22 Cdo 2415/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Š. H., proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. Janou
Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Hlubočepech, Nad Zlíchovem 361/9,
o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod
sp. zn. 6 C 109/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 28. ledna 2016, č. j. 25 Co 429/2015-360, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10.
2015, č. j. 6 C 109/2008-333, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal
zůstatek na účtu vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 521 964,41 Kč
(výrok I.), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal hodnotu členského
podílu družstevního bytu o velikosti 3+1 v J., ve vlastnictví SBDO Jičín ve
výši 1 843 000 Kč a pozitivní rozdíl mezi aktivy a pasivy podnikání
provozovaného žalovaným (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni na vypořádací podíl částku ve výši 623 605 Kč (výrok III.), odňal
žalobkyni přiznané osvobození od soudních poplatků s účinností od podání žaloby
(výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VII.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. 25 Co 429/2015-360, změnil rozsudek soudu
prvního stupně pouze ve výroku VI. tak, že žalobkyně je povinna nahradit státu
náklady řízení ve výši 3 661,50 Kč a zaplatit soudní poplatek z návrhu na
zahájení řízení ve výši 10 000 Kč na účet soudu prvního stupně do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.), ve výrocích I. až III., V. a VII. rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Nesouhlasí s tím, že návrh na vypořádání rozdílu
aktiv a pasiv podniku žalovaného byl uplatněn včas v tříleté lhůtě pro
vypořádání. Odvolací soud se tím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dále nelze v soudním výroku rozhodnout o hodnotě podílu
družstevního bytu. Sice to nemá vliv na správnost rozhodnutí, ale jedná se
zjevně o nesprávné právní posouzení. Odvolací soud také nesprávně žalobkyni
uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné. Žalovaný se snaží
účelově prodlužovat trvání soudního sporu. Soudy v dané věci postupovaly
správně a nelze jim tedy ničeho vytknout. Žádá, aby bylo rozhodnutí odvolacího
soudu jako věcně správně potvrzeno.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014
(uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný v první řadě namítá, že došlo nepřípustně k vypořádání rozdílu aktiv a
pasiv jeho podniku, neboť návrh na vypořádání byl učiněn až po 3 letech od
zániku společného jmění manželů.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je
na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného
jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku
podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí,
že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného
jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník
užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v
podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž
platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích
manželům společných.
Soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného
majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to
ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod
č. C 8045 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010,
sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8310 v Souboru)]. Tzv. pravidlo
tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se účastníci
po uplynutí této lhůty domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té
doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti
a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří
let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či
nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich
uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky
nevyvratitelné domněnky vypořádání [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Uvedené judikatorní závěry se uplatní i v řešené věci. Žalobkyně již v žalobě
uvedla, že předmětem vypořádání „činí aktiva a pasiva firmy, kterou žalovaný
provozuje pod IČ 42921945 s místem podnikání Valdštejnovo náměstí 34, Jičín
(restaurace U Anděla).“ Jestliže soudy obou stupňů na základě uvedené formulace
dospěly k závěru, že žalobkyně uplatnila včas návrh na vypořádání aktiv a
pasiv, nelze jim v tomto ohledu čeho vytknout. Na uvedeném ničeho nemůže ani
změnit skutečnost, že žalobkyně navrhla, aby aktiva a pasiva byla přikázána do
výlučného vlastnictví žalovaného, neboť otázka, zda je podnik součástí
společného jmění manželů či je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z nich, je
otázkou právního posouzení věci, které náleží soudu. Samotný judikatorní
požadavek pak směřuje k tomu, aby se po třech letech od zániku manželství
nestala předmětem vypořádání nová položka, nesměřuje však k tomu, že by
účastníci museli sami přesně právně kvalifikovat jednotlivé položky a podle
toho zcela přesně uplatnit žalobní návrh, v tomto případě návrh na vypořádání
rozdílu aktiv a pasiv podniku. Rozhodnutí odvolacího soudu je také dostatečným
způsobem odůvodněno a dovolací soud v něm nespatřuje žádné prvky svévole či
přehnaného formalismu, a proto v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
Žalovaný dále namítá, že ve výroku rozhodnutí bylo nesprávně rozhodnuto o tom,
že hodnota podílu družstevního bytu se přikazuje do výlučného vlastnictví
žalovaného.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalovaný v souvislosti s
touto námitkou nevymezil žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud
zabývat [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1833/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Nadto sám žalobce uvádí, že byť
rozhodnutí soudů obou stupňů v této otázce není správné, z hlediska správnosti
rozhodnutí postup odvolacího soudu žádný význam nemá; za dané situace dovolací
soud shledává dovolání v dané věci bezpředmětným, neboť se nemůže jednat o
skutečnost mající vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé.
Dovolání v části, v níž směřuje proti povinnosti žalobkyně zaplatit na účet
soudu prvního stupně soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 10 000
Kč, není přípustné podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.,
neboť bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou. Povinnost k zaplacení soudního
poplatku za řízení totiž stíhá výlučně žalobkyni, pročež právní postavení
žalovaného tímto rozhodnutím není nijak dotčeno.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. července 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu