22 Cdo 2734/2025-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek Podolí 420, IČO 26773015, se sídlem v Praze 4, Vápencová 420/10, zastoupeného Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 1075/5, proti žalované Vantage Towers s.r.o., IČO 09056009, se sídlem v Praze 4, Závišova 502/5, zastoupené JUDr. Petrem Vochvestou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 298/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2025, č. j. 16 Co 153/2025-89, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 2025, č. j. 40 C 298/2024-64, ve spojení s výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2025, č. j. 16 Co 153/2025-89, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 328 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Hejzlara.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 40 C 298/2024-64, uložil žalované povinnost vyklidit do 1 měsíce od právní moci rozsudku střechu budovy č. p. XY stojící na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 16 Co 153/2025-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), změnil nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná užívala nemovitost žalobkyně na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou, která již uplynula. Uvedl, že zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“) ve znění účinném od roku 2011 dostatečně srozumitelně a jednoznačně upravuje možné právní tituly užívání cizích nemovitostí podnikatelem zajišťujícím veřejnou komunikační síť. Právní konstrukce žalované, že uzavřením jiné písemné smlouvy podle § 104 odst. 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích dochází za splnění dalších podmínek ke vzniku zákonného věcného břemene, této právní úpravě neodpovídá. K judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou žalovaná odkazovala, odvolací soud dodal, že se vztahuje k obsahově jiné právní úpravě a jiným skutkovým okolnostem.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když uzavřel, že výkon práv podle § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích je podmíněn uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene nebo jeho zřízením rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu.
6. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 45/23, III. ÚS 2498/19, II. ÚS 1067/22 a Pl. ÚS 25/04 a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2008 a sp. zn. 33 Cdo 5726/2015, které odvolací soud odmítl aplikovat s tím, že se vztahují k předchozí právní úpravě, přestože bylo podle dovolatelky namístě přihlédnout „k obecným závěrům v těchto rozhodnutích uvedeným“. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že uzavřenou nájemní smlouvu měl odvolací soud posoudit jako jinou smlouvu opravňující k výkonu práv dle § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích, neboť požadavek na věcněprávní účinky nemá v uvedeném ustanovení oporu. Telekomunikační zařízení žalované bylo na nemovitost žalobce umístěno na základě územního rozhodnutí, nejde o součást pozemku, ale „odkazem na úpravu OZ se považuje za služebnost inženýrské sítě“. Omezení vlastnického práva vlastníka nemusí mít jen povahu zákonného věcného břemene. Poukazuje také na existenci zákonného práva přístupu k opravám a údržbě telekomunikačního zařízení, které podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 969/2010 vzniká ex lege, a namítá rovněž, že odvolací soud přehlíží odkaz v § 104 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích na „existující služebnost inženýrské sítě dle § 1267 OZ“. Shrnuje, že odvolací soud nevyhodnotil, že „žalované svědčí silnější právní titul než žalobci, který musí vykonávat svá vlastnická práva s omezením daným ze zákona“.
7. Za právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou považuje otázku „podmíněnosti faktického veřejnoprávního omezení vlastníka zákonem ve veřejném zájmu, zejména pokud omezení nemá přímo charakter ať již smluvní či zákonné služebnosti účinky ze vzniku či zániku jiného souvisejícího obligačního vztahu“. Uvádí, že v poměrech řešené věci jde o to, zda ukončením platnosti jiné smlouvy dle § 104 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, zaniká jeho právo k umístění zařízení sítě elektronických komunikací, tedy zda ukončení platnosti nájemní smlouvy brání provozu takového zařízení ve veřejném zájmu. Z principu priority zvláštních právních předpisů dovozuje, že i jen faktické veřejnoprávní omezení vlastníka nemůže být omezeno či podmíněno zánikem platnosti jiného soukromoprávního ujednání [odkazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2489/19 (správně III. ÚS 2498/19 – poznámka dovolacího soudu) a k akceptaci souběhu nájemní smlouvy a služebnosti ex lege na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1067/22].
8. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně změnil tak, že žalobu zamítne. Navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti výroku I rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s výrokem I rozsudku soudu odvolacího.
9. Žalobce se ve vyjádření k dovolání vyjádřil zejména k rozhodnutí o vyvlastnění předmětu nájmu ze dne 3. 6. 2025, které nepovažuje za správné. Připomíná, že právním důvodem k užívání předmětu nájmu byla nájemní smlouva uzavřená výslovně na dobu určitou a že právní předchůdkyně žalované v průběhu nájemního vztahu přistoupila k „pohrůžce“, že nebude-li žalobce souhlasit se snížením nájemného, bude rozhodnuto o ukončení nájemní smlouvy a přemístění technologie na jinou lokalitu. Dovolání označil za nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a aby zamítl i návrh na odklad vykonatelnosti.
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Právní otázka, zda výkon práv podle § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích je podmíněn uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene nebo jeho zřízením rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
14. Odvolací soud nepovažoval výkon práv podle § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích za možný jen na základě zřízeného věcného břemene, v bodě 10 odůvodnění rozsudku naopak uvedl 3 typy možných právních titulů k výkonu takových práv a oproti přesvědčení žalované připustil, že výkon práv podle § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích je vedle písemné smlouvy o zřízení věcného břemene možný i na základě jiné písemné smlouvy, tedy i na základě nájemní smlouvy. Nevyžadoval, aby jiná smlouva podle § 104 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích měla věcněprávní účinky, z uzavřené nájemní smlouvy pouze nedovozoval vznik „zákonného věcného břemene“, jehož se dovolávala žalovaná.
15. Z dovolání není ani zřejmé, v čem by mělo spočívat odchýlení se od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterou dovolatelka odkazuje, neboť jde o judikaturu, která se vztahuje k jiné právní úpravě. Věcným břemenům podle zákona o elektronických komunikacích se z dovolatelkou označených rozhodnutí věnuje jen usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010, které však za legální věcné břemeno označilo věcné břemeno podle § 104 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích, které se týká pouze vstupu nebo vjezdu na cizí nemovitosti v nezbytném rozsahu a kácení a oklešťování dřevin (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
16. V usnesení ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010, naopak Nejvyšší soud uvedl, že zákon o elektronických komunikacích rozlišuje dva druhy omezení vlastnického práva. Jednak jde o standardní – svou povahou soukromoprávní – věcná břemena upravená v § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích, která musejí být zajištěna smluvně či vyvlastněním. V § 104 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích jde o legální věcné břemeno, tedy o veřejnoprávní omezení vlastnického práva, k jehož vzniku není třeba rozhodnutí ani smlouva a vzniká ex lege.
17. Právní otázka, kterou dovolatelka považuje za neřešenou, přitom vychází z nesprávného předpokladu, že omezení vlastnického práva podle § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích, zejména povinnost vlastníka pozemku nebo stavby strpět umístění a provoz zařízení veřejné komunikační sítě na jeho pozemku nebo v jeho stavbě, je omezením veřejnoprávním.
18. Skutečnost, že omezení vlastnického práva upravené v § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích, je svou povahou omezením soukromoprávním a je podmíněno uzavřením písemné smlouvy nebo rozhodnutím ve vyvlastňovacím řízení, plyne zcela srozumitelně přímo z textu právního předpisu a výkladové problémy nevyvolává. Za veřejnoprávní omezení vlastnického práva nepovažoval omezení v § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích ani odvolací soud, a jeho rozhodnutí není proto založeno na otázce podmíněnosti vzniku takového veřejnoprávního omezení ani na otázce střetu veřejnoprávního omezení vlastníka a skončení platnosti souvisejícího obligačního vztahu.
19. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 24. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu