U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem v
Táboře, třída 9. května 678, proti žalované Štičí líhni – ESOX spol. s r. o.,
se sídlem v Táboře, Jordánská 366, IČO: 43832946, zastoupené Mgr. Tiborem
Stano, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 529/6, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 9/2014, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v
Táboře ze dne 2. dubna 2015, č. j. 15 Co 85/2015-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
listopadu 2014, č. j. 15 C 9/2014-65, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku
parc. č. 309/19, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj,
Katastrální pracoviště Tábor na listu vlastnictví č. 618 pro obec Ž.,
katastrální území Ž. u T. Výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k
odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. dubna 2015, č. j. 15 Co 85/2015-96,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru dovolatelky závisí
rozhodnutí odvolacího soudu „na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu
a dovolacím soudem je rozhodováno rozdílně, viz rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo
96/2000, rozsudek NS ČR sp. zn. 1240/2004“. Navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, nebo aby zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce s názorem dovolatelky nesouhlasí a tvrdí, že se odvolací soud od
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, naopak postupoval v souladu s
rozhodnutími Nejvyššího soudu, na které dovolatelka odkazuje. Navrhuje, aby
bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním a
vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací
soud pro stručnost odkazuje.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s
nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014,
je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná –
díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1,
2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Dovolatelka sice namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000 a ze dne 31. května
2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004. Žádnou otázku hmotného či procesního práva však
blíže nevymezuje, ani neuvádí, v čem by mělo spočívat rozdílné rozhodování
dovolacího soudu. Její námitky směřují zejména proti závěru odvolacího soudu,
že žalobce vydržel vlastnické právo k pozemku parc. č. 309/19, neboť nemohl mít
při normální běžné opatrnosti žádné pochybnosti o tom, že darovací smlouvou
získal nemovitosti, které prostorově sahají až k rybníku, a které jeho právní
předchůdci a následně i on sám užívali nepřetržitě a ve stejném rozsahu spolu s
parc. č. 309/19, a to nejméně od 80. let minulého století. Z obsahu dovolání
žalované lze pak vyčíst, že žádá přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v
souvislosti s tím, jaký význam při úvaze o dobré víře a vydržení má otázka
oplocení pozemku, neboť v daném případě se žalobce chopil držby části pozemku
připloceného a části pozemku, který k jeho pozemku již připlocen nebyl.
V rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000, uveřejněném v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 987, svazek 14, na který dovolatelka
odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že „předpokladem vzniku držby k části cizího
pozemku sousedící s pozemkem nabytým do vlastnictví je určité reálné vymezení
této části podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, například
jejím „připlocením“ k nabytému pozemku.“
V dalším rozsudku ze dne 31. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004 (uveřejněném
na internetových stránkách www.nsoud.cz), na který dovolatelka poukázala,
označil Nejvyšší soud za „neodpovídající obecné zkušenosti“ názor odvolacího
soudu, „že žalobci nemohli předpokládat, že se plot nachází na hranici spolu
sousedících pozemků účastníků (resp. jejich právních předchůdců), když nebyli o
této skutečnosti při stavbě oplocení žalovaným ujištěni. I bez tohoto ujištění
nevybočuje z mezí obvyklé opatrnosti, pokud žalobci. resp. jejich právní
předchůdci, měli zato, že oplocení je postaveno na hranici pozemků účastníků,
když takový způsob umístění plotu lze logicky předpokládat.“ Umístění plotu
však nemůže být výlučným hlediskem pro posouzení dobré víry, neboť podle § 130
odst. 1 obč. zák. je třeba brát zřetel na „všechny okolnosti“.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří,
se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. července 2002, č. j. 22 Cdo
2190/2000, publikovaném pod C 1304 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelství C. H. Beck (dále jen „Soubor“).
Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném
omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že
držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem
okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněném na webových
stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz, se uvádí, že „posouzení, je-li
držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací
soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22
Cdo 1689/2000, publikované v Souboru č. C 1068).
Odvolací soud při svém uvážení respektoval judikaturu Nejvyššího soudu k otázce
dobré víry při vydržení a jeho aplikace zásad v judikatuře obsažených na
konkrétní zjištěné okolnosti zjevně nepřiměřená není. Z judikatury lze přitom
zmínit např. rozsudek ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 (uveřejněný
pod č. C 631 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), v
němž se uvádí, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely,
kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu
držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého
pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při
zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít
pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní
smlouvě.”
V dané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku
parc. č. 74/1 o výměře 814 m2, společně s domem, a pozemku parc. č. 252/2 -
zahrady o výměře 380 m2 v k. ú. Ž., která svým oplocením zasahuje zčásti do
nově vytvořeného pozemku parc. č. 309/19 o výměře 114 m2. Žalobce i jeho právní
předchůdci užívali a obhospodařovali zahradu až po oplocení, včetně části
pozemku za oplocením, směřující k přirozené hranici, kterou tvoří břeh rybníka
a rybník. Oplocení vybudoval již dědeček žalobce a žalobce pokračoval v užívání
a obhospodařování pozemku ve stejném rozsahu jako jeho předchůdci. Břeh rybníka
je zpevněn betonovým panelem, který tam rovněž umístil již dědeček žalobce.
Užívání pozemku žalobcem a jeho právními předchůdci až po břeh rybníka přitom
po celou dobu užívání, tedy od roku 1985 až do roku 2013, nikdo nezpochybňoval.
Jestliže vzal odvolací v úvahu tyto okolnosti a z nich dobrou víru žalobce
dovodil přesto, že se neopírala pouze o umístění plotu, nebyly jeho úvahy
zjevně nepřiměřené a nebyly v rozporu s označenou judikaturou dovolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací
soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§ 241a odst.
2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu