22 Cdo 3024/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P.
D., bytem v K., zastoupeného JUDr. Vlastislavem Jarošem, advokátem se sídlem v
Chodově, Lesní 994, proti žalované obci Stříbrná se sídlem ve Stříbrné 670,
IČO: 002 59 616, zastoupené Mgr. Tomášem Kubínem, advokátem se sídlem v Lokti,
T. G. Masaryka 107/49, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Sokolově pod sp. zn. 12 C 473/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2013, č. j. 12 Co 767/2012-66,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinnen zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám advokáta Mgr. Tomáše Kubína.
Okresní soud v Sokolově (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
srpna 2012, č. j. 12 C 473/2011-46, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že
žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2608/7 o výměře 115 m2 v k. ú. a obci
S., zapsaném na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský
kraj, katastrální pracoviště S. Ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalobce
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 25.440 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3.
dubna 2013, č. j. 12 Co 767/2012-66, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení částku 25.652,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám jeho zástupce a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání s odkazem na zásadní
právní význam rozsudku odvolacího soudu, uplatňuje přípustnost dovolání podle §
237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam a že řízení je postiženo vadou, která může mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce nesplnil podmínky
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť neformuloval dovolací
důvod tak, jak má na mysli § 237 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalobce zamítl.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. dubna 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle o. s. ř. ve znění
účinném od 1. ledna 2013.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel v dané věci nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. a neuvedl ani způsobilý
dovolací důvod. Skutečnost, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní
význam již není podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 předpokladem
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.).
Dovolatel sice vymezil, v čem podle jeho názoru spatřuje otázku zásadního
právního význam, nicméně z formulace jím označené právní otázky a z obsahu
dovolání je zřejmý pouhý nesouhlas se způsobem, jakým nalézací soudy posoudily
otázku vydržení vlastnického práva žalobcem a jeho právními předchůdci.
Dovolatel netvrdí, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že se jedná o otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo že je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Dovolatel se ani nevymezuje vůči existujícímu rozhodnutí
dovolacího soudu a nežádá, aby dovolací soud již jednou řešenou (dovolacím
soudem) právní otázku posoudil opětovně a jinak. Veškeré jeho námitky směřují
pouze proti řešení popsané právní otázky soudem odvolacím a soudem prvního
stupně.
Dovolací soud doplňuje, že k posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré
víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor např. již v rozsudku ze dne
9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní
rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba
vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele
lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22
Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud
souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012,
sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS
1654/2012 – nalus.usoud.cz).
V projednávané věci lze uzavřít, že odvolací soud závěr o nedostatku objektivně
dané dobré víry řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené,
jestliže vyšel z toho, že právním předchůdcům žalobce muselo být na první
pohled zřejmé, že společně s domem a stavebním pozemkem parc. č. 403, původně
o výměře 126 m2, nyní 157 m2, k němuž jim bylo zřízeno právo osobního užívání,
nenabyli i další pozemek, jehož výměra byla 115 m2. Rovněž žalobci muselo být
při běžné opatrnosti již v roce 2000, při uzavírání kupní smlouvy s právními
předchůdci, patrno, že kupovaný pozemek nemůže mít téměř dvojnásobnou výměru
než ten, který je uveden v kupní smlouvě. Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn.
22 Cdo 1848/98 ze dne 9. března 2000, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 631
uvedl, že “pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou
nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu
držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého
pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při
zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít
pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní
smlouvě”. Tyto závěry lze obdobně vztáhnout i na posouzení dobré víry žalobce a
jeho právních předchůdců, kteří nabývali vlastnictví ke stavebnímu pozemku o
výměře 157 m2 (původně 126 m2), a museli mít proto důvodné pochybnosti, o tom,
že by jim mohl patřit i další samostatný pozemek s téměř srovnatelnou rozlohou.
Jestliže nalézací soudy dospěly k závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdci
nemohli být v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, neboť již poměr plochy
koupeného a skutečně drženého pozemku v nich o tom musel vyvolat důvodné
pochybnosti, a že ve prospěch dobré víry žalobce nemůže svědčit ani to, že
pozemky tvoří funkční celek, neboť sporný pozemek žalobce připlotil ke
koupenému domu s pozemkem až v roce 2000 po uzavření kupní smlouvy, nelze
jejich závěry považovat za zjevně nepřiměřené a jejich základ respektuje
uvedenou judikaturu dovolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a nelze proto ani uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se
žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu