22 Cdo 3275/2021-905
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Silvií Majtánovou, advokátkou se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Dolní 1567, proti žalovanému T. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se v Břeclavi, Hybešova 3041/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 24/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 14 Co 297/2019-869, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 4 C 24/2014-821, ze zaniklého společného jmění manželů přikázal část věcí do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I), část do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 436 923 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV-VI). Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalovaného rozsudkem ze dne 24.
6. 2021, č. j. 14 Co 297/2019-869, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výrocích I a II pouze formulačně a ve výroku III tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 569 437 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o.
s. ř.“), když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Dovolatelka přípustnost dovolání vymezila tak, že „odvolací soud nezohlednil hodnotu podniku a nezahrnul jej do aktiv SJM, neuznal námitku relativní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku a neposoudil výběry z účtu žalovaného jako odklony ze SJM.
Odvolací soud se tedy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolací soud však neshledal, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K bodu III dovolání: Zde dovolatelka uvádí, že je sporné, podle jaké úpravy měla být věc posouzena, když SJM zaniklo dne 25. 12. 2013, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), a žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla podána v roce 2014 za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; domnívá se, že vypořádání mělo proběhnout již podle nového občanského zákoníku.
Jde o otázku v judikatuře již řešenou. „Vypořádání společného jmění manželů, zaniklého (resp. zrušeného či zúženého) před 1. lednem 2014, se řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný pod č. 103/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). K bodu IV a V dovolání: Jde v podstatě o polemiku se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení; taková polemika však nemůže naplnit ani předpoklad přípustnosti dovolání, ani jediný přípustný dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o.
s. ř. (viz výše).
To platí i o námitkách proti znaleckému posudku, které jsou námitkami skutkovými. Dále zde dovolatelka polemizuje s postupem soudů, které nevypořádaly podnik ve výlučném vlastnictví žalovaného. Polemika vychází z toho, že žalovaný podnik ještě za trvání manželství prodal, žalobkyně vznesla námitku relativní neplatnosti prodeje a žalovaný pak úspěšně namítl promlčení této námitky; žalobkyně nyní žádá, aby k námitce promlčení soud nepřihlédl s ohledem na její rozpor s dobrými mravy a podnik zahrnul do vypořádání.
K tomu dovolací soud uvádí: I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29.
1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18); to platí i o přípustnosti dovolání. Protože dovolatelka tuto námitku neuplatnila v odvolacím řízení, rozhodnutí odvolacího soudu na uvedené otázce nespočívá a ta nemůže založit přípustnost dovolání. Navíc je třeba uvést, že byl-li podnik ve výlučném vlastnictví žalovaného, nelze § 145 obč. zák., který se týká jen věcí v SJM, aplikovat; žalovaný nebyl v nakládání s podnikem nijak omezen a nepotřeboval k němu souhlas žalobkyně. Dovolatelka dále „poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.
2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1287/2014, a ze dne 25. 05. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1109/2016, ve kterých se uvádí, že podnik, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, generuje zisk, který patří do SJM a peníze, které jsou použity na provoz podniku, odchází ze SJM a jsou tedy použity na výlučný majetek jednoho z manželů. Vzhledem k tomu, že by musela žalobkyně jednotlivé položky každý měsíc konkretizovat, k vypořádání se má určit hodnota podniku“. Implicitně tedy namítá rozpor rozsudku odvolacího soudu se zmíněnou judikaturou.
Tato judikatura se však netýká případu, kdy podnik jeho výlučný vlastník prodal ještě v době trvání SJM. Odvolací soud pak vyšel z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1797/2015, ve kterém se uvádí: „Pokud začal jeden z manželů podnikat ještě před uzavřením manželství, je nutné odečíst od zjištěné ceny podniku ke dni zániku společného jmění vložené výlučné prostředky (resp. věci, práva a jiného majetkové hodnoty) podnikajícího manžela v podobě ceny jeho podniku před vznikem společného jmění manželů“.
V dané věci byla podle zjištění odvolacího soudu cena podniku před uzavřením manželství, tedy to, co do něj vložil žalovaný z výlučného majetku, vyšší, než cena v době jeho prodeje; proto tu nebylo nic k vypořádání. Dovolatelka sice odkazuje na předchozí části citovaného rozhodnutí, podle kterých se vypořádává cena podniku, nicméně uvedený závěr, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, přehlíží.
K bodu VI dovolání: Dovolatelka uvádí: „Další položkou SJM jsou účty vedené na jména účastníků. Z pohybů na účtech vyplývá, že až do října 2012, kdy žalobkyni vyhodil ze společné domácnosti, měl žalovaný vysoké pohyby na účtech. Desetitisícové částky vybíral v hotovosti a používal zřejmě výhradně pro svou vlastní potřebu. Názor soudu, že se vypořádává stav účtů ke dni zániku SJM, je nesprávný a měly být vypořádány i odkloněné peníze, na které se hledí, jako by v SJM byly. Nevypořádává se jen to, co je na účtech ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, ale je rozhodné, jak se peníze spotřebovaly“.
V této souvislosti odkazuje na judikaturu dovolacího soudu ohledně prostředků vybraných z účtu jedním z manželů a použitých v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. K tomu odvolací soud uvedl: „Žalobkyně dále učinila neurčité tvrzení o desetitisícových částkách, které měly být dle výpisů z účtu žalovaným za trvání manželství vybírány a užívány pro jeho vlastní potřebu. Uvedená tvrzení žalobkyně nejsou určitá a konkrétní, neboť zejména neuvádí, o jaké konkrétní výběry se jedná a za jakým účelem byly finanční prostředky žalovaným použity za situace, kdy většina účtů žalovaného byla podnikatelskými a obraty na těchto účtech souvisely s jeho podnikem, který, jak je výše uvedeno, pro snížení své hodnoty vypořádáván soudem nebyl“.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud neopomenul § 145 obč. zák. ani judikaturu k němu, měl však za to, že tvrzení žalobkyně byla neurčitá. V této souvislosti dovolatelka nijak nevymezuje přípustnost dovolání, jen uvádí: „Krajský soud vyzval žalobkyni, aby, upřesnila tvrzení o nakládání s penězi na účtech žalovaného uvedením toho, které částky, z kterých účtů a kdy byly žalovaným vybrány a použity na jeho potřebu, a konkrétně za jakým účelem‘. Na co konkrétně je žalovaný použil, nemůže žalobkyně vědět, zde se jedná o přenesené důkazní břemeno a k těmto transakcím by se měl vyjádřit žalovaný.
Nejedná se tedy o ‚neurčité tvrzení o desetitisícových částkách‘, jak nesprávně tvrdí odvolací soud“. Takto neurčitá námitka, postrádající zcela označení předpokladu přípustnosti dovolání, nemůže přípustnost dovolání založit. K bodu VII dovolání: Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.