I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl
rozsudkem ze dne 5. 6. 2002, č. j. 20 C 189/99-219, tak, že určil, že žalobce
je vlastníkem jedné ideální poloviny přístavby garáže postavené na parcele č.
9817/2 v k. ú. P. Současně zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a
žalovaných k domu čp. 1522 postaveném na parcele č. 9817/1, zastavěné ploše, ke
garáži postavené na parcele 9817/1, zastavěné ploše a k parcelám č. 9817/1 a č.
9817/2 v k. ú. P.; uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví
žalobce a žalobce zavázal zaplatit vypořádací podíl žalovaným 1) a 2) celkem
200 000,- Kč a žalovaným 3), 4) a 5) každému z nich 266 467,- Kč. Dále rozhodl
o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako odvolací soud usnesením ze dne 28. 2. 2003,
č. j. 13 Co 793/2002-244, k odvolání žalovaných zrušil rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny, aby vyšetřil, zda garáž
postavená ve dvorní části činžovního domu čp. 1522 je součástí domu čp. 1522 a
sdílí jeho právní režim, či zda je samostatnou věcí. Vyslovil právní názor, že
pouze tehdy, je-li garáž samostatnou věcí, lze s úspěchem žalovat na určení
vlastnického práva k ní. Jinak podléhá režimu spoluvlastnictví jako součást
domu čp. 1522. Dále vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěr, že reálné
rozdělení nemovitostí není možné, je předčasný a uložil mu, aby o tom opatřil
znalecký posudek včetně vyčíslení nákladů, které by si rozdělení nemovitostí
vyžádalo. Nakonec ještě uložil soudu prvního stupně, aby zjistil tržní cenu
vypořádávaných nemovitostí.
Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j.
20 C 189/99-451. Výrokem pod bodem I. v důsledku částečného zpětvzetí žaloby
zastavil řízení o určení, že žalobce je vlastníkem 1/2 (v protokolu o vyhlášení
rozsudku je nesprávně uvedeno 1/5) přístavby garáže, která stojí na parcele č.
9817/2 zapsané na LV č. 2365 vedeném u KÚ P. Výroky pod body II., III. a IV.
rozhodl, že se podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 1522 postavenému
na parcele č. 9817/1-zastavěné ploše a k parcelám č. 9817/1 a č.
9817/2-zastavěné ploše a nádvoří, vše v k. ú. P. zrušuje a předmětné
nemovitosti se přikazují do spoluvlastnictví žalovaných v podílech 3/15
dohromady pro žalované 1) a 2), dále 4/15 pro každého ze žalovaných 3), 4) a 5)
a že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci
vypořádací podíl 155 000,- Kč a žalovaní 3), 4) a 5) každý z nich vypořádací
podíl 306 668,- Kč. Dále rozhodl výroky pod body V., VI. a VII. o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaní jsou
spoluvlastníky domu čp. 1522, postaveného na parcele č. 9817/1, jehož součástí
je přístavba přízemního objektu garáže (garáž má s domem společnou jednu
obvodovou stěnu a vjezd do garáže je průjezdem domu), umístěné na parcele č.
9817/2 a spoluvlastníky parcel č. 9817/1 a 9817/2 a to v podílech 1/2 pro
žalobce, 3/30 pro žalované 1) a 2) (manžele), 4/30 pro každého z dalších
žalovaných 3, 4, 5). Žalobce nabyl spoluvlastnický podíl k předmětným
nemovitostem darovací smlouvou ze dne 25. 4. 1989, sp. zn. NZ 255/89, N 245/89
od otce F. C., který ho předtím zdědil po svých rodičích. Žalovaní 1) a 2),
kteří jsou manžely, nabyli kupní smlouvou ze dne 18. 8. 1971 spoluvlastnický
podíl původně v rozsahu 1/2. V roce 1991 převedli jeho část (12/30) darovacími
smlouvami na žalované 3), 4) a 5) (své syny) na každého z nich stejným dílem.
Dům čp. 1522 je šestipodlažní a je v něm sedm bytů, z nichž jeden užívá žalobce
(byt ve čtvrtém nadzemním podlaží), další užívají žalovaní 1) a 2) (byt ve
třetím nadzemním podlaží) a ostatní jsou pronajaté nájemníkům. V přízemí domu
jsou nebytové prostory, které jsou pronajaté a slouží jako prodejna potravin.
Žalobce je zaměstnán jako pekař; je vlastníkem chaty a v domě bydlí od dubna
2001. Dne 18. 10. 2003 se oženil a dne 22. 9. 2004 se mu narodilo dítě.
Žalovaní 1) a 2) podnikají a užívají svůj byt od roku 1971; vlastní i jiné
nemovitosti, z nichž některé opravují a jiné s výlučně nebytovými prostory
užívají k podnikání. Žalovaní 3), 4) a 5) rovněž podnikají a bydlí dočasně
jinde. Po stavebních úpravách hodlají bydlet v domě případně užívat jeho
nebytové prostory k podnikání. Do roku 1989, než se stal žalobce
spoluvlastníkem, starali se o nemovitosti žalovaní 1), 2) sami. Od té doby se
na péči o dům podílejí obě sporné strany. Mezi žalobcem a žalovanými jsou však
soustavné neshody ohledně údržby, oprav a toho, jak má být nemovitost
využívána. U téhož soudu proběhlo mezi nimi soudní řízení o úpravu užívání domu
čp. 1522 (sp. zn. 14 C 361/93), dále řízení o vydání bezdůvodného obohacení z
hospodaření se společnou věcí (sp. zn. 14 C 361/93 a řízení o odstranění stavby
garáže (sp. zn. 28 C 357/98). Dům čp. 1522 byl postaven v roce 1910, je
zchátralý, některé stavební části jsou v havarijním stavu a hrozí jejich
samovolný rozpad; dům nezbytně vyžaduje rozsáhlejší opravy. Soud prvního
stupně dále vycházel z toho, že tržní cena nemovitostí (včetně garáže, která je
součástí domu čp. 1522) činí 2 300 000,- Kč a zavázal žalované vyplatit žalobci
příslušné vypořádací podíly. Přístavbu garáže, jejíž tržní cena je 150 000,-
Kč, provedli na své náklady sami žalovaní 1), 2), soud prvního stupně proto
snížil vypořádací podíl těchto žalovaných o polovinu hodnoty přístavby, to je o
částku 75 000,- Kč.
Vzhledem k tomu, že nebyly tvrzeny ani prokázány žádné důvody
zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví dospěl soud prvního stupně k závěru, že je namístě
toto spoluvlastnictví ve smyslu § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) zrušit a vypořádat. Protože rozdělení nemovitostí není dobře možné,
přicházelo v úvahu přikázání nemovitostí za přiměřenou náhradu jednomu nebo
více spoluvlastníkům. Kriterium velikosti podílů nesvědčilo žádné ze sporných
stran. Žalovaní jsou rodinní příslušníci, žijí ve shodě, chtějí
spoluvlastnictví mezi sebou zachovat a dohromady spoluvlastní jednu ideální
polovinu nemovitostí stejně jako žalobce. Soud prvního stupně tedy vycházel z
kriteria účelného využití věci. Přihlédl k tomu, že žalovaní 1) a 2) v domě
žijí již 30 let a chtějí v něm zajistit bydlení pro žalované 3), 4) i s jejich
rodinami případně prostory pro podnikání žalovaného 5). Naproti tomu žalobce
zamýšlel nemovitosti prodat třetí osobě a do domu se trvale nastěhoval až v
průběhu soudního sporu. Za stěžejní ve prospěch žalovaných však soud prvního
stupně pokládal, že stav domu je zchátralý a dům nezbytně vyžaduje opravy,
které žalobce na rozdíl od žalovaných není schopen financovat. Žalobce
disponuje hotovostí půl milionu korun. K tomu má příjem ze zaměstnání 13 000,-
Kč čisté mzdy a částku 10 000,- Kč měsíčně z nájmů (jež by se zdvojnásobila v
případě jeho výlučného vlastnictví). Na druhé straně má závazky k narozenému
dítěti a manželce, která je na mateřské dovolené. Z částky 30 000,- Kč měsíčně
by musel živit sebe manželku a dítě, splácet úvěr na vyplacení vypořádacího
podílu a zajistit rekonstrukci domu. To se nejeví reálným. Naproti tomu
žalovaní mají k dispozici peněžité prostředky ve výši několika milionů korun.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 13 Co 671/2004-490,
výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně (vyjma odvoláním
nenapadeného výroku o zastavení řízení ohledně určení spoluvlastnictví ke
garáži) potvrdil. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu
prvního stupně. Dodal, že žalovaní projevili k nemovitostem větší citový vztah
než žalobce, který v domě čp. 1522 začal trvale bydlet až teprve v průběhu
soudního řízení a který usiloval o prodej nemovitostí třetím osobám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V dovolání
vytýkal soudům obou stupňů, že při rozhodování o tom, kterému z vícero
podílových spoluvlastníků přikázat věc za náhradu, založily porovnání velikosti
podílů na sčítání podílů žalovaných oproti zbylému podílu žalobce. Tím chybně
aplikovaly kriterium velikosti spoluvlastnického podílu a žalobce připravily o
jeho výhodu z majority spoluvlastnického podílu. Dále soudům obou stupňů
vytýkal, že při při posouzení naplnění kriteria účelného využití věci
upřednostnily žalované, ačkoliv žalovaní 3), 4) a 5) v domě čp 1522 nebydlí a
nepodílí se na jeho opravách a ačkoliv všichni žalovaní mají 11 nemovitostí,
kde mohou bydlet, zatímco žalobce vlastní jen chatu, která není celoročně
obyvatelná a kde nemůže být s malým dítětem. Tím současně rozhodly v rozporu s
§ 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv a povinností vyplývající z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V neposlední
řadě žalobce v dovolání napadal správnost skutkových závěrů včetně těch, že
nebude schopen financovat opravy domu čp. 1522, pokud by byly předmětné
nemovitosti přikázány jemu do vlastnictví za náhradu, a poukazoval na kalkulaci
založenou na čl. 204- 207 spisu, ve které propočetl, že by opravy domu čp.
1522 hradil postupně z nájmů bytů a nebytových prostor a z hypotečního úvěru a
namítal, že soudy obou stupňů nevzaly jeho tvrzení v potaz. Nakonec ještě
poukazoval i na to, že soudy obou stupňů nerozhodly o celém meritu věci, když
ponechaly stranou rozhodnutí o vypořádání zálohy 42 000,- Kč, kterou žalobce
složil na vypracování posudku znalce. Současně navrhl, aby si dovolací soud
připojil spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 14 C 56/2005, týkající se
žaloby o vyklizení nemovitostí a aby odložil vykonatelnost rozhodnutí soudů
obou stupňů.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V
daném případě sice soud prvního stupně rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem
jinak než v prvním rozsudku. Nicméně nestalo se tak v důsledku právního názoru
odvolacího soudu. Nejvyšší soud již v usnesení z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2944/2000, publikovaném pod C 160, svazek 2, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Souboru rozhodnutí“)
dovodil, že “právním názorem ve smyslu § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před
novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na
to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím
pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění
nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního
stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek
zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za
následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Jestliže tedy dovolatel napadá
dovolacími důvody jen způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví (a
uplatněnými důvody je dovolací soud vázán), pak z hlediska tohoto posouzení
nebyl žádný právní názor ve zrušujícím usnesení odvolacím soudem vysloven. V
dané věci tedy nebyla založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li
v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní
věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů
nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího
soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce
soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník
2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo
ustanovení § 241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolací soud posoudil dovolací důvody žalobce podle jejich obsahu za
prvé jako kritiku právního posouzení hlediska velikosti spoluvlastnických
podílů, za druhé jako kritiku aplikace hlediska účelného využití věci, za třetí
jako kritiku chybějícího právního posouzení podle § 3 odst. 1 ObčZ [tyto tři
důvody spadají pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a za čtvrté jako
výhrady, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Prvý z dovolacích důvodů neobstojí. Závěry soudu o velikosti
spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho
vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními. V tomto
ohledu přichází v úvahu právní závěry v podstatě jen ve vztahu k hodnocení
významu jednoho z kritérií v porovnání s kritériem druhým, eventuálně, zda lze
sčítat velikost podílů menšinových spoluvlastníků stojících na jedné straně
sporu (pokud právě jim může být věc přikázána do spoluvlastnictví při vyloučení
spoluvlastníka s největším spoluvlastnickým podílem z dosavadního
spoluvlastnictví). K hledisku velikosti spoluvlastnických podílů při zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví se vyslovil Vrchní soud v Praze již v
rozsudku ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 82/93, (publikovaném v časopisu
Právní rozhledy, sešit 6, ročník 1994), jehož závěry jsou stále použitelné. Tam
uvedl: „Jestliže spoluvlastnické podíly některých účastníků řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, kteří chtějí setrvat ve
spoluvlastnictví při vyloučení zbývajícího účastníka řízení ze spoluvlastnictví
za náhradu, jsou ve svém souhrnu stejně velké jako podíl toho, kdo má být ze
spoluvlastnictví vyloučen, není hledisko velikosti podílů pro výsledek řízení
významné. Při projevení vůle některých spoluvlastníků setrvat s některými z
ostatních spoluvlastníků v podílovém spoluvlastnictví je třeba při aplikaci
kritéria velikosti podílů jejich podíly sčítat.“ V odůvodnění svého rozsudku
pak vysvětlil, že s řešením, že věc může být přikázána za náhradu více
spoluvlastníkům výslovně počítá ustanovení § 142 odst. 1 věta třetí ObčZ a
tudíž by nebylo logické, kdyby se mohla poměřovat pouze velikost podílů
jednotlivých spoluvlastníků. Navíc takové řešení zajišťuje stranám sporu v
jejich antinomii rovné postavení. Právní posouzení soudů obou stupňů, pokud v
dané věci dovodily, že hledisko velikosti podílů není pro výsledek sporu
významné, je s tímto rozhodnutím v souladu.
Neobstojí ani druhý dovolací důvod. Pokud § 142 odst. 1 ObčZ stanoví,
že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně
neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo
právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Pouze v
případě, kdyby hypotéza právní normy (§ 142 odst. 1 OSŘ) nebyla soudem vymezena
správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené , resp.
použité právní normy (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 7. 2003, sp. zn. 22
Cdo 340/2002, publikovaný pod C 2058, svazek 26 Souboru rozhodnutí). V daném
případě přihlédly oba soudy při úvaze o účelnějším využití věci žalovanými k
jejich déletrvajícímu spoluvlastnickému vztahu, k dlouhodobému bydlení
žalovaných 1), 2) v domě čp. 1522, k zamýšlenému bydlení případně podnikání
žalovaných 3), 4) a 5) v domě, k citovému vztahu žalovaných k nemovitostem,
když na rozdíl od žalobce žalovaní neuvažovali o jejich prodeji a k lepší
solventnosti žalovaných, vzhledem k tomu, že dům naléhavě potřebuje rozsáhlejší
opravy a žalovaní nejsou odkázáni na rizika úvěru či na výběr nájemného a mají
k dispozici potřebné finanční prostředky již nyní. Jde o hlediska, jak je
vymezuje stanovisko, publikované pod R 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek týkající se rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví,
kde se uvádí, že soudy „u obytných domů zkoumají bytovou potřebu
spoluvlastníků, přihlížejí k tomu, kdo dosud dům obýval, kdo ho udržoval,
opravoval, případně do něj investoval, kdo je schopen starat se nadále o jeho
řádnou údržbu…“ I v tomto ohledu je právní posouzení věci soudy obou stupňů v
souladu s hmotným právem.
Ani třetí dovolací důvod neobstojí. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne
5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikovaném pod C 1415, ve svazku 20,
ročník 2003, Souboru rozhodnutí k možnosti aplikace § 3 odst. 1 ObčZ na
konstitutivní soudní rozhodnutí uvedl „Na vydání konstitutivního rozhodnutí
soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 ObčZ; aplikace tohoto ustanovení je možná
teprve na výkon jednotlivých práv a povinností z nově založeného právního
vztahu vyplývajících.“ Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím. Soudy obou stupňů tedy
postupovaly správně, když si vystačily pro rozhodování o tom, komu ze
spoluvlastníků přikázat věc za náhradu, s právním posouzením podle § 142 odst.
1 ObčZ. Ostatně hlediska, která uplatňuje ve svůj prospěch žalobce, soudy
zvažovaly v rámci účelného využití věci dle § 142 odst. 1 ObčZ. Daly však
přednost hlediskům jiným, jež svědčí ve prospěch žalovaných.
Neobstojí ani poslední dovolací důvod. Výhrada, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přichází v
úvahu jen v případě, je-li dovolání přípustné (§ 241a odst. 3 OSŘ). Z výše
uvedených důvodů však vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu. Dovolání proti němu proto není přípustné.
Pro úplnnost se dodává, že výhrada žalobce ohledně zálohy na znalecký
posudek 42 000,- Kč (správně se však jednalo o doplatek soudního poplatku,
který nebyl žalobci s ohledem na neúspěch ve věci přiznán v nákladech řízení)
není výhradou ve věci samé, kterou by se dovolací soud mohl zabývat.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo tedy odmítnuto [§ 243
odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalobce bylo odmítnuto a žalovaným žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu