22 Cdo 2743/2012 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobce J. K., bytem v M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalovanému J. B., bytem v N. M. na M., o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 5 C 69/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2012, č. j. 17 Co 219/2006-220, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. března 2006, č. j. 5 C 69/96-164, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost odstranit na části pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru, zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Ž. nad S., označené na připojeném vytyčovacím náčrtku rekultivace, který je součástí znaleckého posudku č. 361/2005 znalce Ing. Karla Vodičky ze dne 19.
4. 2005, části hrází víceúčelových nádrží až na hranici tohoto pozemku žalobce, vysekat olše, vrby a rákos, odstranit pařezy, keře malin a plevel, snížit terén na této části pozemku o 80 cm a terén upravit a oset semeny lučních trav, a to vše do konce května 2006. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. června 2008, č. j. 17 Co 219/2006-185, potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č. j. 25 Cdo 1058/2009-207, uvedený rozsudek odvolacího soudu k dovolání žalobce zrušil, pokud jím bylo rozhodováno o žalobě na odstranění části hrází víceúčelových nádrží na hranici pozemku s tím, že odvolací soud nerozlišil dvojaký charakter nároku, kdy vedle požadavku na náhradu škody uvedením pozemku do původního stavu, požaduje žalobce, aby z jeho pozemku byly odstraněny části hrází víceúčelových nádrží a v tomto směru jde o žalobu směřující k ochraně vlastnického práva ve smyslu § 126 obč. zák., případně o žalobu na odstranění (neoprávněné) stavby na cizím pozemku podle § 135c obč. zák. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30.
března 2012, č. j. 17 Co 219/2006-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit na části pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru, zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Ž. nad S., označené na připojeném vytyčovacím náčrtku rekultivace, který je součástí znaleckého posudku č. 361/2005 znalce Ing. Karla Vodičky ze dne 19. 4. 2005, části hrází víceúčelových nádrží až na hranici tohoto pozemku žalobce.
Rozsudek potvrdil i v nákladových výrocích II. a III. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a rovněž o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek je podle jeho názoru ve skutečnosti rozsudkem měnícím jak ve výrokové části, tak v odůvodnění. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalovaného a takto doplněný skutkový stav posuzoval v souladu s právním názorem dovolacího soudu.
Soud prvního stupně rozhodoval o náhradě škody a nikoliv o odstranění stavby. Potom formálně potvrzující výrok je podle dovolatele ve skutečnosti výrokem měnícím. Žalobce uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1.
2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je měnící, neboť tento soud věc neposuzoval z hlediska oprávněnosti stavby, nelze přisvědčit. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že předmětné vodní nádrže (ke kterým patří nepochybně i hráze) nejsou neoprávněnými stavbami, a uvedl, proč (č. l. 166 spisu).
To, že neuvedl ustanovení, podle kterého z tohoto hlediska věc posuzovat, je sice z hlediska § 157 odst. 2 o. s. ř. vadou odůvodnění, nicméně to neznamená, že se soud touto otázkou nezabýval. Skutečnost, že odvolací soud doplnil dokazování, pak nevylučuje vydání potvrzujícího rozhodnutí; názor, že by provedení dalších důkazů odvolacím soudem mělo znamenat, že jeho rozsudek by byl jen „formálně“ potvrzující a ve skutečnosti měnící, je zjevně neopodstatněný. Proto odvolací soud v napadeném rozsudku rozhodl o stejném předmětu řízení, jako soud prvního stupně.
V dané věci by tak připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o.
s. ř. - dovolací soud je tak vázán zjištěným skutkovým stavem]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Dovolatel uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., ke kterým dovolací soud nemůže přihlédnout. Není tu nic, co by činilo z napadeného rozsudku takové rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. K námitkám týkajícím se nedostatku souhlasu žalobce s úpravami pozemku se poznamenává, že úpravy byly učiněny dříve, než se žalobce stal jeho vlastníkem.
Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející ze skutkového zjištění o souhlasu předchozího vlastníka, v souladu s judikaturou dovolacího soudu. „Proti žalobě na ochranu vlastnictví se lze úspěšně bránit námitkou, že zásah do vlastnického práva byl proveden na základě platné smlouvy mezi vlastníkem a tím, kdo do jeho práva zasáhl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 656/2005 – i v této věci šlo o souhlas udělený předchůdcem žalobce, kterým byla právnická osoba).
Zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl k této stavbě udělen časově neomezený souhlas tehdejšího vlastníka udělený bez sjednané možnosti dodatečného odvolání souhlasu, nemůže se současný vlastník pozemku bez dalšího domáhat odstranění stavby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4027/2010).
Ke vztahu mezi účastníky v takovém případě viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšnému žalovanému, kterému by příslušelo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.