U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Miloslavem Langerem, advokátem se sídlem ve Zlíně – Klečůvce 83, proti žalované RNDr. J. Š., zastoupené JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem v Táboře 2, tř. 9. května 1282, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 40 C 238/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. května 2012, č. j. 59 Co 90/2012-219, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 40 C 238/2010-174, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal vyklizení pozemku parc. č. 498/72 o výměře 90 m2, nacházejícího se v k. ú. L., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín, na listu vlastnictví č. 334 pro k. ú. L. a předání tohoto vyklizeného pozemku žalobci.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 59 Co 90/2012-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 751/2011 a další). Při hodnocení dobré víry držitele lze přihlédnout k všemu, co vyšlo v řízení najevo; včetně vztahu k osobám, od kterých držitel nabyl držbu. Podle konstantní judikatury lze dobrou víru držitele dovodit – s přihlédnutím k okolnostem věci - i tehdy, pokud držitel nabyl pozemek od osob jemu blízkých, zejména byl-li sporný pozemek ke skutečně koupeným pozemkům připlocen (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1004/2009, ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 739/2011). K výtce, že soudy neprovedly navržený důkaz, se poznamenává, že touto výhradou je uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a nemůže v posuzovaném případě založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (stejně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2007, sp. zn. 33 Odo 1458/2005, a řada dalších rozhodnutí). Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že při jednání dne 29. 9. 2011 žalobce uvedl, že do 5 dnů navržený důkaz specifikuje; to se však nestalo, a ani při závěrečném jednání nebyl uvedený důkazní návrh učiněn (viz č. l. 170 spisu). Dovolatel též namítá, že napadené rozhodnutí nerespektuje judikaturu Ústavního soudu, tu však nijak nespecifikuje a dovolací soud rozpor s touto judikaturou neshledává. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu