USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Brna, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupeného JUDr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti žalované H. D., zastoupené JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 293/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2024, č. j. 19 Co 6/2024-406, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Hany Klusáčkové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, č. j. 15 C 293/2017-374, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY (výrok I). Výrokem II určil, že výlučným
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 19 Co 6/2024-406, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „existence dobré víry žalované v nabytí vlastnického práva k nemovitostem od jejich nevlastníka s přihlédnutím ke všem okolnostem, tak, jak předpoklady a nezbytnosti zkoumání naplnění podmínek této dobré víry vymezuje dovolací soud v usnesení ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1075/2019, (potvrzeném následně i Ústavním soudem v jeho usnesení IV. ÚS 3351/2019 ze dne 12. 5. 2020) nebo rozsudkem ze dne 16.11.2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016.“ Namítá, že dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí posuzovat všechny okolnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 2219/12. Odvolací soud se při posuzování dobré víry žalované nedržel jednotlivých kroků, stanovených rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1075/2019, které vedou ke striktnímu a extenzivnímu přístupu k posuzování dobré víry nabyvatele nemovitosti od jejího nevlastníka, čímž se od této judikatury odchýlil. Odvolací soud se nijak nevypořádal s blízkým vztahem žalované a její právní předchůdkyně E. P., přičemž žalovaná (pokud E. P. zastupovala zejména při uplatňování restitučního nároku) musela vědět, že E. P. není vlastníkem sporných pozemků, což vylučuje „maximální obezřetnost“ jako předpoklad existence dobré víry. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. III. Přípustnost dovolání
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Nejvyšší soud rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2014 (v posuzované věci nabyla žalovaná pozemky od své právní předchůdkyně na základě kupní smlouvy ze dne 28. 4. 1998) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. 9. Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná https://usoud.cz) podle něhož je fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva dobrá víra nabyvatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015). 10. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1075/2019). 11. Závěr odvolacího soudu ohledně dobré víry žalované při nabývání sporných nemovitostí je v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, přičemž úvahy odvolacího soudu, na jejichž základě k tomuto závěru dospěl, Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Dovolací soud může zpochybnit úvahy soudů v nalézacím řízení o existenci dobré víry jen v případě, kdyby tyto úvahy byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Námitky dovolatele (že odvolací soud došel k závěru o dobré víře žalované, aniž by posoudil všechny relevantní skutečnosti rozhodné pro řešení dané právní otázky, pouze s poukázáním na to, že byla opakovaně o svém vlastnickém právu ke sporným pozemkům ujišťována státními orgány a že nedostatečně posoudil blízký vztah žalované a převodkyně, včetně jejich snahy o vydání pozemků v restitučním řízení, přičemž již v této době byla převodkyně vedena v evidenci nemovitostí jako jejich vlastník, apod.) mají převážně skutkový charakter, neboť jsou založeny na odlišném hodnocení důkazů v řízení provedených k posouzení okolností, za nichž došlo k převodu vlastnického práva k nemovitostem. 12. Odvolací soud dostatečně zdůvodnil, z čeho dovodil dobrou víru žalované (a jejího manžela) v době nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům od E. P. Svoji úvahu opřel o skutečnost, že právní předchůdkyně žalované E. P. sice v roce 1961 uzavřela kupní smlouvu se státem, jejímž předmětem byly dotčené pozemky, avšak i po více jak 30 letech od uzavření této kupní smlouvy byla ze strany úřadů, města a státu ujišťována o svém vlastnictví pozemků. Právě i pro blízký vztah žalované s E. P. musela být (z důvodu opakovaného ujišťování právní předchůdkyně žalované o jejím vlastnickém právu ze strany města i státu) žalovaná v době uzavření kupní smlouvy v roce 1998 v dobré víře v to, že právě E. P. je vlastníkem předmětných pozemků a žalovaná (se svým manželem) pozemky řádně nabyla s důvěrou v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud neshledal žádné objektivní okolnosti, které by měly v žalované a jejím manželovi vyvolat pochybnosti o vlastnictví jejich právní předchůdkyně a této jeho úvaze není co vytknout. IV. Závěr 13. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu