22 Cdo 2698/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) J. K. a b) L. K., zastoupených Mgr. Bohuslavem Rollem,
advokátem se sídlem v Chomutově, Nerudova 63, proti žalovanému J. N.,
zastoupenému Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově,
Blatenská 3218/83, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 72/2007, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2015, č. j. 11
Co 701/2011-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení 6 728 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Bohuslava Rolla.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Chomutově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března
2011, č. j. 24 C 72/2007-112, určil, že žalobci jsou vlastníky ve společném
jmění manželů pozemků označených v geometrickém plánu z 12. 4. 2007 jako
pozemky parc. č. 2565/4, parc. č. 2566/2 a parc. č. 2566/4, vše v k. ú. J.,
obec J. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. 11 Co 701/2011-269, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů
řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Napadený rozsudek je v souladu s
judikaturou dovolacího soudu.
K vydržení vlastnického práva žalobci: Dlouhodobá pokojná držba nabyvatele
nasvědčuje přesvědčení toho, kdo věc převedl na držitele, že tento převod byl
řádně uskutečněn. Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku
nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá
jeho pozemek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013, sp.
zn. 22 Cdo 3425/2012). V dané věci byla podle skutkového zjištění soudu prvního
stupně držba sporného pozemku vymezena plotem ve tvaru „blesku“, přičemž bez
odborných znalostí nebylo možno zjistit, zda sporný pozemek se nachází za
plotem nebo před ním; přitom právní předchůdci žalujících pozemek dlouhodobě
užívali v hranicích oplocení tak, jak jim původně patřil; na věc tak dopadaly
právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2009, sp.
zn. 22 Cdo 1848/98, i v navazující judikatuře, na kterou odkázal soud prvního
stupně. Důvody, proč došlo k dispozici s ním (v podstatě omylem), vysvětlil
přesvědčivě soud prvního stupně.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud přezkoumá otázku existence
dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy
soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení ze dne 27.
února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Dovolatel zpochybňuje úvahu o dobré víře
předchůdkyně žalobců (její držbu započetl odvolací soud do vydržecí doby
žalobců), která nabyla nemovitosti darovací smlouvou, ve které bylo
poznamenáno, že u dvou parcel je výměra „majetkově nevyřešena“. Odvolací soud
však vysvětlil, proč přes tuto okolnost byla I. T. v objektivní dobré víře
(ostatně o to, že se stala vlastnicí, konec konců opírá tvrzené právo i
žalovaný). Smlouva totiž současně obsahovala pasáž, podle které I. T. nabyla
pozemky v mezích a hranicích, v jakých dárci pozemky užívali, tedy včetně
sporného pozemku; to je skutečnost svědčící dobré víře nabyvatele (viz např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, ze
dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007). Při zvážení všech okolností, ze
kterých soudy vycházely (viz odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů) za této
situace nelze učinit závěr, že by úvaha odvolacího soudu o dobré víře
předchůdkyně žalobců byla zjevně nepřiměřená.
Dovolatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se nabytí
nemovitosti od nevlastníka v důvěře ve veřejné knihy. V první řadě je třeba
uvést, že s touto námitkou přichází až v dovolacím řízení. „I když v odvolacím
řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v
odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v
odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí
neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení
věci“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22
Cdo 122/2008). Nadto dovolací soud na okraj poznamenává, že v dané věci kupoval
žalovaný pozemek, který byl v držbě (a v užívání jako ve viditelném projevu
držby) někoho jiného. Držba je „zevním projevem vlastnictví“, je legitimačním
stavem předběžně osvědčujícím vlastnické poměry; proto je předpokladem
potřebným k nabytí věci, kterou užívá někdo jiný než převodce, od nevlastníka
na základě dobré víry ve stav katastru nemovitostí, aby si nabyvatel ověřil,
proč skutečné držební (užívací) poměry neodpovídají poměrům vlastnickým v
katastru nemovitostí.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se
žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc.
předseda senátu