22 Cdo 2923/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců
JUDr. Jiřího Spáčila a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobců a) Ing. Z. V.,
b) Z. V., obou bytem v M., a c) O. H., bytem v M., zastoupených JUDr. Petrem
Schlesingerem, advokátem Advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti,
v. o. s., se sídlem v Brně, Slovákova 11, proti žalovaným 1) L. H., 2) F. H., a
3) S. H., všem bytem v M. a zastoupeným Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou
Advokátní kanceláře Paroulek, Zrůstek, Lůdl, v. o. s., se sídlem v Praze,
Doudlebská 5, pobočka v Brně, Orlí 36, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 751/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2010, č. j. 16 Co 355/2008-264,
I. Dovolání žalovaných směřující proti části výroku I. rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2010, č. j. 16 Co 355/2008-264, pokud
jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem
c) a žalovanými, se odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a
b), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 5.203,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra
Schlesingera, advokáta Advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti, v.
o. s., se sídlem v Brně, Slovákova 11.
III. Ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovanými nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soudu Brno-venkov rozsudkem (dále již „soud prvního stupně“) ze dne
18. března 2008, č. j. 11 C 751/98-238, zastavil řízení v části, kterou se
žalobce c) domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku p. č. 962 v
katastrálním území (dále již „k. ú.“) M. (dále též „předmětný pozemek“), zamítl
žalobu, aby bylo určeno, že žalobci a) a b) (dále již „žalobci“) mají ve
společném jmění manželů pozemek p. č. 952/6 v k. ú. M., a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že žalobci své
vlastnické právo k pozemku p. č. 952/6 v k. ú. M. (dle označeného geometrického
plánu) odvozují z odstupní smlouvy uzavřené dne 23. dubna 1974, na jejímž
základě odstupitelka M. P. převedla na žalobce mj. pozemek p. č. 97/7 o výměře
833 m2, který byl zvětšen o část pozemku parc. č. 97/1, vše dříve k. ú. R.,
jenž odpovídal pozemku nyní p. č. 952/6 a 960 v k. ú. M. Uvedená odstupní
smlouva ovšem nevymezuje část pozemku p. č. 97/1, jenž má zvětšovat pozemek p. č. 97/7 přesně a určitě s vyznačením polohy části pozemku p. č. 97/1 pro obec
M., k. ú. R., tak, jak je měla odstupitelka M. P. odstupní smlouvou převést na
žalobce, když u části pozemku není uvedena ani výměra této části pozemku. Pro
popsanou nepřesnost a neurčitost je odstupní smlouva v části přechodu
vlastnických práv k části pozemku p. č. 97/1 v k. ú. R. neplatná. Žalobci,
kteří se domáhali určení vlastnického práva k tomuto pozemku, tedy nemohli
nabýt vlastnictví k uvedené nemovitosti předmětnou odstupní smlouvou. Soud
prvního stupně uzavřel, že i když žalobci předmětný pozemek nepřetržitě po dobu
deseti let užívali, nemohli být v dobré víře, že jim tento pozemek patří. Vzhledem k zjištěným rozměrům pozemku části p. č. 97/1 v k. ú. M. museli mít
žalobci pochybnost, zda plocha držených pozemků odpovídá ploše v nabývacích
titulech. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobci byli subjektivně
přesvědčeni o tom, že jim pozemek patří. K tomu, aby byly splněny podmínky
oprávněné držby, bylo a je třeba, aby byli v dobré víře se zřetelem ke všem
okolnostem, přičemž jednou z okolností je poměr plochy pozemku vlastněného a
drženého. Žalobcům muselo být zřejmé, že obhospodařují pozemek o výměře
podstatně vyšší, než jim přísluší z titulu jejich vlastnického práva k
nemovitostem, k nimž drželi řádné nabývací tituly. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil,
že žalobci a) a b) mají ve společném jmění pozemek p. č. 952/6 v k. ú. M., dle
označeného geometrického plánu, který je přílohou tohoto rozsudku. Odvolací
soud zopakoval všechny listinné důkazy provedené již v prvoinstančním řízení a
poté dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Své meritorní rozhodnutí postavil
na následujících zjištění a právním posouzení:
„Z čl. I. odstupní smlouvy, sepsané ve formě notářského zápisu dne 23. 4. 1974, vyplývá, že M. P. uvedenou smlouvou prodala žalobcům a) a b) kromě jiného
pozemek v k. ú. R. parc. č. 97/7, zahradu (833 m2) zvětšenou o část p. č. 97/1. Z citované formulace čl. I. příslušného notářského zápisu nelze
jednoznačně učinit závěr, zda výměra 833 m2, uvedená v tomto čl. I. odstupní
smlouvy, se týkala pouze pozemku p. č. 97/7, bez zohlednění části pozemku p. č. 97/1, anebo zda tato výměra v sobě zahrnovala jak výměru pozemku 97/7, tak i
příslušné části pozemku 97/1, o kterou byl pozemek p. č. 97/7 zvětšen.
Ke správnému výkladu a zjištění je však třeba porovnat tyto údaje s
dalšími listinnými důkazy. Jak správně žalobci a) a b) namítají ve svém
odvolání, výpisem z katastru nemovitostí z LV č. 190 pro k. ú. M., ve spojení s
tabulkovou částí …geometrického plánu č. 600-20135/2007 z 21. 6. 2007 i snímkem
katastrálních map, vyplývá, že bývalému pozemku parc.č. 97/7 v k. ú. R. (EN)
odpovídají současné pozemky parc. č. 960 o výměře 359 m2 v k. ú. M. (KN) a
sporný parc. č. 952/6 o výměře 481 m2 v k. ú. M. (KN). Součet výměr těchto dvou
posléze uvedených pozemků pak činí 840 m2, a je tedy vskutku jen o 7 m2 vyšší,
než-li byla ve smlouvě uvedená výměra u parc. č. 97/7, pozemku v k. ú. R.,
který byl předmětem odstupní smlouvy. Uvedený rozdíl 7 m2 ve výměře je velmi
nepatrný a porovnání těchto číselných údajů dle odvolacího soudu dává za pravdu
správné a důvodné argumentaci žalobců, že pozemek, který od M. P. výše
citovanou odstupní smlouvou nabyli (pozemek p. č. 97/7 v k. ú. R.) již (ve
smlouvě uvedené výměře 833 m2) v sobě obsahoval část pozemku 97/1. Odvolací soud se proto neshoduje se závěrem prvoinstančního soudu, že by
odstupní smlouva byla, byť v části převodu pozemku 97/7 resp. části týkající se
p. č. 97/1, neplatným právním úkonem…dospívá k opačnému právnímu závěru, a
sice, že žalobci uvedenou smlouvou nabyli do svého společného jmění předmětný
pozemek…pokud by výše uvedený názor a úvaha ohledně výměry 833 m2 tohoto
pozemku nebyla správná, nemělo by to na konečné rozhodnutí žádný vliv. Předmětný pozemek by žalobci a) a b) totiž vydrželi, neboť odvolací soud je na
rozdíl od okresního soudu přesvědčen, že žalobci byli po celou dobu, se
zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře, a to právě z toho důvodu, že na
základě výše uvedeného titulu užívali celý pozemek dříve označený v celé jeho
výměře 833 m2, resp. 840 m2. Rozdíl sedmi m 2 je zcela nepatrný, proto ani v
tomto nelze souhlasit se soudem I. stupně, že by tento rozdíl ve výměře byl
okolností zpochybňující dobrou víru žalobců a) a b).“
Proti tomuto rozsudku (včetně nákladového výroku), vyjma výroku o
zastavení řízení o žalobě (původního) žalobce c) O. H., podali žalovaní včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a
uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaní mají za to, že předmětná odstupní smlouva je (pro nemožnost předmětu
plnění) dle § 37 odst. 2 obč. zák., neplatná, neboť v ní, ani v žádné její
příloze, nebylo jakýmkoliv způsobem specifikováno, jaká výměra pozemku p. č. 97/1 se touto smlouvou převádí, přestože celková výměra uvedeného pozemku
činila 7.085 m2. Geometrický plán vymezující část pozemku p. č. 97/1, jež měla
být smlouvou převedena, nebyl ani součástí odstupní smlouvy, ani nebyl ke
smlouvě jako její nedílná příloha připojen. Z obsahu odstupní smlouvy tak
nemohlo být objektivně zřejmé, jaká část pozemku p. č. 97/1 v k. ú. R. byla
převedena. Žalobci proto nemohli být po celou dobu se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že jim blíže nespecifikovaná část pozemku p. č. 97/1 v
k. ú. R. náleží. V doplnění dovolání pak žalovaní rozvedli své dovolací námitky
vůči nákladovému výroku. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci v písemném vyjádření k dovolání zase rozporovali dovolací
argumentaci žalovaných ve prospěch závěru, který vyložil odvolací soud. Navrhli, aby dovolací soud podané dovolání zamítl a přiznal žalobcům právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Protože dovolání žalovaných směřující proti měnícímu výroku o náhradě
nákladů řízení není přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), Nejvyšší soud je v
tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl. Vzhledem k tomu, že žalobci c) v tomto dovolacím řízení žádné (účelně
vynaložené) náklady nevznikly, rozhodl Nejvyšší soud v dané procesní situaci o
náhradě nákladů řízení ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a §
146 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci
§ 146 odst. 3 o. s. ř. osvědčeny nebyly. Pokud jde o další část dovolání žalovaných směřující proti meritornímu
výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Z obsahu odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku
vyplývá, že i když měl odvolací soud pochybnosti o výměře odstupní smlouvou
převáděného pozemku p. č. 97/7 v k. ú. R. (z vlastnictví M. P. do bezpodílového
spoluvlastnictví žalobců), neboť s ohledem na formulaci v cit. smlouvě - „pč.
97/7 zahrada /833 m2/ zvětšená o část pč. 97/1“ - uzavřel, že „nelze
jednoznačně učinit závěr, zda výměra 833 m2 se týkala pouze pozemku p. č. 97/7,
bez zohlednění části pozemku p. č. 97/1, anebo zda tato výměra v sobě
zahrnovala jak výměru pozemku 97/7, tak i příslušné části pozemku 97/1, o
kterou byl pozemek p. č. 97/7 zvětšen“, tyto své úvahy nijak nepromítl do své
následné aplikační úvahy, ve které zcela absentuje zhodnocení zjištěných
skutkových okolností z hlediska jejich případné podřaditelnosti pod § 37 odst. 1 obč. zák. Přitom k aplikaci tohoto paragrafu naopak přistoupil soud prvního
stupně (který navíc aplikoval i § 41 obč. zák., avšak již bez promítnutí úvahy
o oddělitelnosti části neplatného právního úkonu), takže v daných poměrech bylo
nezbytné na uvedený právní závěr – jistěže s vyložením relevantní právní úpravy
– v rozsudku reagovat, k čemuž ovšem nedošlo. Z právně kvalifikačního závěru, jak je obsažen v odůvodnění napadeného
rozsudku, lze přitom dovodit, že odvolací soud se při posuzování platnosti
odstupní smlouvy zaměřil pouze na posuzování výměry převáděného pozemku, aniž
by se důsledně zabýval otázkou, zda takto ve smlouvě identifikovaný pozemek i
co do své výměry byl v učiněném právním úkonu vymezen určitě a srozumitelně. Jestliže se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska jeho určitosti a
srozumitelnosti vychází z interpretačních zásad obsažených v § 35 obč. zák.,
tedy i z chování účastníků v době uzavření smlouvy, nemělo být správně
odvolacím soudem (při právním posouzení věci) ponecháno bez povšimnutí, že
žalobci (tehdy v procesním postavení žalovaných) již ve sporu u Okresního soudu
Brno – venkov sp. zn. 5 C 87/93, ve svém písemném vyjádření ze dne 24. března
1993, výslovně uvedli, že „První odpůrce (Ing. Z. V.) je se svou manželkou pí
Z. V. spoluvlastníkem části pozemku parc. č. 97/1 k. ú. R. podle odstupní
smlouvy…ze dne 12. 6. 1974.“ Uvedené tvrzení pak žalovaní zopakovali ve svém
odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. listopadu 1994,
č. j. 5 C 87/93-28, jímž bylo mj. určeno, že pozemek p. č. 97/1 v k. ú. R., je
v podílovém spoluvlastnictví (ve vymezeném rozsahu) žalobců (L. H. a F. H.)
(viz odvolání na č. l. 33 cit. spisu – arg.: „Naopak (v řízení) vyšlo najevo,
že první odpůrce a čtvrtá odpůrkyně nabyli část pozemku kat. parc. č. 97/1 k. ú. R. odstupní smlouvou, sepsanou…dne 7. 6. 1974, registrovanou dne 12. 6. 1974…“). Je tedy zřejmé, že žalobci s odkazem na zmíněnou odstupní smlouvu
odvozovali své vlastnické právo nejen k pozemku p. č. 977, ale i k „části p. č. 97/1“ (podle nich coby možnému předmětu dispozice) v témže katastrálním území. Bylo pak povinností odvolacího soudu, aby se otázkou (řádné) identifikace
převáděných pozemků v uvedené odstupní smlouvě – s ohledem na občanský zákoník
platný v době uzavření smlouvy – důsledně zabýval a své aplikační závěry též
zákonem předepsaným způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku
seznatelným způsobem vyložil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud je toho
názoru, že v posuzovaném případě odvolací soud takto nepostupoval a že tedy v
odůvodnění jeho rozsudku absentuje – s ohledem na ustanovení § 35 a násl. obč. zák. - úvaha o posouzení, zda předmětná smlouva je z hlediska vymezení předmětu
převodu (ne)platným právním úkonem či nikoliv. Popsaná absence právní úvahy přesto v poměrech tohoto dovolacího přezkumu
nepředstavuje jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Ve zreferovaných poměrech nemůže sice obstát právní závěr odvolacího
soudu, že uvedená odstupní smlouva není ani v části týkající se pozemku p. č. 97/1 v k. ú. M. (ve smyslu § 41 obč. zák.) částečně neplatným právním úkonem,
neboť ani za využití interpretačních zásad nelze učinit závěr o určitosti
vymezení předmětu převodu, pokud projev vůle účastníků této smlouvy směřoval
„ části p. č. 97/1“, avšak z procesního hlediska by nemělo žádný smysl za dané
situace přistupovat - pro uvedenou vadu - k vydání kasačního rozhodnutí, neboť
druhý (v odůvodnění napadeného rozsudku) vyložený právní názor odvolacího soudu
o vydržení předmětné části pozemku, nyní v rozsahu odděleném zpracovaným
geometrickým plánem, jenž se vztahuje k pozemku p. č. 952/6 v k. ú. M., je
věcně správný a souladný s judikaturou Ústavního soudu i dovolacího soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10
(který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu
www.usoud.nalus.cz), totiž zaujal a odůvodnil právní názor, že „z
ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné,
jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí
určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky),
čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v
samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje…že se jednotlivec
(právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu
neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly…ze
shora uvedených (hned) vícero důvodů - minimálně v jejich souhrnu - plyne, že
právní předchůdci stěžovatelky byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do
vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný závěr by značil
porušení základního práva stěžovatelky na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1
Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního
práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž, neobstojí jako
ústavně konformní názor…že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně
(absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny.“
Judikované právní názory, které byly reflektovány v judikatuře Nejvyššího
soudu (např. ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, sp. zn. 22 Cdo 4095/2011, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, či ve
věci sp. zn. 1039/2012; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), přitom
přiměřeně (z hlediska jejich využitelnosti) doléhají i na právní posouzení této
věci.
Ve skutkových poměrech této věci totiž odvolací soud správně dovodil, že
žalobci byli po celou dobu - se zřetelem ke všem okolnostem - v dobré víře, a
to právě z toho důvodu, že na základě výše uvedeného titulu (převodní smlouvy)
užívali celý pozemek dříve označený jako p. č. 97/7 v k. ú. R., resp. nyní
pozemky p. č. 960 a 952/6 v k. ú. M. v celkové výměře 833 m2, resp. ve výměře
840 m2. Okolnost, že část předmětného pozemku nebyla seznatelným způsobem v
odstupní smlouvě označena, nemohla – jak již bylo vyloženo ve světle judikatury
Ústavního soudu – dobrou víru žalobců zpochybnit. Odvolací soud se zabýval i
poměrem vydrženého pozemku ve vztahu k výměře převáděného pozemku v předmětné
smlouvě, přičemž jeho závěry jsou logické a souladné se skutkovými zjištěními.
Dovolací argumentace žalovaných je v zásadě polemikou s přijatými závěry
odvolacího soudu, která však závěr odvolacího soudu, že žalobci a) a b)
vydrželi předmětný pozemek p. č. 952/6 v k. ú. M., zpochybnit nemůže.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolání žalovaných
podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení (ve vztahu mezi žalobci a/ a b/ a
žalovanými) se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobcům a) a b) vzniklo
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že v důsledku nálezu Ústavního soudu České republiky ze
dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, došlo, a to s účinností od 7. května
2013 (kdy byl tento nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/1993 Sb.,
v částce 52), ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné s účinností od 7. května 2013 při
rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť její použití ve smyslu §
151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., odůvodňují okolnosti případu.
Za tyto okolnosti lze považovat to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním
soudem zrušena a de lege lata zde (prozatím) neexistuje žádný jiný právní
předpis, kterým by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a
dále, že soudy jsou ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o
povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy
podle § 137 odst. 2 o. s. ř. druhem nákladů řízení je i odměna za zastupování
advokátem nebo notářem v rozsahu jejich oprávněné stanoveného zvláštními
právními předpisy.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalobců a/ a b/ advokátem)
účelně vynaložené náklady žalobců a/ a b/ sestávají z mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání žalovaných),
podle § 11 odst. 1 písm. k), a to z tarifní odměny ve smyslu § 7 bod 5, § 8
odst. 1, § 9 odst. 3, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 4.000,- Kč,
dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 cit. advokátního
tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve
výši 903,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004
Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.203,-
Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu