovaného být zatížen právem
odpovídajícím věcnému břemenu, šlo by o vadu žaloby, která by opodstatňovala
postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej např. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný v
elektronickém systému Lex Data nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str.
508).
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán
vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první
o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu