22 Cdo 2400/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstvo obrany se sídlem v
Praze 6, Tychonova 1, zastoupeným Vojenským úřadem pro právní zastupování
Ministerstva obrany, 160 00 Praha 6, nám. Svobody 471, proti žalovaným: 1) M.
M. a 2) A. M., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k pozemkům,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 6/2004, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 22. června 2004, č. j. 19 Co 1059/2004-68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. června 2004,
č. j. 19 Co 1059/2004-68, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 2. března 2004, č. j. 16 C 6/2004-46, ve znění usnesení ze dne 5. března
2004, č. j. 16 C 6/2004-54, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže
specifikovaných pozemkových parcel; v příslušném katastru nemovitostí jsou jako
jejich vlastníci zapsáni i žalovaní.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 16 C 6/2004-46, ve znění usnesení ze dne
5. března 2004, č. j. 16 C 6/2004-54, určil, „že vlastníkem parcel číslo 890 o
výměře 527 m2 ostatní plocha, číslo 891/1 o výměře 2539 m2 ostatní plocha,
číslo 891/2 o výměře 459 m2 zastavěná plocha a nádvoří, číslo 891/3 o výměře
292 m2 ostatní plocha, číslo 892 o výměře 1169 m2 ostatní plocha a číslo 907 o
výměře 333 m2 ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu v Č. na listu vlastnictví číslo 901 pro okres Č., obec L., katastrální
území L., je Česká republika, organizační složka příslušná k hospodaření s
majetkem státu je Ministerstvo obrany se sídlem Tychonova 1, 160 01 Praha 6,
IČ: 60162694“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že pozemkové parcely pod původními
parcelními čísly 220, 221 a 229 byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta
republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z
doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a
kolaborantů a některých orgánů a ústavů, a souhrnně s budovami byly jako
usedlost čp. 19 v rámci přídělového řízení v roce 1947 přiděleny prarodičům
žalované 2). Po vstupu do tamního jednotného zemědělského družstva užívali
prarodiče jen dvůr, zahradu a budovu, sporné pozemky obhospodařovaly
socialistické organizace. V roce 1984 nemovitosti převedli kupní a darovací
smlouvou na svého syna a jeho manželku J. a A. B. a ti je v roce 1989 převedli
darovací a kupní smlouvou na žalované. V roce 1996 katastrální úřad zjistil
duplicitu v zápisu o jejich vlastnictví. Sporné pozemky byly v roce 1957
opětovně přiděleny, a to Ministerstvu národní obrany; podle geometrického plánu
č. 838/SA/53, vyhotoveného v roce 1954, šlo o parcely nově označené jako č.
220/2 a 229/2, přičemž knihovní soud tuto skutečnost zapsal do nové knihovní
vložky č. 228. K přečíslování pozemků došlo v průběhu doby několikrát. Na části
sporných pozemků, konkrétně na parcelách č. 891/1, 891/2 a 891/3, byla
postavena telefonní ústředna kolaudovaná v roce 1960. Příděl pozemků ve
prospěch právních předchůdců žalovaných, uskutečněný v roce 1947, nebyl zapsán
do knihovní vložky č. 19, ale do vložky č. 162 pro tamní katastrální území jako
usedlost čp. 19 bez výslovného vymezení, které parcely tuto usedlost tvoří.
Žalovaní nikdy před zjištěním duplicitního zápisu v katastru nemovitostí v roce
1996 žalobkyni nevyzvali k vydání pozemků, byť si byli vědomi, že se zmíněná
ústředna nachází na jejich pozemcích. Soud prvního stupně zjistil, že vlastníky
pozemků se stali právní předchůdci žalovaných na základě přídělu z roku 1947,
takže příděl části těchto pozemků uskutečněný v roce 1957 byl neplatným právním
úkonem. Žalující stát však vlastnické právo vydržel. Jeho přesvědčení o
vlastnickém právu se opíralo o existenci přídělové listiny z roku 1957. Účelem
přídělu bylo zajištění pozemku na stavbu telekomunikační ústředny sloužící
Ministerstvu obrany. V knihovní vložce č. 19 nebyl zapsán příděl pro právní
předchůdce žalovaných, když ve výpisu z pozemkové knihy byla zapsána pouze
usedlost č. 19, aniž bylo zřejmé, které pozemky usedlost tvoří. V průběhu držby
neměl stát s užíváním pozemků žádné problémy a soud nepřisvědčil názoru
žalovaných, že nemohl být v dobré víře už jen proto, že sám o přídělu
rozhodoval. Vznik vlastnického práva vydržením soud zhodnotil podle § 134 odst.
1 ObčZ ve znění provedeném novelou č. 509/1991 Sb., přičemž podmínka oprávněné
desetileté držby byla splněna, neboť do běhu této lhůty bylo možno započítat
oprávněnou držbu státu i před 1. 1. 1992; žalobkyně (Česká republika) byla
oprávněným držitelem pozemků od roku 1957 a vlastníkem se stala k 1. 1. 1992.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 22. června 2004, č. j. 19 Co 1059/2004-68, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými
a úplnými. Ztotožnil se i s jeho právním závěrem s tím, že jej v podrobné
analýze věci doplnil o některé aspekty týkající se institutu vydržení
vlastnického práva v rozhodné době ve světle tehdejší právní úpravy s
přihlédnutím k rozhodným skutkovým okolnostem. K otázce, již charakterizoval
jako jádro sporu, zda stát může být v dobré víře, když jeden orgán státu
předmětné pozemky v roce 1947 dal přídělem právním předchůdcům žalovaných a v
roce 1957 stejný stát znovu rozhodl o přídělu ve prospěch jiného subjektu,
resp. československého státu, uzavřel, že ani v takovém případě není dobrá
víra vyloučena; vždy záleží na konkrétních okolnostech, z nichž lze na důvodné
přesvědčení držitele, že mu věc patří, usuzovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a odůvodňují je odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nesouhlasí se
závěry soudů obou stupňů k otázce vydržení vlastnického práva sporných
pozemkových parcel žalobkyní. Připomínají, že ohledně přídělu sporných pozemků
jejich právním předchůdcům byl na základě zákona č. 90/1947 Sb., o zavedení
knihovního pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě
některých poměrů vztahujících se na přidělený majetek, proveden v pozemkové
evidenci zápis v souladu s § 22 tohoto zákona pouhým zřízením tzv. vložky
předběžné. Tak tehdejší nedokonalá legislativa umožnila, že tento stát
předmětné nemovitosti na úkor žalovaných nezákonně zcizil. Soudy obou stupňů
postavily otázku dobré víry žalobkyně na tom, že ta o vlastnictví právních
předchůdců žalovaných nevěděla, resp. vědět nemohla, i když zachovala obvyklou
míru opatrnosti. Dovodily tedy dobrou víru státu zakládající jeho oprávněnou
držbu a tím i vydržení. Nezabývaly se ale skutečností, že to, že žalovaná o
vlastnictví jiného nevěděla a snad ani vědět nemohla, bylo zapříčiněno jedině
jednáním žalobkyně. O přídělu rozhodoval stát ve prospěch státu, a byť se
jednalo o odlišné organizační složky státu, šlo o týž subjekt. Měl by být proto
přehodnocen právní pohled soudů obou stupňů na skutečnost, kdy stát nedbalým
jednáním při vedení evidence v pozemkových knihách umožnil sám sobě z této
situace profitovat. Dobrou víru nelze dovozovat z protiprávního jednání.
Žalobkyně jednala v rozporu se zákonem, neboť si přivlastnila něco, co již bylo
předmětem vlastnictví právních předchůdců žalovaných. Sporné pozemky byly v
době, kdy mělo k vydržení vlastnického práva dojít, v obhospodařování
socialistické organizace. V minulém režimu žalovaní, resp. jejich právní
předchůdci, nemohli svoje pozemky užívat a těžko si lze představit, že by v té
době proti tomu mohli nějak vystoupit a dokonce docílit přerušení vydržecí
doby. Pak nechápou, jak by mohla být držba pozemků žalobkyní držbou oprávněnou.
Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné. Soudy v nalézacím řízení řešily problematiku
dvojího přídělu téže nemovitosti v případě, že druhým přídělem byla nemovitost
přidělena státu, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; proto má daná věc po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 134 odst. 1 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ je
držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl
omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem
konkrétního případu po každém požadovat. Na držbu státu v letech 1950 až 1990
však judikatura dovolacího soudu pohlíží i z toho hlediska, že to byl právě
stát, který opuštěním tradičních zásad evidence nemovitostí vyvolal nepořádek
ve vlastnických vztazích; stát by rozhodně neměl mít prospěch právě z
nepřehledného stavu, který sám vytvořil. Například v rozsudku sp. zn. 22 Cdo
1442/2004, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 30, č. C 2732, se uvádí: „Také pokud jde o
hodnocení držby státu jako neoprávněné, je třeba vyjít z toho, že stát mohl a
měl mít v evidenci nemovitostí takový pořádek, aby zjistil, zda je vlastníkem
pozemku, který přiděluje; pokud přidělil jeden pozemek postupně nejprve fyzické
osobě a poté prostřednictvím národního podniku vlastně sobě, nemohl být –
nejsou-li prokázány výjimečné okolnosti - „se zřetelem ke všem okolnostem“ v
dobré víře, že je vlastníkem, a tudíž ani oprávněným držitelem pozemku (§ 130
odst. 1 ObčZ)“. Podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 469/2004, publikovaného v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 29, č. C 2549, platí: „Pokud státní
orgán pochybil a postupem v rozporu s právními předpisy umožnil, aby se
detentorem věci stal stát, nelze o zásadě, že v pochybnostech se má za to, že
držba je oprávněná, uvažovat“.
V dané věci stát, který přiděloval konfiskovaný majetek, musel při
zachování obvyklé opatrnosti zjistit, že pozemky užívá jednotné zemědělské
družstvo a měl si položit otázku, na základě jakého právního důvodu pozemky
družstvo užívá. Kdyby takto postupoval, zjistil by, že pozemky jsou ve
vlastnictví fyzických osob. Pokud však se právními vztahy k pozemkům blíže
nezabýval a vyšel jen z výpisu z pozemkové knihy, aniž vzal v úvahu
nespolehlivost údajů v pozemkové knize, kterou sám přivodil, nebyl se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, že mu (jím samotným) přidělené pozemky náleží
a nebyl tudíž ani držitelem oprávněným; sporné pozemky pak nemohl vydržet.
[Jiným možným způsobem nabytí a pozbytí vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001) se dovolací soud, vázaný obsahem dovolání,
nemohl zabývat].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu