22 Cdo 3066/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S.
H., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na
Riviéře 123, proti žalovanému P. H., zastoupenému Mgr. Markem Jirmanem,
advokátem se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 24/2011, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 28 Co 457/2013-566, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 560 Kč k rukám
zástupce žalobkyně JUDr. Ladislava Košťála.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
6. 2013, č. j. 7 C 24/2011-368, přikázal ze zaniklého společného jmění
účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného byt č. 868/9 v domě nacházejícím
se na parc. č. st. 1261, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech
domu o velikosti 126/1000 a spoluvlastnického podílu k uvedenému pozemku parc.
č. st. 1261 o velikosti 126/1000, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV 5008
pro obec a k. ú. R., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště Rakovník (výrok I.), „podnik žalovaného IČ: 76275175 v hodnotě 0
Kč“ (výrok II.), věci movité blíže specifikované ve výroku IV. a prostředky na
účtu č. 51/45918069 vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 25 502,30 Kč
(výrok VI.). Žalovanému přikázal k úhradě dluh vůči Wüstenrot – stavební
spořitelně, a. s., ve výši 114 363,03 Kč (výrok III.), dále dluh ze smlouvy o
půjčce, uzavřené mezi I. H. a žalovaným dne 16. března 2005, ve výši 70 000 Kč
a dluh ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi I. H. a žalovaným dne 20. července
2005, ve výši 45 000 Kč (výrok VII.). Do výlučného vlastnictví žalobkyně
přikázal movité věci blíže specifikované ve výroku IV. Žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 383 820 Kč do tří měsíců od
právní moci rozsudku (výrok VIII.). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení
státu (výrok IX. a X.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení (výrok XI.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného
rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, č. j. 28 Co 457/2013-566, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že ze společného jmění manželů přikázal do výlučného
vlastnictví žalobkyně movité věci uvedené ve výroku I. písm. a) a „majetkovou
hodnotu pojištění“ z pojistné smlouvy u ČSOB Pojišťovny, a. s. ve výši 18 185
Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci uvedené ve výroku
I. písm. b), zůstatek na účtu stavebního spoření u Stavební spořitelny České
spořitelny, a. s. ve výši 25 502,30 Kč a byt č. 868/9 v domě nacházejícím se na
parc. č. st. 1261, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu o
velikosti 126/1000 a spoluvlastnického podílu k pozemku parc. č. st. 1261.
Dále přikázal žalovanému k úhradě dluh vůči Wüstenrot – stavební spořitelně, a.
s., ve výši 101 431,50 Kč (výrok II.) a dluh vůči I. H. ze smlouvy o půjčce
uzavřené 20. července 2005 ve výši 45 000 Kč (výrok III.). Ve výroku IV. uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 339 889,36
Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok V. a VI.). Žalovanému
uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního
stupně 88 586,80 Kč (výrok VII.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VIII.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že pokud odvolací soud při vypořádání
společného jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“) zaniklého před 1. lednem 2014
postupoval (a SJM vypořádal) i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále též „o. z.“), podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“), spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci. Práva a povinnosti účastníků řízení o
vypořádání SJM zakládá teprve pravomocné rozhodnutí soudu, které je při
vypořádání SJM rozhodnutím konstitutivním. V takovém případě měl odvolací soud,
který rozhodoval již za účinnosti o. z., posuzovat projednávanou věc podle
tohoto právního předpisu.
Dovolatel rovněž napadá výrok VII. rozsudku odvolacího soudu, podle kterého je
povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
88 586,80 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobkyně byla co do ? se svým
návrhem úspěšná, a to jak pokud jde o zahrnutí věcí, majetkových hodnot a
závazků do vypořádání, tak pokud jde o jejich přikázání tomu kterému z nich“.
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť při stanovení
kritérií úspěchu a neúspěchu v řízení nezohledňuje specifika řízení o
vypořádání SJM, přičemž tato otázka nebyla doposud dovolacím soudem řešena.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
R 103/2015 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná
na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), formuloval závěr, že
„vypořádání společného jmění manželů zaniklého (respektive zrušeného či
zúženého) před 1. lednem 2014 se řídí zákonem č. 40/1964 Sb.“. Uvedl, že „nový
občanský zákoník sice již neobsahuje obdobné ustanovení jako čl. VIII odst. 2
věty první zákona č. 91/1998 Sb., ze kterého judikatura dovodila pravidlo, že
bezpodílové spoluvlastnictví manželů, zaniklé před nabytím účinnosti zákona č.
91/1998 Sb., bude vypořádáno podle dosavadních předpisů (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 – stejné pravidlo
je uplatněno i v rozsudku ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97,
publikovaném pod č. 11/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek),
nicméně ani z tohoto ustanovení nevyplývalo výslovně; podávalo se spíše z
povahy věci. ‚Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona
i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů‘ (§ 3028 odst. 2 o.
z.). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě
právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V.,
Luby, Š. a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s.
111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku (resp. zrušení
či zúžení) SJM. Právní režim zániku SJM a jeho vypořádání nelze od sebe
oddělit. Proto se vypořádání SJM, zaniklého (resp. zrušeného či zúženého) před
1. lednem 2014, řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, tedy občanským
zákoníkem č. 40/1964 Sb. (stejně viz Bohumil Dvořák: Dvě poznámky k
intertemporalitě. Právní rozhledy 6/2014, mj. též s přihlédnutím k legitimnímu
očekávání účastníků, dále Pavel Pražák: K výkladu přechodných ustanovení nového
občanského zákoníku. Právní rozhledy 18/2014).“
V posuzované věci SJM zaniklo před 1. 1. 2014, a tedy při jeho vypořádání (a
vypořádání vnosů) je nutné postupovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož odvolací soud postupoval při
vypořádání SJM podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Dovolání tedy není v této části přípustné.
Žalovaný dále uvádí, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
otázka procesního práva, a to jaká jsou kritéria pro určení míry procesního
úspěchu, resp. neúspěchu účastníka v řízení o vypořádání SJM.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1.2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, dovodil,
že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění
manželů je tak procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je
třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu
řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše
vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci
(majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které
nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez
ospravedlnitelného důvodu o vypořádání společného jmění vůbec jednat, a
znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost.
Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na
úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné
nepřiměřenosti.“ Dovolací soud dále zdůrazňuje, že – zejména tam, kde je
předmětem vypořádání mnoho věcí – takto nelze přihlížet ke každé položce
navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů
řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015).
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně byla úspěšná přibližně ve ? svého
požadavku, naproti tomu žalovaný v rozsahu ? a žalobkyni tak náleží podle § 142
odst. 2 o. s. ř. poměrná část jí vzniklých, účelně vynaložených nákladů řízení,
a to ve výši ?. V posuzované věci neshledává dovolací soud úvahu odvolacího
soudu, zda a nakolik byla žalobkyně procesně úspěšnou v rámci řízení před
soudem prvního stupně, jako zjevně nepřiměřenou. Dovolací soud poznamenává, že
je rovněž nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaný svým postojem odmítl
mimosoudní vypořádání a sám vyzval žalovanou k podání žaloby (č. l. 10).
Neobstojí námitka žalovaného, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně nepřihlédl k rozdílu mezi výší vypořádacího podílu
požadované žalobkyní a částky přiznané. Tento rozdíl se odráží ve vyjádření
míry úspěchu a neúspěchu žalobkyně a byl odvolacím soudem zohledněn, přičemž ze
shora uvedeného se podává, že výše tohoto rozdílu není jediným kritériem, na
základě kterého je stanoven procesní úspěch účastníka v řízení o vypořádání SJM
(v projednávané věci je nutné přihlédnout i k postoji žalovaného před začátkem
řízení).
Důvodná není ani námitka žalovaného, že žalobkyni neměla být přiznána náhrada
nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., a to z důvodu změny žaloby ze strany
žalobkyně, případně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. z důvodu částečného úspěchu ve
věci. Odvolací soud neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, na základě
kterých by náhrada nákladů řízení neměla být žalobkyni podle § 150 o. s. ř.
přiznána. Takové důvody neshledává rovněž dovolací soud a není jím skutečnost,
že žalobkyně žalobu měnila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Rovněž kvantifikoval-li odvolací soud míru
úspěchu a neúspěchu žalobkyně a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. poměrně rozdělil
náhradu nákladů řízení, není důvodné nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z
účastníků (toto by byl správný postup pouze za situace úspěchu každého z
účastníků co do ? jeho požadavku).
Dovolatel rovněž namítá, že je-li v rámci řízení o vypořádání SJM spornou pouze
výše ceny věci, měla by být jako tarifní hodnota vzata právě pouze ta část
ceny, který je mezi účastníky sporná a mělo by být přihlíženo k výsledku tohoto
sporu. Považuje takový postup za vhodnější než stanovení tarifní hodnoty z celé
ceny věci, i když nemusí být v souladu s vyhláškou upravující odměnu za právní
zastoupení, kterou však soud není vázán.
Výše náhrady nákladů řízení je stanovena na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a dovolací soud neshledává
důvodné se při výpočtu náhrady nákladů řízení od této vyhlášky odchylovat
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1349/2012). Ústava České republiky vázanost soudů při rozhodování podzákonnými
právními předpisy nestanovuje, ale naopak soudům svěřuje oprávnění posoudit
soulad normy nižší právní síly se zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Dospěje-li
soud při tomto posouzení k závěru, že norma nižší právní síly je v rozporu se
zákonem, pak ji nemůže při rozhodování konkrétní věci aplikovat. Tato norma i
nadále zůstává platnou a účinnou součástí právního řádu České republiky, pouze
v dané věci nebude použita (k tomu srov. např. Klíma, K. Komentář k Ústavě a
Listině, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 494 - 495).
V projednávané věci neshledává Nejvyšší soud vyhlášku č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisu, v rozporu se zákonem. Tudíž tato
norma byla správně aplikována a náhrada nákladů řízení stanovena v souladu s
touto vyhláškou.
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady
nákladů řízení před soudem prvního stupně je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání tak není ani v této části přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu