íkopě 583/15, proti žalovaným 1) Karius Investments a.s., se sídlem v Praze, Ledařská 238/5, IČO 28380576, zastoupené JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Melounová 520/4, 2) Společnost LMB, s.r.o., se sídlem v Praze, Vodičkova 704/36, IČO 64580407, zastoupené JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem v Praze, Šítkova 233/1 a 3) Netradiční koncerty s.r.o., se sídlem v Káraném, Komenského 332, IČO 09221786, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze, Ruská 614/42, o zdržení se obtěžováním hlukem z venkovní hudební produkce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 182/2021, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 21 Co 388/2024-1964, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá. II. Dovolání žalované 3) se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2024, č. j. 21 C 182/2021-1140, uložil žalovaným 1) a 3) povinnost zdržet se obtěžování žalobce a) hlukem z venkovní hudební produkce vycházející z pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, v k. ú. XY, ve vlastnictví žalované 1) a pronajímaných žalované 3) tak, aby ekvivalentní hladina akustického tlaku A LAeq, 5min nepřevyšovala pro chráněné venkovní prostory stavby č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, ve vlastnictví žalobce a), hodnotu 64 dB (výrok II a IV). Dále rozhodl o dalších tam specifikovaných nárocích a nákladech řízení (výroky I, III, V–XII).
2. K odvolání žalobců a žalovaných 1) a 3) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, pod č. j. 21 Co 388/2024-1964, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrokové části I, II a IV (výrok I), nákladový výrok X změnil (výrok II) a výroky III, V, VI, VII, VIII, IX, XI a XII zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v rozsahu výroku I (ve vztahu k vyhovujícímu výroku vůči žalované 1), podala žalovaná 1) dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud zcela odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Konkrétně namítla, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s § 154 odst. 1 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav, který je v době jeho vyhlášení. Za období tří let před vyhlášením rozsudku totiž v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k překročení oné hranice limitu 64 dB z veřejné produkce hudby pořádané na pozemcích žalované; pronikání imisí tedy již pominulo. K prokázanému překročení došlo pouze v roce 2021. Dovolací soud se tak odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2581/2011, ze kterého má plynout, že i v řízení o negatorní žalobě týkající se imise má soud rozhodující ve věci vycházet ze stavu v době jeho rozhodování, nikoliv na základě možných skutečností budoucích. Tento argument žalovaná dále rozvedla o to, že žalobci podaná negatorní žaloba měla být jako taková zamítnuta pro nedůvodnost, protože ve spojení s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 218/2020, 22 Cdo 1485/2005, 22 Cdo 2099/2008, 22 Cdo 4280/2016 a 22 Cdo 1147/2010 negatorní žaloba neměla připadat v úvahu vzhledem k tomu, že neoprávněné rušení vnikáním imisí na pozemky žalobců netrvá a ani neexistuje konkrétní nebezpečí jeho možného opakování v budoucnu, které se žalobcům nepovedlo prokázat. Žalovaná s ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I napadeného rozsudku a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I (ve vztahu k vyhovujícímu výroku vůči žalované 3) podala dovolání i žalovaná 3). Vymezila v něm několik právních otázek, které podle jejího mínění nebyly dovolacím soudem dosud řešeny. Konkrétně šlo o otázku, zda jí mohly soudy uložit výše vymezenou povinnost zdržet se hlukových imisí nad 64 dB (LAeq, 5min) bez ohledu na denní či noční hodinu, tedy fakticky po celý rok, a zda to bylo možné bez kvantitativního stanovení počtu přípustných koncertů; zda je podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o.
z.“) protiprávní, když stanovený hlukový limit 64 dB (LAeq, 5min) není stanoven žádným předpisem; zda z hlediska § 1013 o. z. je třeba za míru nepřiměřenou místním poměrům a vážně ohrožující výkon práv žalobce a) považovat 64 dB (LAeq, 5min), pokud hodnota nemá oporu v provedeném dokazování a byla by „přesažena“ byť jen jedenkrát; zda může být určující stanovená hodnota, aniž by bylo prokázáno, že je právě tato hodnota hraniční i v podmínkách konkrétního případu; zda lze veřejnou produkci hudby omezit i bez aktuálních náměrů hluku (za roky 2022– 2024).
Žalovaná 3) rovněž namítla, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav, který je v době jeho vyhlášení. Po roce 2021 již nebylo prokázáno překročení hranice limitu 64 dB z veřejné produkce hudby a navíc došlo za účelem omezení obtěžování hlukem k přijetí zásadních opatření ze strany žalované. K oné existenci vzniku konkrétního nebezpečí v budoucnu také dodala, že v současnosti ukončila pořádání jakýchkoliv koncertů a směřuje do likvidace z důvodu smrti jejího jednatele, který koncerty v XY organizoval.
Na základě těchto skutečností vyvodila, že odvolací soud se odchýlil od závěru Nejvyššího soudu, že zákaz neoprávněného rušení přichází v úvahu tam, kde toto neoprávněné rušení ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu, a tedy rozhodl v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1626/9622 Cdo 1485/2005, 22 Cdo 1147/2010, 22 Cdo 4280/2016, 22 Cdo 3639/2017). Dále žalovaná dodala, že soudy také pochybily v tom, že doposud provedenými důkazy nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je potřeba odborných znalostí, a že dané soudy nezkoumaly samotnou míru nepřiměřenosti k místním poměrům na pozemku žalobce a) a zda je právě akční hodnota 64 dB v dané lokalitě hraniční vzhledem k vysoké hladině hluku pozadí zapříčiněné dopravou (rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 3277/2014).
Žalovaná 3) také uvedla, že soudy patřičně nevyjasnily protichůdná stanoviska odborníků. Navrhla zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalobci ve svém vyjádření k dovoláním uvedli, že mají za to, že dovolání obou žalovaných je namístě odmítnout, respektive zamítnout. Dovolání nesplňují podmínky přípustnosti, neboť směřují do přezkoumání skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, a odvolací soud ani soud prvního stupně se neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu; odvolací soud rozhodl po věcné stránce správně, v souladu s právem, na základě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobci se domnívají, že otázka posouzení existence konkrétního opakování nebezpečí neoprávněného rušení vlastníka věci v budoucnu dovolacímu přezkumu nepodléhá, protože je věcí především skutkových závěrů, a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 218/2020 je otázka „konkrétního nebezpečí“ vždy otázkou posouzení individuálních rysů konkrétního případu a v dovolacím řízení by toto posouzení bylo možno relevantně zpochybnit jen, pokud by úvaha odvolacího soudu byla zjevně nepřiměřená.
Soudy se přitom otázkou existence tohoto konkrétního nebezpečí zabývaly a i v případě, pokud toto dovolání bude shledáno přípustným, je evidentní, že skutkový závěr soudů o nebezpečnosti opakování vzniku těchto imisí do budoucna byl vytvořen na základě podrobného dokazování a posouzení skutkového stavu, s obsáhlým odůvodněním a není zjevně nepřiměřený. Co se týče onoho pronikání imisí v roce 2023 a 2024, kdy žalované namítaly jejich neprokázanost a vůbec spornost překročení hodnoty 64 dB, mající za následek zmíněný nesoulad s ustanovením, podle kterého soud rozhodující ve věci má vycházet ze stavu v době jeho rozhodování, nikoliv z možných skutečností budoucích, žalobci argumentují, že i kdyby v daných letech přece jen došlo ke snížení intenzity imisí, ať už snížením hlučnosti nebo počtu pořádaných vystoupení, nijak to nerozporuje správnost napadeného rozhodnutí, neboť jestliže ke vniku nepřiměřených imisí došlo jednou, je i z okolností případu zřejmé, že k nim může dojít i v budoucnu.
Za přiléhavé pak žalobci označili závěry Nejvyššího soudu: „Pokud již k protiprávnímu jednání jednou došlo, jako je tomu v tomto případě, pak je pravděpodobnost jeho opakování vyšší, resp. nelze závadné jednání bez dalšího vyloučit“ (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2939/2011) a „pokud by bylo zjevné, že žalovaný přestal souseda obtěžovat imisemi jen účelově v souvislosti se soudním řízením a hrozí jejich opakování, pak by soud žalobě vyhověl,“ což také právě žalobci v jednání žalovaných v letech 2023 a 2024 spatřují (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4280/2016).
K výše uvedeným otázkám, u kterých se žalovaná 3) domnívá, že doposud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny, žalobci uvedli, že danou problematikou imisí, včetně hlukových, se dovolací soud zabýval opakovaně a že i přes výše uvedené a snahu žalované tvrdit opak, nadnesené otázky nejsou otázkami právními, ale skutkovými. Žalobci zejména poukazují na to, že stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 1489/2016). K problému neexistence veřejnoprávní normy, která by upravovala limity hlukové hladiny z venkovní hudební produkce, žalobci dodali, že nejde o skutečnost, která by bránila podání žaloby proti obtěžování hlukovými imisemi. V úvaze soudů ohledně přiměřenosti míry obtěžování imisemi s ohledem na místní poměry žalobci nespatřují nesoulad s rozhodovací praxí soudu dovolacího.
6. Dovolání žalované 1) ani žalované 3) není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. K dovolání žalované 1):
10. Argumentace žalované 1) je vystavěna na námitce, že odvolací soud nerozhodoval podle stavu v době rozhodování. K překročení požadovaného limitu mělo dojít tři roky před vyhlášením rozsudku, z čehož soud dovodil, že existuje reálná hrozba překročení i v budoucnu. Konkrétní hrozbu soud neuvedl a jen konstatoval, že v následujících letech došlo ke snížení hluku pod tlakem podané žaloby a stížností obyvatel. Soud se tak měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Námitka není přípustná, neboť se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe při řešení této námitky neodchýlil.
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je založena na závěru, že i v řízení o negatorní žalobě týkající se imisí rozhoduje soud na základě skutečností existujících v době rozhodování, nikoliv na základě možných skutečností budoucích (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2581/2011). Zákaz neoprávněného rušení přichází v úvahu tam, kde toto neoprávněné rušení ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, ale existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 218/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2099/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1147/2010). Dovolací soud je pak oprávněn úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007).
13. Odvolací soud v řešené věci nepovažoval za opodstatněnou námitku žalovaných, že nebylo prokázáno překročení hodnoty 64 dB v letech 2022, 2023 a 2024. Za situace, kdy neexistuje závazná veřejnoprávní regulace zvukových limitů z venkovní hudební produkce, a za situace, kdy v roce 2021 některé naměřené hodnoty překračovaly hodnotu 64 dB, existuje hrozba, že by hodnota 64 dB mohla být v následujících letech při pořádání obdobné hudební akce překračována. Ve vztahu k náměrům učiněným v dalších letech přihlédl k tomu, že žalovaní o měření věděli, provedli určitá opatření ke snížení hladiny hluku, avšak učinili tak až pod tlakem podané žaloby a stížností množství obyvatel žijících v blízkosti XY.
Není však vyloučeno, zejména za neexistence veřejnoprávní regulace, že hluk z veřejné hudební produkce v dalších letech opět přesáhne hodnotu 64 dB. Nešlo tak o případ, kdy by ke dni rozhodování soudu zdroj hluku imisi již vůbec nepůsobil, ale jednalo se o posouzení míry zátěže způsobné hudební produkcí. Ze skutkových zjištění (bod 71 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) dále vyplývá, že při měření hodnot závisí na charakteru hudby a meteorologické situaci v momentální době, přičemž pro hodnocení míry přiměřenosti hluku z veřejné hudební produkce je podstatné také subjektivní vnímání hluku, neboť zvuk hudby (bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) je zvukem charakteristickým např. tónovací složkou, modulací v čase či nízkofrekvenční složkou, jež mají výrazně rušivý charakter.
Dále zohlednil (bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že pro veřejné hudební produkce nejsou od 1. 12. 2015 stanoveny žádné hygienické limity; bylo vytvořeno odborné doporučení pro regulaci expozice hluku z produkce hudby pořádané ve venkovním prostoru jako odborná pomůcka pro obce pro posouzení obtěžování nezúčastněných osob při jejich expozici hlukem z produkce hudby provozované ve venkovním prostoru, které vydala Národní referenční laboratoř pro komunální hluk zřízená Ministerstvem zdravotnictví s platností od 2.
5. 2016. Podle těchto podkladů je pro posouzení míry obtěžování určující překročení tzv. akční hladiny, která je stanovena v exteriéru hodnotou LAeq, 5min [dB]
64. Posouzení této veličiny je zároveň vázáno na doplňující subjektivní posouzení situace, a to, zda sledovaný akustický signál má dostatečný odstup od hluku pozadí na daném místě, který lze posoudit na základě subjektivního hodnocení např. v podobě rozeznatelnosti písní. U zvuku z hudební produkce je vždy přítomna tónová složka, přičemž čím větší je podíl nízkofrekvenčních složek, tím lze očekávat větší obtěžování. Z uvedeného je zřejmé, že daný případ je do jisté míry případ atypickým zohledňujícím jak okolnosti objektivní, tak i subjektivní povahy.
14. Dovolací soud nepovažuje úvahu odvolacího soudu za nepřiměřenou. Odvolací soud správně zohlednil, že hlukové imise na nemovitost žalobce a) z pozemků žalované pronikaly v letním období za celé zkoumané, tj. za roky 2021– 2024. Ze zjištěného skutkového stavu se podává, že k přesažení stanovené hodnoty 64 dB došlo v roce 2021. Za následující roky toto zjištění nebylo učiněno, venkovní hudební produkce však i nadále pokračovaly. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné (bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že soudy vycházely taktéž ze skutkového zjištění, že v roce 2023 proběhlo v období od 15. 6. do 7. 9 celkem 26 opět žánrově obdobných koncertů, přičemž byl prováděn dlouhodobý monitoring hluku, byť nikoliv přímo v bydlišti žalobců, a v ulici XY přesáhly v době koncertu všechny naměřené hodnoty 64 dB. V roce 2023 byl při místním šetření na pozemku žalobce a) velmi dobře slyšet zvuk koncertu, přičemž se jednalo o stěžejní zvukový vjem, výraznější než hluk z dopravy. Koncerty probíhaly v místě XY i v roce 2024, přičemž „koncertní akce“ byla od počátku zamýšlena jako dlouhodobý projekt. Dále soudy vyšly ze zjištění a závěrů (bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že u moderní elektronicky zesilované hudby je dominantním faktorem zvuku frekvenční spektrum a nízkých frekvencích, zvuk se „nese“ do větších vzdáleností a je schopen proniknout i do budov přes zavřená okna.
15. Lze proto akceptovat úvahu odvolacího soudu o existenci konkrétního nebezpečí opakování neoprávněného rušení v budoucnu To platí ostatně tím spíše, že určená výše hraničního obtěžování je stanovena ve svém výsledku pro žalované příznivěji, má-li jít nad tvrzenou aktuální výši působené hlukové hudební zátěže. Napadené rozhodnutí proto obstojí.
16. Jelikož dovolání žalované 1) není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. K dovolání žalované 3):
18. K dovolání žalované 3) dovolací soud v prvé řadě podotýká, že ačkoliv je v něm vymezeno velké množství dovolacích otázek, není s mnoha z nich spojen dovolací důvod, tj. není řádně odůvodněno, v čem dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení konkrétních otázek. V této části proto dovolání trpí vadami. Ve zbylé části pak dovolání není přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
19. K otázkám, které žalovaná 3) považuje za dosud neřešené, uvádí dovolací soud následující. Námitkou o stanovení hlukového limitu bez ohledu na denní nebo noční hodinu se dovolací soud nemohl věcně zabývat, neboť s ní dovolatelka nevymezila dovolací důvod. Nadto dovolacímu soudu není jasné, v čem by mělo řešení této otázky žalované 3) pomoci a v čem by ji měl celkový hlukový limit omezovat, když v dovolání tvrdí, že již na pozemcích žalované 1) nebude pořádat hudební produkce (takové skutkové zjištění ovšem soudy neučinily, když vyšly ze zjištění, že v roce 2024 koncertní produkce probíhala). Obdobná argumentace – zejména o vadách dovolání kvůli nevymezenému dovolacímu důvodu – platí i pro námitku o tom, že nebyl stanoven přípustný počet koncertů (navíc je ve prospěch žalované, že ji soud neomezil počtem pořádaných koncertů), o protiprávnosti podle § 1042 o. z. (žalované odvolací soud protiprávnost nevyčetl), o stanovení míry nepřiměřené místním poměrům podle § 1013 o. z. (zde lze podotknout, že pokud limity neplynou z právních předpisů, je podle rozhodovací praxe právě na hodnotící úvaze soudu, aby limit stanovil, nikoliv na dokazování), o nestanovení tolerance při přesáhnutí stanoveného limitu (potřeba stanovení tolerance neplyne z žádného právního předpisu neplyne; navíc sama žalovaná tvrdí, že po roce 2021 stanoveného limitu nebylo dosaženo, už v takto nastaveném limitu je proto tolerance obsažena), o vážném ohrožení výkonu práv (závažně rušení předpokládá § 1012 o. z., nikoliv § 1013 o. z.), o nedostatečné opoře stanoveného limitu v provedeném dokazování (limit je pak stanovován na základě hodnotícího soudu, nikoliv dokazování), o nedostatečném měření hluku (jde o skutkovou otázku).
20. K námitkám, že po roce 2021 nebylo zjištěno, že by hlukové imise přesahovaly stanovený limit, že odvolací soud nerozhodoval podle stavu v době rozhodování a že nezjišťoval konkrétní obavu, že se bude obtěžování opakovat, dovolací soud plně odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí vztahující se k dovolání žalované 1). Ke skutečnostem, které žalovaná předkládá ohledně měření hlukových imisí, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť je skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy vázán.
21. Odvolací soud se v kontextu dovolací argumentace neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014. Odvolací soud zkoumal obvyklou míru imisí v dané lokalitě (bod 64 a následující odůvodnění jeho rozhodnutí) – zohlednil danou lokalitu, odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně i hlukové mapy či četnost koncertů. S námitkou ohledně hluku z dopravy se odvolací soud vypořádal; jeho závěr pak argumentačně rozporován v dovolání nebyl. K námitce o nedostatečné toleranci jednorázového překročení stanoveného limitu pak lze uvést, že je vyjádřena v rámci vyššího stanovení hlukového limitu, než k jakým hlukovým imisím mělo podle tvrzení za poslední roky docházet.
22. Poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 se pak žalovaná nepřípustně domáhá napravení tvrzených skutkových nedostatků napadeného rozhodnutí, zejména že nalézací soudy nepřistoupily k vyhotovení revizního znaleckého posudku; v dané věci však úvaha o revizním znaleckém posudku nepřichází do úvahy již proto, že nebyl vypracován žádný znalecký posudek, který by mohl být případně revizním znaleckým posudkem přezkoumán. Jak již však dovolací soud uvedl, v dovolacím řízení může přezkoumávat pouze právní otázky.
23. Jelikož ani dovolání žalované 3) není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senát