U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem
v Brně, Údolní 222/5, proti žalovanému D. Č., zastoupenému Mgr. Evou
Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 174/1, o uložení
povinnosti zdržet se ohrožování a obtěžování, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 108 C 68/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 17. 3. 2016, č. j. 18 Co 128/2015-578, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně
žalovaného Mgr. Evy Grabarczykové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2014, č. j. 108 C 68/2008-543, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení
povinnosti žalovanému zdržet se ohrožování výkonu žalobcova vlastnického práva
k pozemku parc. č. 1707, jehož součástí je stavba č. p., rodinný dům, zapsaném
na LV č. 25 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálního
pracoviště Brno-město pro k. ú. S., demoličními a stavebními pracemi na nosné
zdi budovy č. p. v části obce S., která je součástí pozemku parc. č. 1704,
zapsaného na LV č. 5771 u téhož katastrálního úřadu, při hranici s pozemkem
parc. č. 1707, souvisejícími s vybudováním nového komínového tělesa, porušující
statiku nosné zdi, a dále, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se
obtěžování žalobce popílkem, kouřem a plyny nad míru přiměřenou poměrům,
způsobeného spalováním tuhých paliv a domovních odpadů v topidlech ústících do
komínových těles blíže označených ve výroku rozsudku nacházejících se v budově
č. p. v části obce S., která je součástí pozemku parc. č. 1704 v k. ú. S.. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného (správně žalobce)
rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 18 Co 128/2015-578, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů
odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podstata věci je v tomto: Žalobce tvrdil, že jej žalovaný obtěžuje kouřem,
popílkem a plyny z komínů jeho domu (domáhal se též ochrany proti stavebním
úpravám, to však není předmětem dovolacího řízení). Dokazováním bylo zjištěno,
že k imisím mohlo ojediněle dojít kolem roku 2007, v době rozhodování soudů
však žalovaný kouřem žalobce neobtěžoval, mimo jiné též v důsledku úpravy
komína; proto soudy žalobu zamítly. Dovolatel požaduje, aby soudy žalobu
projednaly se zřetelem ke stavu imisí v roce 2007, a nikoliv v době vyhlášení
rozhodnutí. Není spokojen s tím, že soudy pominuly skutečnost, že stav komínů
neodpovídá předpisům; již to mělo vést k závěru, že tu imise je. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda za účinnosti zákona č. 89/2012
Sb. má být otázka imisí posuzována podle stavu v době rozhodování soudu nebo
podle stavu, jaký byl v době zásahu do vlastnického práva žalobce; tato otázka
nebyla podle něj v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Odvolací soud se též
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nerespektoval
závěry rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3533/2006 (správně 22 Cdo 3532/2006), podle
kterého v případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním
(hygienickým apod.) předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům.
Stejně tak
se odvolací soud při výkladu ustanovení § 154 o. s. ř. odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2408/2005. Právní otázka, zda soud rozhodující o žalobě na ochranu proti imisím má
vycházet ze stavu v době jeho rozhodování, je však konstantní judikaturou
dovolacího soudu řešena. Tak v usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo
2581/2011, se uvádí: „Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126
odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) přichází v úvahu tam,
kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje,
anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho
opakování v budoucnu. Totéž Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005, nebo v usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22
Cdo 1147/2010 (obě jsou uveřejněna na internetových stránkách www.nsoud.cz). Žaloba (právo) podle § 127 odst. 1 obč. zák., aby se vlastník věci zdržel
obtěžování jiného nad míru přiměřenou poměrům, tedy tzv. žaloba z imisí, je
přitom zvláštním případem zápůrčí (negatorní) žaloby podle § 126 odst. 1 obč. zák. (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu Československé socialistické
republiky ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/86, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1988; Eliáš K. a kol., Občanský zákoník. Velký
akademický komentář, Praha: Linde, 2008, s. 549; a Spáčil J., Ochrana
vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005,
s. 125)“. I v řízení o negatorní žalobě, týkající se imise, rozhoduje soud na
základě skutečností existujících v době rozhodování (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2581/2011). V dané věci obtěžování v době rozhodnutí soudu nepokračovalo a ani nebylo
zjištěno, že by hrozilo jeho opakování. Dovolatel tvrdí, že v důsledku toho, že se imise posuzují ke dni vyhlášení
rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), může se žalovaný neúspěchu vyhnout tím, že
na krátkou dobu imise omezí. Tak tomu není; pokud by bylo zjevné, že žalovaný
přestal souseda obtěžovat imisemi jen účelově v souvislosti se soudním řízením
a hrozí jejich opakování, pak by soud žalobě vyhověl. V projednávané věci však
od prokázané imise dělilo vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně 7 let, a
navíc žalovaný prokazatelně komín zvýšil tak, aby obtěžování omezil; nebyl tedy
prostor pro vyhovění. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2408/2005, ve kterém se uvádí: „Podle § 154 o. s. ř. platí sice, že pro
soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, avšak není tím míněno, že
soud rozhodující o uložení povinnosti žalovaného na základě hmotněprávního
úkonu učiněného v minulosti může odepřít takovému účastníkovi právo na soudní
ochranu jen formalistickým odkazem na § 154 o. s. ř.“. Toto rozhodnutí se týká
zcela jiné situace; dovolacímu soudu není zřejmé, proč by mělo být odepření
ochrany proti – podle výsledku dokazování ojedinělému - jednání, které již před
7, resp. 9 roky přestalo, projevem formalismu.
Soud prvního stupně posoudil žalobu podle § 1013 občanského zákoníku č. 89/2012
Sb. („o. z.“). To, že judikatura k imisím podle § 127 obč. zák. je v zásadě
použitelná i v poměrech nového občanského zákoníku a že i imise, ke kterým
došlo před 1. 1. 2014, se posuzují podle nového občanského zákoníku, vyplývá z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014,
publikovaného pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud
jde o posouzení vlivu toho, že rušení v dané věci přesahuje limity stanovené
veřejnoprávními předpisy, na závěr, zda jde o takovou imisi, proti které je
třeba poskytnout ochranu; v tomto směru nelze přejít skutečnost, že nový
občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neumožňuje učinit kategorický závěr o tom, že
překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi
podle soukromého práva. „Především ustanovení toho, zda jde v konkrétní věci o
obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout
ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Důležitým vodítkem pro
posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům (nyní viz
i § 1013 odst. 1 o. z.), je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve
veřejnoprávních předpisech… Lze podotknout, že vzhledem k § 1 odst. 1 o. z.,
zdůrazňujícím relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna
jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi
relevantní z hlediska soukromého práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014). Ostatně soudy v dané věci nezjistily, že by žalovaný obtěžoval žalobce kouřem
nad míru stanovenou veřejnoprávními limity; žalobce se zřejmě opírá o tvrzení,
že samotné komíny nesplňují náležitosti kladené na ně právními předpisy. To
ovšem ještě samo o sobě nezakládá imisi ve smyslu § 1013 o. z., neboť nejde o
účinek, který „vniká na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené
místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“; spíše jde o to,
že komín v nikoliv řádném stavu vytváří potenciální předpoklady pro vznik
imise. Podle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jimiž je
dovolací soud vázán, však není žalobce uvedeným způsobem obtěžován. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se
žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.