22 Cdo 2495/2025-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. R. a b) I. Š., obou zastoupených Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému K. V., zastoupenému Mgr. Janem Fuksou, advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 30/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 28 Co 121/2025-102,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Fuksy.
1. Žalobci se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky, každý ideální polovinou, spoluvlastnického podílu ideálních 159/2101 pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále i jen „pozemek“). Vycházeli z toho, že vlastnické právo jejich otce k celému pozemku bylo pravomocně určeno rozsudkem z října 2017, žalobci nabyli dědictví po něm rovným dílem. V katastru nemovitostí je žalovaný uveden jako vlastník bytové jednotky včetně souvisejícího spoluvlastnického podílu na pozemku, tuto bytovou jednotku nabyl kupní smlouvou z 23. 9. 2021, ve které byl na probíhající řízení týkající se pozemku upozorněn.
2. Žalovaný namítal, že v době uzavření kupní smlouvy, kterou bytovou jednotku nabyl, nebyl v katastru nemovitostí žádný záznam o omezení vlastnického práva prodávajícího ani o restitučním nároku či probíhajícím řízení. Rozsudek o určení vlastnického práva právního předchůdce žalobců není závazný ani pro žalovaného ani pro jeho předchůdce. Z opatrnosti namítal vydržení vlastnického práva k podílu na pozemku.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 12 C 30/2024-67, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci pozemek dědictvím nenabyli, žalovaný nabyl pozemek v dobré víře za úplatu od osoby zapsané jako vlastník v katastru nemovitostí. I kdyby byl žalovaný jen držitelem pozemku, došlo by se započtením vydržecí doby jeho předchůdců k vydržení.
4. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 28 Co 121/2025-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci děděním vlastnictví k pozemku nenabyli, neboť pozemek nebyl do pozůstalosti po jejich otci zahrnut. Již z toho důvodu nelze jejich žalobě vyhovět. Uvedl dále, že nebyl-li restituční nárok otce žalobců uspokojen, lze uspokojení takového nároku uplatňovat a posuzovat jen podle restitučních předpisů, hledání řešení neuspokojeného restitučního nároku formou požadavku na určení vlastnického práva je nepřípustné. Námitku žalobců, že žalovaný nemohl být v dobré víře, neboť byl v kupní smlouvě upozorněn na existenci restitučního nároku, označil odvolací soud za lichou, neboť rozsudek, kterým bylo vlastnické právo otce žalobců k pozemku určeno, nebyl vydán v řízení proti osobám zapsaným v rozhodné době v katastru nemovitostí, a není tak pro tyto osoby závazný.
6. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odvolací soud dovodil, dodal však, že vyhovující rozsudek by nebyl listinou způsobilou k zápisu do katastru nemovitostí, neboť pozemek je neoddělitelně spjat s jednotkami vymezenými ve stavbě, která je součástí tohoto pozemku.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
8. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky neplatnosti převodu nemovitostí po uplatněném restitučním nároku (odkazují na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 36/95, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2/2021 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20).
9. Dále namítají, že povinná osoba si byla restitučního nároku dobře vědoma a ani žalovaný a jeho právní předchůdci nemohli být v dobré víře ve vlastnictví pozemku, což vylučuje nabytí pozemku od nevlastníka i případné vydržení. Popisují vývoj v právním nakládání s pozemkem od roku 1992 a z něj dovozují přinejmenším objektivní pochybnost ohledně vlastnictví pozemků (k objektivní pochybnosti jako překážce dobré víry odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 145/2003), a to i při odhlédnutí od blokačního ustanovení podle zákona o půdě.
10. Navrhují, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že právní argumentaci odvolacího soudu považuje za zcela správnou. V dovolání žalobců postrádá vymezení právní otázky, podle jeho názoru jde o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními či opakování námitek, které již byly vypořádány. Vyjádřil se dále k jednotlivým dovolacím námitkám. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021). Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou či více důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, pak výsledek nalézacího řízení nemůže ovlivnit eventuální nesprávnost jednoho nebo více z těchto důvodů, pokud jeden z nich ve zkoumání přípustnosti dovolání obstojí.
16. Odvolací soud sice označil námitku žalobců týkající se nedostatku dobré víry žalovaného a jeho právních předchůdců za lichou, nedůvodnost žaloby však odůvodnil především tím, že žalobci pozemek v pozůstalostním řízení po svém otci nenabyli, a dále tím, že neuspokojené restituční nároky lze uplatňovat pouze podle restitučních předpisů, nikoli prostřednictvím požadavku na určení vlastnického práva. Žalobci ve svém dovolání přípustným způsobem nenapadají žádný z těchto dvou důvodů, kterými bylo zamítnutí žaloby odůvodněno. Je proto nadbytečné zabývat se tím, zda vědomost o rozsudku vydaném v řízení mezi jinými osobami vede ke ztrátě dobré víry kupujícího ve vlastnické právo převodce. Dovolací soud proto správnost závěru odvolacího soudu o dobré víře žalovaného nepřezkoumával.
17. Přípustnost dovolání není založena ani právní otázkou neplatnosti převodu po uplatnění restitučního nároku, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací výslovně uvedl (bod 18 odůvodnění), že s ohledem na závěr o tom, že žalobci nenabyli pozemek v pozůstalostním řízení po osobě, které měl svědčit restituční nárok, a že uspokojení restitučních nároků se lze domáhat jen podle restitučních předpisů, nikoli žalobou na určení, tuto právní otázku nemohl v daném řízení řešit.
18. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 24. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu