22 Cdo 2431/2023-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu – o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 210/2020, podané dovolatelkou Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenou Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 Co 129/2022-253, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Dovolatelka je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce JUDr. Aleše Dvouletého 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Dovolatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jana Nemanského 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Na základě žaloby podané J. M. proti hlavnímu městu Praze Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 24 C 65/2018-70, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, tak, že „J. M., zastoupený na základě plné moci JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem, Londýnská 674/55, 120 00 Praha 2, není vlastníkem této nemovitosti: dle PK část par. č. XY v kultuře role o výměře 124 280 m2 v k. ú. XY. Za nevydanou nemovitosti přísluší žadateli náhrada podle zákona č. 229/1991
Sb.“ (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze k odvolání hlavního města Prahy rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144, potvrdil rozsudek soudu I. stupně (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144, podala Česká republika – Státní pozemkový úřad žalobu pro zmatečnost. Uvedla, že jí nesprávným postupem Městského soudu v Praze (a taktéž Obvodního soudu pro Prahu 9) byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Přestože nebyla účastnicí řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 210/2020, rozhodly soudy o její povinnosti vůči žalobci (poskytnout náhradu za nevydanou nemovitost podle zákona č. 229/1991 Sb.). Dovolatelka neměla možnost se proti rozhodnutí soudů v uvedeném řízení jakýmkoliv způsobem bránit.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2022, č. j. 29 Co 210/2020-221, žalobu pro zmatečnost podanou Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144, zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání dovolatelky usnesením ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 Co 129/2022-253, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). II. Dovolání a vyjádření k dovolání
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 Co 129/2022-253, podává Česká republika – Státní pozemkový úřad (dovolatelka) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 35/11, ve kterém Ústavní soud dovodil, že „pokud by tedy v rámci řízení před správním orgánem bylo rozhodováno o nároku žalobců na náhradu majetku, avšak v následném řízení soudním by subjekt, který má tuto náhradu poskytnout, nemohl být účastníkem řízení, docházelo by tím k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny.“ Poznamenává, že si je vědoma, že podle doslovného znění § 9 odst. 8 zákona o půdě a § 250a o. s. ř. nelze dospět k závěru o jejím účastenství v předmětném řízení. Avšak tato ustanovení musí být vyložena ústavně souladným způsobem (a se zřetelem k § 141 odst. 3 správního úřadu), aby bylo zachováno ústavně chráněné právo dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. K obdobnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011. Podotýká, že v navazujícím řízení, ve kterém J. M. požaduje uložit dovolatelce povinnost zaplatit náhradu za nevydaný pozemek, představuje pro zmatečnostní žalobkyni rozhodnutí soudů (že žalobci přísluší za nevydanou nemovitost „náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb.“) vydané v původním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018 podstatnou újmu. Je totiž nutné zohlednit, že podle § 135 odst. 2 o. s. ř. mohou soudy v tomto navazujícím řízení vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2020, č. j. 24 C 65/2018-70.
6. Pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci není možný ústavně souladný výklad § 250a o. s. ř. ve spojení s § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. a § 141 odst. 3 zákona č. 500/2004, správní řád, požaduje, aby Nejvyšší soud věc předložil podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu (neboť zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem).
7. S ohledem na shora uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 Co 129/2020-253, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 29 Co 210/2020-221, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
8. Žalobce považuje dovolání za nepřípustné. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 35/11, na projednávanou věc nedopadá, jelikož se vztahuje pouze na řízení, jehož předmětem je náhrada za majetek zanechaný v roce 1945 občany České republiky na Podkarpatské Rusi. Je nutné také poznamenat, že v projednávané věci soudy v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nerozhodly o povinnosti správního orgánu plnit žalobci (ze stejného důvodu není přiléhavý odkaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011). Pokud stát (správní orgán) nebude plnit dobrovolně, budou soudy o této povinnosti rozhodovat v navazujícím občanskoprávním řízení, ve kterém bude na straně žalované vystupovat právě příslušný správní orgán.
9. Podotýká, že pokud se oprávněná osoba domáhá v navazujícím řízení ochrany svého restitučního nároku (uspokojením v penězích nebo převodem pozemků), aplikují soudy rovněž § 135 odst. 2 o. s. ř. V takovém případě může správní orgán zvrátit rozhodnutí soudu vydané v předcházejícím řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016.
10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zmatečnostní žalobkyně odmítl.
11. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že z vymezení účastníků v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v příslušným znění, a v zákoně o půdě vyplývá, že dovolatelka nemohla být účastnicí původního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018. Má tedy za to, že dovolání není důvodné. IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 14. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda byla dovolatelce (České republice – Státnímu pozemkovému úřadu) odňata možnost jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., pokud nebyla účastnicí řízení o nahrazení správního rozhodnutí (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018), ve kterém soudy (mimo jiné) rozhodly, že „za nevydanou nemovitost přísluší žadateli náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb.“. 15. Podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 1. 2013, (dále jen „zákon o půdě“) oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 (odstavec 1). Zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel (odstavec 2). 16. Podle § 9 odst. 1 zákona o půdě nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. 17. Podle § 9 odst. 4 zákona o půdě nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. 18. Podle § 9 odst. 8 zákona o půdě účastníky řízení podle tohoto ustanovení jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu a povinná osoba. 19. Podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy a) oprávněné osobě nebo jejímu dědici, nebo b) osobě, na kterou se vztahuje lhůta pro převod jiného pozemku podle § 13 odst. 6 tohoto zákona; výzva této osoby musí být doručena pozemkovému úřadu nejpozději do 6 měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku, jinak právo na peněžitou náhradu zanikne. 20. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. 21. Podle § 250a odst. 1 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. 22. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 725/2021, přijal a odůvodnil závěr, že „správní orgán, který vydal rozhodnutí v soukromoprávní věci, není účastníkem řízení podle části páté o. s. ř. (a v tomto řízení nejde o přezkum rozhodnutí správního orgánu); úloha správního orgánu spočívá jen v tom, že na výzvu předloží soudu spisový materiál a že se může vyjádřit k žalobě, kterou je mu soud povinen doručit (§ 250c o. s. ř.). Zjistí-li soud, že žalobce označil za účastníka řízení někoho, kdo nebyl (neměl být) účastníkem řízení před správním orgánem, přestane s ním jako s účastníkem jednat (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4043/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4349/2018).“ Tyto závěry Nejvyšší soud přijal rovněž v intencích řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to v řízení o nahrazení správního rozhodnutí (plynoucí z požadavku žalobce založeného na příslušných ustanoveních zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, na určení vlastnického práva k pozemkům specifikovaným v tomto rozhodnutí). 23. Shora uvedené se uplatní rovněž v projednávané věci. Proto je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr soudů nižších stupňů, že České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (která je správním orgánem, jenž vydal rozhodnutí v soukromoprávní věci) nebyla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., pokud nebyla účastnicí navazujícího řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 24. Opodstatněná není v této souvislosti námitka dovolatelky, že měla být účastnicí řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018, jelikož soud v této věci rozhodl rovněž o uložení povinnosti dovolatelky zaplatit příslušnou náhradu za nevydaný pozemek. 25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, totiž přijal a odůvodnil závěr, že byť jsou hodnota restitučního nároku a hodnota již převedených náhradních pozemků obsaženy ve výroku dřívějšího rozhodnutí soudu o nabytí vlastnictví, jedná se pro každé další řízení pouze o otázky předběžné, které mohou být v dalším řízení posouzeny odlišně. Konkrétně uvedl, že „řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016), a to navzdory tomu, že formálně je hodnota nároku oprávněné osoby a (někdy i) hodnota vydávaného pozemku (pozemků) technicky součástí výroku rozhodnutí, jímž je však autoritativně rozhodováno (toliko) o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o výši restitučního nároku či hodnotě náhradních pozemků, jimiž má být restituční nárok takto saturován.“ 26. Z uvedeného vyplývá, že byť je formálně prostřednictvím odkazu na zákon č. 229/1991 Sb. hodnota nároku oprávněné osoby technicky součástí výroku rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, bylo těmito rozhodnutí autoritativně rozhodováno (toliko) o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o výši restitučního nároku či hodnotě náhradních pozemků, jimiž má být restituční nárok takto saturován. Pro další řízení se jedná o otázky předběžné, které mohou být posouzeny odlišně. 27. Z tohoto důvodu není ani opodstatněný návrh dovolatelky na předložení věci Ústavním soudu ve smyslu čl. 95 odst. 1. Ostatně Ústavní soud již v nálezu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 35/11, návrh na zrušení § 250a o. s. ř. zamítl. 28. Přiléhavé nejsou odkazy dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 35/11, ani na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011. V projednávané věci totiž není žádným způsobem omezeno právo žalobce domáhat se plnění plynoucího z restitučního nároku ani právo dovolatelky účastnit se řízení, v němž je rozhodováno o jejich právech a povinnostech. Lze také poznamenat, že rozhodnutím soudů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, soud žádnou konkrétní hmotněprávní povinnost dovolatelce neuložil (srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011). V. Závěr a náklady řízení 29. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud tedy dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 30. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li dovolatelka povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalobce a žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 2. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu