22 Cdo 260/2012

22 Cdo 260/2012

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve

věci žalobce P. K., bytem v H., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem

se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalovaným: 1) P. K., bytem v N., a

2) L. K., bytem ve Ž., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem

se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, o určení součásti věci a o zřízení věcného

břemene – práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn.

5 C 6/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 25. října 2011, č. j. 20 Co 85/2011-291, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října

2011, č. j. 20 Co 85/2011-291, se ve výrocích pod body II., III. a ve výrocích

o náhradě nákladů řízení ruší a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k

dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu

2010, č. j. 5 C 6/2009-182, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že

zpevněná plocha na pozemku, zapsaná na LV pro obec a katastrální území Ž. je

součástí budovy bez č. p./ č. e. – zemědělské stavby na pozemku, zapsané na LV

pro obec a katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj,

katastrální pracoviště N. Výrokem pod bodem II. zřídil ve prospěch vlastníka

budovy bez č. p./č. e. – zemědělské stavby na pozemku, zapsané na LV pro obec a

katastrální území Ž. za účelem zajištění provozu bramborárny v této budově

věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy přes pozemek, zapsané na LV pro

obec a katastrální území Ž. u katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj,

katastrální pracoviště N., v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu z 22. 6.

2010, č. 408-205/2010, který je součástí tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem

III. soud zamítl část žaloby, kterou se žalobce domáhal, aby soud zřídil ve

prospěch vlastníků stavby bez č. p./č. e. – zemědělské stavby na pozemku st.

parc., zapsané na LV pro obec a katastrální území Ž., věcné břemeno spočívající

v právu užívání zpevněné plochy na pozemku zapsané na LV pro obec a katastrální

území Ž., jako manipulační plochy v rozsahu potřebném pro zajištění nezbytné

obslužnosti stavby bez č. p./č. e. – zemědělské stavby na pozemku st. parc. v

katastrálním území Ž. Výrokem pod bodem IV. soud uložil žalobci povinnost

zaplatit každému ze žalovaných náhradu za věcné břemeno ve výši 7.025,- Kč do

tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal zřízení věcného břemene – práva nezbytné cesty - ve výše

uvedeném rozsahu a následně žalobu rozšířil o požadavek na určení, že zpevněná

plocha na pozemku v k. ú. Ž. je součástí jeho budovy bez č. p./č. e. na st. parc. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem zemědělské stavby na cizím

pozemku st. parc., kolaudované (1986) jako linka pro posklizňovou úpravu

brambor (pozemek je ve spoluvlastnictví žalovaných). Dále zjistil, že žalobce

není vlastníkem přilehlého pozemku parc. č. 198/2; ten je ve spoluvlastnictví

žalovaných. Přístup žalobce ke stavbě nelze zajistit jinak, než zřízením

věcného břemene podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku („obč. zák.“); to bylo

mezi účastníky nesporné. Potud považoval žalobu za důvodnou. Při úvaze o rozsahu věcného břemene soud vyšel z toho, že má být zřízeno tak,

aby co nejméně omezovalo vlastníky pozemku; nechal vypracovat geometrický plán

s vyznačením věcného břemene umožňujícího vchod a vjezd do stavby a ven

jedinými stávajícími vraty, a v této trase též právo cesty zřídil. Část žaloby na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu užívat zpevněnou

plochu na pozemku jako manipulační plochu k zajištění nezbytné obslužnosti

předmětné stavby, sloužící nyní k jinému účelu, soud zamítl. Takový rozsah

věcného břemene by byl v rozporu s judikatorním výkladem pojmu nezbytné cesty

ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák., podle kterého soud nemůže svým rozhodnutím

zřídit jiné věcné břemeno, než to, které spočívá v právu přístupu a příjezdu

přes přilehlý pozemek. Soud zamítl i žalobu na určení, že zpevněná plocha na pozemku parc. č. 198/2 je

součástí budovy ve vlastnictví žalobce, neboť dospěl k závěru, že tato plocha

není stavbou ve smyslu občanskoprávním a tudíž nemůže mít jiný právní režim než

pozemek a je stejně jako pozemek parc. č. 198/2 ve vlastnictví žalovaných. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání všech účastníků

rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 20 Co 85/2011-291, rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. Ve výroku pod bodem II. rozsudek

soudu prvního stupně změnil tak, že zřídil ve prospěch žalobce „a i dalších

případných vlastníků“ zemědělské stavby bez č. p./č. e. na pozemku v

katastrálním území Ž., zapsané na LV, věcné břemeno spočívající v právu chůze a

jízdy po pozemku zapsaném na LV v k. ú. Ž., a to v rozsahu vyznačeném v

geometrickém plánu z 15. 6. 2011, č. 423-219/2011, který je součástí tohoto

rozsudku. Soud uložil žalobci povinnost zaplatit každému ze žalovaných náhradu

za věcné břemeno ve výši 722,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před

soudy obou stupňů. Odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým zamítl

žalobu na určení, že zpevněná plocha na pozemku parc. je součástí budovy

(„bramborárny“) ve vlastnictví žalobce.

Konstatoval, že judikatura vztahující

se k obdobné problematice doznala určité změny v tom směru, že připustila, že

místní komunikace může být samostatnou věcí, tedy může mít odlišného vlastníka

od vlastníka pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005). Přesto v dané věci nejsou splněny podmínky pro vyhovění

žalobě, neboť buď zpevněný povrch na pozemku parc. takovou samostatnou stavbou

je, pak ale nemůže být ve vlastnictví žalobce, protože jej spolu s budovou tzv. bramborárny v roce 2007 nekoupil; nebo je součástí pozemku, a potom je ve

spoluvlastnictví žalovaných. V žádném případě není zpevněná plocha součástí

bramborárny. Odvolací soud považoval za důvodné odvolání žalovaných, kteří - byť souhlasili

se zřízením práva cesty - nesouhlasili s umístěním a rozsahem věcného břemene. Vycházel ze zásady, že věcné břemeno by mělo co nejméně zasahovat do přilehlého

pozemku a mělo by zabránit dalším sporům mezi účastníky. Dospěl k závěru, že

těmto požadavkům více odpovídá řešení navrhované žalovanými. Z důkazů

provedených v řízení a z ohledání na místě samém, které provedl, vzal za

prokázané, že místo, kde bylo zřízeno věcné břemeno soudem prvního stupně, je

značně využívané jedním z žalovaných pro průjezd na větší část zpevněné plochy

nacházející se za budovou žalobce, a v zimních měsících je část pozemku, která

měla být zatížena věcným břemenem, užívána k parkování nákladního automobilu

žalovaného, neboť z parkovací plochy za budovou je v zimě problematický výjezd. Věcné břemeno zřízené soudem prvního stupně tak nezabrání sporům mezi účastníky

při společném užívání uvedené části pozemku. Odvolací soud byl toho názoru, že

vlastníci pozemku nejsou obecně a ani v tomto případě podřízeni zájmům

vlastníka stavby a jejich postavení není ve vztahu k vlastníku stavby

„méněcenné“. Žalobce koupil budovu v roce 2007 a byl si vědom, že kupuje stavbu

na cizím pozemku určenou k jinému účelu, než ji sám mínil užívat; stavba byla

určena k posklizňové úpravě brambor a nikoliv k parkování nákladních automobilů

a těžké vrtací techniky; proto měl důkladně zvažovat otázku přístupu k této

stavbě. Odvolací soud proto změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a zřídil

věcné břemeno spočívající v právu cesty v jiném místě parc. a v menším rozsahu,

než žádal žalobce, tak, jak je uvedeno v geometrickém plánu, který nechal v

průběhu odvolacího řízení vypracovat. Pokud bude žalobce užívat stavbu k jinému

účelu, než pro který je stavebně určena, musí v místě dosavadních vchodových

vrat vybudovat širší vrata a provést přemístění jednoho nosného sloupku

přístřešku, což je technicky proveditelné. Takto zřízené věcné břemeno

vlastníky pozemku téměř nezatěžuje. K žalobcově námitce o nutnosti velkých

náklady na zřízení příjezdu do stavby, odvolací soud uvedl, že tuto námitku

nepovažuje za právně významnou. Po žalobci lze požadovat řešení, které

vlastníky pozemku nejméně zatěžuje, a kdyby v době koupě stavby zvažoval tuto

skutečnost, mohl si ušetřit investice, které vložil do stávajících vrat.

Odvolací soud, vědom si judikatury zabývající se uvedenou problematikou,

zvažoval i újmu, která by vznikla věcným břemenem zřízeným podle žaloby, a

dospěl k názoru, že by jím byla žalovaným způsobena značná újma; proto úměrně

tomu lze na vlastníku stavby požadovat vynaložení případně vyšších nákladů na

zřízení nového přístupu. K námitce žalobce, že takto nebude moci zaparkovat v

budově dvě svá hlavní vozidla, soud poznamenal, že jednak stavba není určena k

parkování vozidel a těžké techniky, a žalobci nic nebrání parkovat vozidla pod

přístřeškem, kde se vozidla při ohledání na místě samém také nacházela. Při stanovení náhrady za zřízené věcné břemeno odvolací soud mimo jiné

konstatoval, že pokud by bylo zřízeno věcné břemeno tak, jak požadoval žalobce,

byla by náhrada několikanásobně větší, neboť by věcné břemeno postihovalo

výrazně větší plochu, ale i z toho důvodu, že by mnohem více omezovalo

žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“)

a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobce napadá správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil

výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na

určení, že zpevněná plocha na pozemku parc. je součást stavby ve vlastnictví

žalobce. Úvahy odvolacího soudu, že mohou nastat pouze dvě v rozsudku popsané

situace považuje žalobce za správné, ovšem odvolací soud nevzal v potaz, že

může nastat ještě situace třetí, a to, že zpevněná plocha může mít odlišný

právní režim od pozemku, na němž se nalézá, nemusí však být samostatnou věcí v

právním smyslu (§ 118 obč. zák.), ale může být podle konkrétních okolností

případu i součástí věci hlavní (stavby žalobce), jak je tomu v dané věci. Žalobce se podrobně zabývá definováním součásti věci hlavní a poukazuje na

fyzické a zejména funkční hledisko. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 694/2006. Poukazuje na projektovou dokumentaci

ke stavbě a na rozhodnutí o umístění stavby, ze kterých jednoznačně vyplývá, že

zpevněná plocha byla vybudována výlučně v souvislosti s užíváním stavby. Pokud

by došlo k oddělení této plochy od stavby, došlo by k znehodnocení stavby a

omezila by se možnost jejího dalšího využití. Případný rozpor mezi faktickým

užíváním stavby a účelem stavebního určení není pro danou věc určující, jde o

otázku veřejného práva. Žalobce napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud zamítl část žaloby na zřízení věcného

břemene spočívajícího v právu užívat zpevněnou plochu na pozemku jako

manipulační plochu k zajištění potřebné obslužnosti stavby. Současně napadá i

měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, ve kterém nově rozhodl o umístění a

rozsahu věcného břemene. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil danou

situaci. Kromě zásady, že vlastník pozemku by měl být zatížen věcným břemenem

ve prospěch stavby co nejméně, nepřihlédl zejména také k tomu, k jak velkému

zásahu do majetkové sféry žalobce takto zřízeným věcným břemenem dojde. Podle

předběžného posouzení při zřízení věcného břemene podle rozhodnutí odvolacího

soudu vzniknou žalobci v důsledku nutných úprav, které s sebou toto řešení

přináší, náklady ve výši 521.600,- Kč, což se rovná částce, za kterou žalobce

stavbu koupil. Takové náklady jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou,

která by vznikla vlastníkům pozemku při zřízení věcného břemene podle žaloby. Před rozhodnutím si měl soud zjistit výši nákladů žalobce a porovnat ji s

újmou, která by vznikla žalovaným. To neučinil, proto je jeho rozhodnutí

předčasné. Žalobce má za to, že újma, jež by vznikla jemu, mnohonásobně

převyšuje újmu, která by vznikla žalovaným. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 a ze dne 23. května

2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009.

Vytýká odvolacímu soudu, že dříve, než zřídil

věcné břemeno, nezvážil požadavky pro obvyklé užívání budovy v jeho vlastnictví

v souladu s účelem, ke kterému byla rozhodnutím stavebního úřadu určena. Řešení

přijaté odvolacím soudem neumožní užívání budovy k účelu podle stavební

dokumentace, ale navíc mu vzniknou mimořádné náklady na přestavbu budovy,

budova nadále nebude moci plnit svůj účel a ztratí svou hospodářskou hodnotu. Žalobce uvedl, že otázkou přístupu ke stavbě se před jejím zakoupením zabýval. Na základě stavební dokumentace došel k závěru, že zpevněná plocha je součástí

stavby, kterou kupuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího

soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 21. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Nejprve se zabýval

přípustností dovolání; dospěl k závěru, že dovolání je částečně přípustné a v

této části je i důvodné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku prvního stupně, kterým byl

zamítnut návrh na určení, že zpevněná plocha není součástí pozemku, není

přípustné. V této části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k

závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména

tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným

dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží

[§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Dovolací soud považuje za správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,

který žalobu v této části zamítl s odkazem na právní názor, který vyslovil

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22 Cdo 727/2002, podle kterého zpevněná plocha

představuje určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu

pozemku a je jeho součástí. „Zpevněná plocha“ tak nemůže být součástí jiné

nemovitosti; jde totiž jen o pozemek, a ten nemůže být součástí stavby. Jiná

situace by nastala, kdyby šlo stavebně o součást stavby (např. rampa); tam by

bylo možno uvažovat o tom, že jde o součást budovy. Přesto, že soud prvního

stupně poučil žalobce o svém právním názoru a judikatuře Nejvyššího soudu, že

zpevněná plocha je jen druhem pozemku (č. l. 93), žalobce netvrdil a z obsahu

spisu se nepodává, že by šlo o něco jiného než o upravený pozemek (zpevněná

plocha byla tvořena „kamenivem prolévaným živicí“ – č. l. 47). Navíc se v této části žalobce domáhal určení právní skutečnosti; taková žaloba

je v zásadě nepřípustná. Výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá věc je

součástí věci jiné, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo

žádný právní vztah či právo.

Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím

soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém

případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., pro kterou platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním

rozhodnutím prohlásil určitý právní vztah či právo za již existující (k tomu

srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 1999 sp. zn. 22 Cdo 2528/98,

publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999), ale o žalobu jinou v

ustanovení § 80 o. s. ř. nevypočtenou. Žaloba tedy nesplňovala předpoklady,

které zákon klade na určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť se

netýkala existence nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani neměla

oporu v žádném z ustanovení platného práva. Stejný právní názor vyslovil

dovolací soud např. v rozsudku ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98,

publikovaném v Právních rozhledech č. 8/2000, v usnesení ze dne 26. října 2010,

sp. zn. 28 Cdo 1470/2010, a v řadě dalších rozhodnutí. Do úvahy přicházela

žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem sporné věci jako (nesamostatné)

součásti budovy v žalobě uvedené. Nicméně rozhodující je, že zpevněná plocha je

jen určitým způsobem zpracovaným pozemkem. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října

2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 (R 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek) uvedl, že „judikatura vztahující se k obdobné problematice doznala

změn, když se připouští, že místní komunikace může být samostatnou věcí“. Zmíněné rozhodnutí se však týkalo právě jen místní komunikace a vycházelo ze

zvláštní úpravy v § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Judikatura týkající se zpevněných ploch jím nebyla dotčena. Nicméně potvrzující

rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, nemá po právní stránce zásadní

význam a dovolání je v této části nepřípustné. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod

bodem III., i v této části je jeho rozhodnutí napadeno dovoláním. Soud prvního

stupně tímto výrokem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby v jeho

prospěch bylo zřízeno věcné břemeno užívání zpevněné plochy jako manipulační

plochy pro zajištění nezbytné obslužnosti stavby; zamítavé rozhodnutí odůvodnil

tím, že by již nešlo o právo nezbytné cesty a že uplatněný nárok nemá oporu v

zákoně. Odvolací soud se touto otázkou blíže nezabýval. Dovolání odkazuje na

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009,

podle kterého pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému

účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154

odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i

rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a

ve kterou dobu lze cestu užívat). Toto rozhodnutí se ale týká práva cesty, tedy

zajištění přístupu k budově; nejde tu o uznání možnosti zřídit věcné břemeno za

účelem užívání pozemku k jiným účelům než k chůzi a k jízdě, tedy ani jako

manipulační plochy.

Ani zde tak není nic, co by založilo přípustnost dovolání

podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání proti uvedeným potvrzujícím výrokům není

přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Ve zbývající části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Dovolateli je třeba přisvědčit, že prakticky stejnou situací se zabýval

dovolací soud v rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, v

němž konstatoval: „Odvolací soud též uvedl, že žalobce má možnost zřídit

stavebními úpravami průjezd sám; žalobce ovšem tvrdil, že by vypracování

průjezdu a projektu bylo příliš nákladné. K otázce, kdy lze zřídit právo cesty

i v případě, že žalobce může úpravami své budovy zřídit příchod sám, viz

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004,

publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, poř. č. 32,

ve kterém se uvádí: „Věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze

zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné

komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké

v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku

přilehlého pozemku. Předpokladem porovnání nákladů a újmy vzniklé vlastníkovi

pozemku je především zjištění výše potřebných nákladů; pokud odvolací soud

vyšel z toho, že vjezd si může žalobce zřídit sám, aniž by zjistil náklady

potřebné na jeho zřízení (za situace, kdy žalobce tvrdil, že by byly

nepřiměřeně vysoké), je jeho rozhodnutí předčasné a i v této části tak spočívá

jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř.“

Citovaná část rozsudku se vztahuje i na tuto věc. Odvolací soud jistě

postupoval správně, když bral do úvahy i skutečnost, že žalobce věděl, že

kupuje budovu bez zajištěného přístupu, a zvažoval, zda by zřízení práva cesty

v trase určené soudem prvního stupně nemělo za následek konflikty mezi

účastníky a nadměrné omezení práva žalovaných, kterému by bylo možno předejít

tím, že by cesta vedla jinudy. Nebylo však správné, že se tvrzeními žalobce o

tom, že by náklady na zřízení cesty v místech, ve kterých jej nakonec odvolací

soud zřídil, nezabýval, ani mu neposkytl potřebné poučení nabídnout k těmto

tvrzením důkazy (§ 118a odst. 3, § 213b odst. 1 o. s. ř.). Postupoval tak

zřejmě proto, že vzhledem k okolnostem věci považoval výši nákladů za

nevýznamnou. I s tím by bylo možno souhlasit, pokud by ovšem nešlo o náklady

mimořádně, extrémně vysoké; zjištění, že o takové náklady nešlo, však odvolací

soud neučinil. Odvolací soud konstatoval, že by za věcné břemeno zřízené podle

představ žalobce bylo třeba zaplatit podstatně vyšší náhradu, nicméně nepokusil

se tuto náhradu alespoň přibližně kvantifikovat a srovnat ji s předpokládanými

náklady vynaloženými na zřízení nové cesty. Jeho rozhodnutí je tak předčasné a

v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud dodává, že nutnost dbát při zřízení nezbytné cesty nejen toho,

aby žalovaný byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a

jeho pozemek co nejméně zasažen, ale i toho, aby ji žalobce mohl užívat s

náklady co nejmenšími, vyplývá výslovně z § 1029 odst. 1 nového občanského

zákoníku č. 89/2012 Sb. Soud proto musí zvážit všechny okolnosti věci, aby při

stanovení cesty respektoval práva a oprávněné zájmy obou stran. To předpokládá

příslušná skutková zjištění. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je v části, ve které je přípustné, i

důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušit

a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.