Nejvyšší soud Usnesení občanské

22 Cdo 2767/2025

ze dne 2025-10-29
ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2767.2025.1

22 Cdo 2767/2025-492

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce: E. P. v. u. z. L., zastoupený Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Lesům České republiky, s.p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva, o vyklizení nemovitostí a o zaplacení peněžité náhrady, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 105/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 5. 2025, č. j. 30 Co 25/2025-441, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 7 C 105/2018-390, ve spojení s usnesením ze dne 9. 10. 2024, č. j. 7 C 105/2018-401, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný 2) vyklidil a předal žalobci pozemek specifikovaný ve výroku I, nahradil škodu, anebo aby zaplatil peněžitou náhradu ve výši minimálně 10 000 Kč, výrokem II zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem této nemovitosti, eventuálně že jejími rovnodílnými spoluvlastníky byli ke dni jejich úmrtí jeho právní předchůdci, a rozhodl o nákladech řízení a jejich výši (výroky III a IV).

2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 30 Co 25/2025-441, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že výrok I rozsudku správně zní, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti druhému žalovanému vyklidit a žalobci předat pozemek specifikovaný ve výroku I rozsudku odvolacího soudu a zaplatit žalobci částku 10 000 Kč, eventuálně, nebude-li tomuto požadavku vyhověno, o uložení povinnosti druhému žalovanému zaplatit peněžitou náhradu za uvedený pozemek ve výši 10 000 Kč; rozhodl dále o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku, ke které došlo na základě dekretu prezidenta republiky, a interpretace restitučních předpisů. Dovolatel má rovněž za to, že v poměrech projednávané věci nepředstavují jeho požadavky obcházení restitučního zákonodárství ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 (dále také „stanovisko“). Odvolacímu soudu také vytýká, že opomenul důkazy, rozhodnutí řádně neodůvodnil a porušil právo vlastnit majetek. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná 1) nepovažuje dovolání za přípustné, navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Otázky, které dovolatel ve svém velmi obsáhlém dovolání nastínil, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.

9. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, toto i dále uvedená rozhodnutí dostupná na https://nalus.usoud.cz). V posuzované věci poskytly nalézací soudy dovolateli výklad otázky konkurence restitučních předpisů a obecné právní úpravy, který nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby se od těchto závěrů jakkoli odchýlil.

10. Lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. ÚS 21/05 a k (ne)možnosti domoci se nápravy majetkových křivd mimo rámec restitučního zákonodárství [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17), a především pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021 (proti kterému byla ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6.

4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22), nebo dále usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3013/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3773/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3816/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1716/2023 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), která rovněž všechna obstála v přezkumu provedeným Ústavním soudem].

11. Specificky pak lze odkázat na odůvodnění plenárního nálezu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24, který je žalobci (jak sám v dovolání uvádí) znám a jehož závěry jsou plně aplikovatelné i na posuzovanou věc. Vychází totiž z obdobného skutkového děje a řeší totožnou argumentaci. Na tyto závěry proto lze v celém rozsahu odkázat.

12. Ústavní soud se v nálezu vypořádal se všemi námitkami, které žalobce uplatňuje i v tomto řízení, a ani jednu z nich neposoudil jako důvodnou. Dovolání žalobce je proto nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s odkazovaným plenárním nálezem Ústavního soudu.

13. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

14. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.

V Brně dne 29. 10. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu