22 Cdo 2768/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobce K. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. s. M. k.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 17 C 232/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2005, č. j. 8 Co 156/2005-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. M. K.
Okresní soud v Karviné (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. prosince 2004, č. j. 17 C 232/95-237, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že
žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 997/13 o výměře 6 141 m2 v kat. území S.
podle geometrického plánu Ing. Z. J. z 20. 2. 2002, potvrzeného Katastrálním
úřadem v K. 25. 2. 2002 pod č. 243/2002, který je nedílnou součástí tohoto
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního soudu v
Karviné z 28. 8. 1980, č. j. D 480/80-25, které nabylo právní moci téhož data,
žalobce nabyl dědictvím po své matce H. R., zemřelé 25. 1. 1980, do výlučného
vlastnictví mj. pozemky parcelních čísel 883, 884, 885, 886 a 890, zapsané na
LV č. 290 pro obec a kat. území S. Právním předchůdcem H. R. byl její manžel K. R., který zemřel 11. 11. 1969. H. R. nabyla vlastnictví k předmětným pozemkům
dědictvím po K. R. na základě usnesení Státního notářství v K. z 21. 1. 1970,
č. j. D 2261/69-11, a její vlastnictví do evidence nemovitostí bylo zapsáno 24. 3. 1970. Kupní smlouvou z 23. 4. 1970, č. E 334/70-1/Ze, uzavřenou mezi
prodávajícím, označeným jako „K. R., S. čís. 33, okr. K.“, a kupujícím
československým státem, zastoupeným Krajským investorským útvarem v O.,
prodávající prodal kupujícímu za účelem výstavby silnice č. II/474 B S. – D. ke
sloučení s pozemkem parc. č. 1494 – silnice v kat. území S. pozemky parcelních
čísel 883 – zahrada o výměře 1104 m2, 884 díl „c“ – pastva o výměře 373 m2, 885
díl „d“ – pastva o výměře 435 m2, 889 díl „e“ – pastva o výměře 1164 m2 a 890
díl „f“ – role o výměře 3065 m2, zapsané ve vložce č. 31 pozemkové knihy pro
kat. území S. Uvedené díly jednotlivých pozemkových parcel byly zaměřeny
geometrickým plánem z 30. 11. 1966, č. M- 876-572/66. Smlouvu podepsal K. R. Smlouva kromě uvedení plného jména prodávajícího a jeho adresy bydliště
neobsahuje žádné bližší údaje o jeho totožnosti, toliko byla ověřena jeho
totožnost z občanského průkazu č. 534176 VP-53, vydaného Obvodním oddělením
policie ČR v M. B. 26. 10. 1964, který patří žalobci. Ze znaleckého posudku
Mgr. R. M. z 30. 6. 2004 soud zjistil, že smlouvu podepsal sám žalobce Ing. K. R. Podle srovnávacího sestavení parcel byly pozemky parc. č. 883 a díly pozemků
parcelních čísel 884, 885, 889 a 890 včleněny do pozemku v nyní vedeném
katastru nemovitostí pod parc. č. 997/2, kat. území S., jehož vlastníkem je v
katastru nemovitostí veden M. kraj, zastoupený žalovanou. Geometrickým plánem
Ing. Z. J. z 20. 2. 2002 došlo k rozdělení pozemku parc. č. 997/2 na pozemky
parcelních čísel 997/2, 997/12 a 997/13, vedené jako ostatní plocha – silnice. Výměra pozemku parc. č. 997/13 činí 6141 m2. Rozhodnutím Okresního úřadu v K.,
Pozemkového úřadu, z 26. 7. 1995, č. j. PÚ-702/R-835/92-Ha, byl podle § 9
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ohledně původních pozemků parc. č. 883 a dílů parc. č. 884, 885, 889 a 890 restituční nárok žalobce zamítnut. Podle odůvodnění tohoto
rozhodnutí nebylo prokázáno, že by žalobce byl skutečně oprávněnou osobou podle
zákona č. 229/1991 Sb. s ohledem na to, že vlastnické právo jiné osoby bylo
zapsáno na základě smlouvy z 23. 4. 1970, jejíž platnost byla zpochybněna. Soud
prvního stupně na straně žalobce shledal naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. Kupní smlouvu z 23. 4. 1970 považoval za absolutně neplatnou, neboť ji
uzavřel žalobce přímo svým jménem, aniž by byl oprávněn s předmětnými pozemky
disponovat.
V době uzavření smlouvy kupní smlouvy jedinou vlastnicí pozemků
byla matka žalobce H. R. K námitce žalované, že žalobce, který při uzavření
smlouvy vyvolal omyl žalované ohledně osoby vlastníka předmětných nemovitostí,
se nemůže domáhat neplatnosti smlouvy, soud prvního stupně uvedl, že nároky
vzniklé v důsledku omylu vyvolaného žalobcem při uzavření smlouvy je třeba
posuzovat podle právních předpisů platných v době uzavření smlouvy a že podle §
49 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. mohl vést
pouze k uplatnění práva odstoupit od smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením,
neboť právní předchůdce žalované stát užíval pozemky, nyní označené jako parc. č. 997/13, na podkladě kupní smlouvy z 23. 4. 1970 od roku 1970 do roku 1992,
kdy žalobce k těmto pozemkům vznesl restituční nárok, v dobré víře, že mu
pozemky patří. Podle názoru soudu prvního stupně skutečnost, že si žalovaná
před uzavřením kupní smlouvy neověřila v evidenci nemovitostí, kdo je
vlastníkem pozemků a uvěřila sdělení žalobce, sama o sobě nemohla vyloučit její
dobrou víru při držení pozemků, neboť zápis v evidenci nemovitostí neměl
konstitutivní účinky, pro osoby uzavírající smlouvy údaje v evidenci nebyly
závazné a vlastnictví státu nikdo nezpochybňoval.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 20. dubna 2005, č. j. 8 Co 156/2005-259, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně i s jeho právním posouzením věci a v podrobnostech odkázal na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně. Dodal, že žaloba je nedůvodná i z jiného důvodu.
Zopakoval důkaz spisem Okresního úřadu v K., zn. PÚ-202.O-A/15, a uvedl, že
jestliže žalobce uplatnil svůj nárok na základě restitučních předpisů a s
uplatněním tohoto nároku neměl úspěch, pak s ohledem na ustálenou judikaturu
obecných soudů i Ústavního soudu je vyloučeno, aby se v takovém případě domáhal
určení vlastnictví určovací žalobou podle § 80 písm. c) občanského soudního
řádu (dále „OSŘ“), „neboť by v podstatě tímto způsobem obcházel speciální
restituční předpis, na jehož základě chtěl neúspěšně majetek získat“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítá, že základem sporu je právní otázka, zda žalovaná
byla oprávněným držitelem pozemků na podkladě její dobré víry. Podle žalobce
československý stát nemohl být od počátku objektivně v dobré víře ohledně
platnosti předmětné kupní smlouvy. Protože středisko geodézie zapsalo pozemky
na list vlastnictví právní předchůdkyně žalobce jeden měsíc před uzavřením
kupní smlouvy, lze předpokládat, že právního předchůdce žalované na rozpor v
osobě vlastníka pozemků upozornilo. Opakovaně odkázal na rozsudky Nejvyššího
soudu ČR ve věcech sp. zn. 2 Cdon 1925/97 a sp. zn. 28 Cdo 49/98. Skutečnost,
že stát předmětné pozemky užíval, budoval na nich stavby, převáděl je v rámci
správy majetku, bez dalšího neznamenalo, že osobám oprávněným jednat za státní
organizaci nemohly být známy okolnosti uzavření kupní smlouvy. Právní
předchůdce žalované při stavbě silnice na předmětných pozemcích vycházel z
protokolu ze 7. 8.1959, sepsaného s otcem žalobce za účasti zástupce odboru
dopravy KNV v O., kdy otec žalobce přistoupil na výkup pozemků pro stavbu
silnice S. – D., která byla kolaudována již v roce 1963, čili před výkupem
pozemků. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce zaplatil kupní cenu, a
skutečnost, že se nepostaral o změnu zápisu vlastníka pozemků v evidenci
nemovitostí, svědčí o tom, že od počátku si byl vědom absolutné neplatnosti
kupní smlouvy. Tím, že žalobce a jeho právní předchůdkyně byli vedeni v
evidenci nemovitostí jako vlastníci pozemků, byli v dobré víře, že jim pozemky
patří a že žalovaná, resp. její právní předchůdce, je užívají bez právního
důvodu. Odvolací soud na tyto skutečnosti nebral zřetel. Kupní smlouva nebyla
podepsána převodcem, neboť ve smlouvě označený vlastník pozemků K. R. zemřel. V
této souvislosti odkázal na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v
rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1925/97, týkající se oprávněnosti držby nemovitosti na
základě smlouvy o jejím převodu, kterou převodce nebo nabyvatel nepodepsal.
Právní závěr soudů obou stupňů, že stát od uzavření kupní smlouvy do roku 1972
užíval v dobré víře, že mu patří, a proto k nim nabyl vlastnické právo, vychází
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož došlo k
nesprávnému právnímu posouzení věci. Soud prvního stupně poté, co byl jeho
dřívější rozsudek odvolacím soudem zrušen, neprovedl žádné dokazování ve vztahu
k otázkám vydržení a nepřistoupil na žádné důkazní návrhy žalobce ohledně
nedostatku dobré víry žalované. Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, pak také pominul judikaturu Nejvyššího soudu ČR, jak plyne z
rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1115/2001. S ohledem na spornou platnost kupní smlouvy
nebylo možné nárok žalobce posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb. a věc je
proto třeba řešit podle obecných předpisů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako bezdůvodné odmítnuto, s tím,
že uváděné skutečnosti v dovolání byly již známy oběma soudům, které se s nimi
řádně vypořádaly. Jejich právní závěry odpovídají řádně zjištěnému skutkovému
stavu a stávající judikatuře.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a
odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dvou důvodů, a
to jednak, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením a
jednak, že neměl-li žalobce úspěch s uplatněním svého nároku podle restitučních
předpisů, je vyloučeno, aby se domáhal určení vlastnictví určovací žalobou
podle § 80 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud ČR v usnesení z 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, (viz C 2878
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, C. H.
Beck, sešit 30), dovodil, že „není dána přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z
více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho
rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který
nečiní toto rozhodnutí zásadním.
Právní otázka, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle
obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle §
6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., byla již řešena v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého
„oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1
zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického
práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani
formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání
věci podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě“. Převzetí věci státem na základě
neplatného právního úkonu je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby
vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004).
V daném případě sám žalobce vychází z toho, že stát se zmocnil sporného pozemku
na základě neplatné smlouvy. Stejně jako v posledních dvou citovaných
rozsudcích Nejvyššího soudu ČR jde o restituční nárok podle § 6 odst. 1 písm.
p) zákona č. 229/1991 Sb. Pak ovšem se žalobce nemohl úspěšně domáhat soudní
ochrany podle § 126 odst. 1 ObčZ.
Protože jeden z důvodů vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu nečiní
toto rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť výše uvedená právní
otázka, mající rozhodný vliv na rozhodnutí ve věci, byla již dovolacím soudem
řešena, dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu
advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b),
§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku
2 500,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty 489,- Kč. Platební místo a lhůta k
plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu