22 Cdo 2708/2021-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. A., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem v Praze 6, Ve Skalách 2597/2, proti žalovanému D. R., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 90/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2021, č. j. 19 Co 116/2021-175, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že J. P. a A. P. byli ke dni smrti J. P. spoluvlastníky pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je stavba garáže a dřevníku (stavby nebyly zapsány do katastru nemovitostí). Pozemek st. par. č. XY vznikl oddělením od pozemku par. č. XY geometrickým plánem ze dne 14. 6. 2018.
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 12 C 90/2019-142, žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 19 Co 116/2021-175, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení a odvolacího řízení.
Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka”) dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dodává též, že „právní otázka, tak, jak ji posoudil odvolací soud, by měla být
posouzena jinak“). Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podstata věci je v tomto: Manželé V. získali v dražbě dne 14. 6. 1962 nemovitosti, a to dům č. p. XY, stavební parcelu č. kat. XY, zahradu č. kat. XY, zahradu č. kat. XY, roli č. kat. XY a louku č. kat. XY. Předmětem této dražby nebyl pozemek č. kat. XY, který stát vykoupil od J. K.; tento pozemek tak zůstal i nadále ve vlastnictví státu. Kupní smlouvou ze dne 19.
1. 1976 pak manželé V. prodali výše uvedené nemovitosti manželům P. (všichni právní předchůdci žalobkyně), kteří nabyli nemovitosti o celkové výměře 3 958 m?, jak vyplynulo z listiny „odhad – ocenění“, který byl součástí kupní smlouvy. Pozemek par. č. XY společně s převáděnými pozemky tvořil téměř pravidelný obdélník, přičemž manželé P. považovali tento pozemek za součást pozemku st. par. č. XY a užívali jej jako vlastní. Žalobkyně se jako jejich právní nástupkyně domáhá určení jejich vlastnického práva.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části)
– viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č.
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Žalobkyně tvrdí, že vymezená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ a odkazuje na § 237 o. s. ř. Tím zjevně myslí „jinak, než ji posoudil odvolací soud
– tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně postupoval, pokud se nezabýval přezkumem správnosti závěrů soudu prvního stupně ohledně tvrzené nicotnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Hradec Králové, na základě kterého nabyl právní předchůdce žalovaného vlastnické právo k pozemku par.
č. XY, a také i námitkou žalovaného, že předmětný pozemek vydržel. Tato námitka však postrádá jakékoli vymezení přípustnosti dovolání a proto se jí dovolací soud nemohl zabývat. To platí i o dalších námitkách, které nejsou spojeny s předpokladem přípustnosti dovolání. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010, a to v otázce okolností, které v daném případě objektivně vyvolaly omluvitelný omyl dovolatelky ohledně výměry vydržených parcel.
Jde o to, že kupující A. P. koupila pozemek již oplocený a od svých rodičů, a tak neměla důvod nechat si vypracovat nové geodetické zaměření kupovaných pozemků. V uvedeném usnesení se uvádí: „Podle konstantní judikatury omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků.
Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko. Každý případ je třeba posoudit individuálně. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
C 2733, vyslovil právní názor, že příkladem, kdy z hlediska dobré víry nelze absolutizovat hodnocení poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, je situace, kdy sporný pozemek ve výměře v převodní smlouvě neuvedené byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele.“ Dále se zde konstatuje, že posouzení otázky, zda s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalovaného patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení.
Tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. Odvolací soud vyhodnotil individuální skutečnosti této věci. Vyšel z toho, že z katastrální mapy mohli manželé P. poznat, že tento pozemek ke kupovaným nepatří. „Pozemek parc. č. XY měl výrazný tvar a značnou plochu, takže i bez větších odborných znalostí bylo možno zjistit, že tato plocha ke koupeným nemovitostem nenáleží. Jde tak o jinou situaci od např. stavu, kdy dojde k posunutí plotu na sousedův pozemek, pak základní tvar pozemků držitele přibližně odpovídá a ani z katastrální mapy není omyl zjevný na první pohled.
Pozemek parc. č. XY ale měl a má specifický tvar a hlavně tvořil podstatnou část zahrady manželů P. na straně k ulici, tedy pro ně podstatném směru“. Dále „následně po postavení a kolaudaci garáže tuto stavbu nenechali zanést do katastrálních evidencí, jak bylo jejich povinností. Pokud by tak učinili, zjistili by nejspíše, že stavbu postavili na cizím pozemku“. Dále odvolací sodu poukázal na to, že sporný pozemek tvoří zahradu u rodinného domu o výměře 910 m2, což je již, jde-li o takovou zahradu, podstatný rozdíl.
Jestliže, jak tvrdí žalobkyně, se manželé P. se domnívali (a to zejména v souvislosti s povolením stavby garáže), že pozemek parc. č. XY je součástí jimi zakoupeného pozemku parc. č. st. XY, „není na místě porovnávat výměru pozemku parc. č. XY se všemi pozemky, které měly i nestavební charakter (zahrady, role), ale s výměrou pozemku parc. č. st. XY. Ten podle odhadu – ocenění prodávaných nemovitostí vypracovaného dne 2. 12. 1975 znalcem Josefem Fejfarem pod č. 115/75, měl výměru 625 m2. Domnívali-li se manželé P., že jeho součástí je i plocha pozemku parc.
č. XY o výměře 910 m2, jednalo se o takový poměr výměr, který značně vybočoval z teoreticky přípustných hranic, neboť pozemek parc. č. XY má výměru v rozsahu 146 % pozemku parc. č. st. XY. Ocenění nemovitostí od Josefa Fejfara vzniklo ještě před uzavřením kupní smlouvy ze dne 19. 1. 1976 a manželé P. ho měli k dispozici“. Takový rozdíl ve výměře činí omyl neomluvitelným. Konečně soud poukázal na to, že „v době nabytí nemovitostí v k. ú. XY manželi P. (tj. v roce 1976) platilo ustanovení § 200 obč. zák., ve znění do 31.
12. 1991, které omezovalo výměru pozemku k výstavbě rodinného domku na 800 m2. Jednalo se o skutečnost obecně známou, tedy pokud by manželé P. považovali za součást svého pozemku parc. č. st. XY i plochu pozemku parc. č.
XY, jednalo by se celkem o 1
535 m2, tedy výměru téměř dvojnásobnou oproti citované právní úpravě. I tato skutečnost měla být důvodem, aby se rozsahem jimi nabytých nemovitostí zabývali a své vlastnické právo zkontrolovali“. V projednávané věci je zřejmé, že ve prospěch právních předchůdců dovolatelky svědčí, že sporný pozemek par. č. XY nabyli od rodičů A. P., pozemek úzce souvisí s pozemky skutečně nabytými, sporný pozemek byl užíván jako zahrada spolu se sousedními pozemky. Nicméně dovolací soud neshledal rozpor s rozhodovací praxí, na který poukazuje dovolatelka.
Je sice třeba posuzovat každý případ individuálně, nicméně v tomto směru nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, neboť vzal v potaz specifické skutečnosti posuzovaného případu. Jak ale z uváděného usnesení sp. zn. 22 Cdo 1384/2010, tak i z další rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu vyplývá: „kupuje- li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Není tedy zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že v daném případě nebyli předchůdci žalobkyně v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že jim dotčený pozemek náleží. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu