22 Cdo 1109/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P.
B., zastoupené Mgr. Martinem Švédou, advokátem se sídlem v Říčanech, V Roklích
69, proti žalovanému L. B., zastoupenému JUDr. Jindřichem Šperglem, advokátem
se sídlem v Mělníku, 17. listopadu 2669, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 313/2010, o dovolání
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 18
Co 300/2015-383, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 18 Co 300/2015-383,
se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
listopadu 2014, č. j. 51 C 313/2010-340, přikázal ze společného jmění účastníků
řízení, které zaniklo 11. 2. 2010, do výlučného vlastnictví žalovaného pozemky
parc. č. 502/2, o výměře 245 m2, trvalý travní porost, a parc. č. 572, o výměře
598 m2, ostatní plocha, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 1952 pro k. ú.
P. p. R., obec P. p. R., vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj,
Katastrální pracoviště Česká Lípa (výrok I.). Uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze zaniklého společného jmění
manželů částku 133 595 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok
II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III. a IV.) a stanovil, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne
7. 10. 2015, č. j. 18 Co 300/2015-383, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že obchodní
podíly žalovaného ve společnostech MEDIA TRADE 2000, s. r. o., a Česká cukerní
– distribuce, s. r. o. (dále rovněž jako „obchodní podíly“), se nestaly
součástí společného jmění manželů. Avšak uvedl, že soud prvního stupně nevzal
dostatečně na zřetel, že se výkon podnikání promítá do rozsahu společného jmění
manželů, resp. do jeho následného vypořádání, ve vazbě na výnosy z výkonu
podnikatelské činnosti. A to i přes skutečnost, že obchodní podíly nebyly
součástí společného jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“). Odkázal přitom na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, podle
kterého „podnikající manžel je povinen nahradit do bezpodílového
spoluvlastnictví (společného jmění manželů) částku, která se rovná kladnému
rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zákonného majetkového
společenství, což zpravidla představuje cenu podniku“. Jelikož je rozhodnou
skutečností pro rozhodnutí o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků
stanovení ceny podílů žalovaného v obchodních společnostech a k této
skutečnosti dosud nebylo provedeno žádné dokazování, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dodal, že je nutné rovněž vypořádat částku cca 630 000 Kč, která byla
investována do výlučného majetku žalovaného a která byla získána žalovaným jako
část rozdílu mezi částkou 796 600 Kč, za kterou žalovaný prodal v letech 2003 a
2004 13 oddělených pozemků původně vedených jako parc. č. 502/1 v k. ú. P. a
částkou 157 000 Kč, za kterou žalovaný v roce 1998 koupil pozemek parc. č.
502/1 v k. ú. P., a která byla ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Považuje za nesprávný
závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně řádně neposoudil výnosy z
podnikání žalovaného. Odkazuje-li odvolací soud na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu ohledně výnosů z podnikání v rámci vypořádání SJM (a
nezbytnost stanovit cenu podílu žalovaného v obchodních společnostech), nejsou
tato rozhodnutí (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 22
Cdo 4926/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo
684/2004), resp. závěry v nich obsažené, pro posuzovanou věc přiléhavá. V
těchto věcech byly posuzovány výnosy z podnikání jednoho z manželů, který
podnikal na základě živnostenského či jiného než živnostenského oprávnění podle
zvláštních předpisů. Avšak žalovaný byl společníkem společnosti s ručením
omezením, přičemž výnos z této činnosti je prezentován rozděleným ziskem
společnosti. Tento nikdy nebyl vložen zpět do podnikání, avšak byl výhradně
zdrojem společného jmění manželů. Pokud odvolací soud uzavřel, že má být
zjištěna cena obchodního podílu žalovaného ve společnostech jakožto částka,
kterou je žalovaný povinen nahradit do SJM jako výnos z podnikání, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je nutné vypořádat
částku cca 630 000 Kč (dále jen „předmětná částka“), která byla investována do
jeho výlučného majetku a která byla získána jako část rozdílu mezi částkou 796
600 Kč, za kterou žalovaný prodal v letech 2003 a 2004 13 oddělených pozemků
původně vedených jako parc. č. 502/1 v k. ú. P. a částkou 157 000 Kč, za kterou
žalovaný v roce 1998 koupil pozemek parc. č. 502/1 v k. ú. P. U věcí ve
výlučném vlastnictví jednoho z manželů platí zásada subrogace, podle které
nastoupí-li v rámci společného jmění manželů nově nabytá věc místo dosavadní
věci, ať přímo (při smlouvě o výměně) anebo nepřímo prostřednictvím peněz
(prodejem věci a nabytím nově věci za získané peníze), netvoří tato nově nabytá
věc součást společného jmění manželů. Pokud odvolací soud uzavřel, že je nutné
vypořádat předmětnou částku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci, neboť prostředky získané prodejem výše uvedených pozemků byly
ve výlučném vlastnictví žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s.
ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů zaniklého před
nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací
soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zánik společného jmění a jeho
vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící
postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.:
Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k
vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM
řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco
jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo
3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže
uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Důvodnou je námitka žalovaného, že není nutné pro rozhodnutí o vypořádání
zaniklého společného jmění účastníků zjistit cenu podílu žalovaného v
obchodních společnostech.
Je totiž třeba rozlišovat, zda jeden z bývalých manželů byl podnikatelem
jakožto osoba, která podniká na základě živnostenského či jiného než
živnostenského oprávnění [§ 2 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále rovněž jako
„obch. zák.)“], či tato osoba byla společníkem obchodní společnosti (§ 56 a
násl. obch. zák.). V projednávané věci byl žalovaný ke dni zániku manželství
společníkem společností Česká cukerní – distribuce, s. r. o., a MEDIA TRADE
2000, s. r. o. Soudy nižších stupňů dovodily, že podíly žalovaného v těchto
společnostech nejsou součástí společného jmění manželů, neboť je žalovaný nabyl
ze svých výlučných prostředků (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004).
Podle ustálené rozhodovací praxe „výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů
vzniklé za trvání manželství patří do společného jmění manželů“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2769/2012). Tedy i když
nebyly výše uvedené obchodní podíly součástí společného jmění manželů, staly se
výnosy z tohoto výlučného majetku ve formě podílu na zisku (§ 123 obch. zák.)
součástí společného jmění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 3725/2015). Tyto výnosy dle tvrzení žalovaného byly vypláceny na
jeho účet a použity na provoz domácnosti.
Z výše uvedeného se podává, že není nutné v posuzované věci zjistit cenu podílů
žalovaného v obchodních společnostech, neboť tyto nejsou součástí společného
jmění manželů. Výnosy z tohoto výlučného majetku byly představovány podílem na
zisku společnosti a staly se součástí společného jmění účastníků. Tyto výnosy
byly podle tvrzení žalovaného vypláceny na jeho účet a v průběhu trvání
manželství spotřebovány. Výnosy jako podíl na zisku společnosti by mohly být
soudem vypořádány v rámci posuzované věci pouze za podmínky, že by žalobkyně
uplatnila nárok na jejich vypořádání ve lhůtě tří let od zániku SJM (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005) a
zároveň by s nimi bylo žalovaným disponováno v rozporu s § 145 odst. 2 obč.
zák. či by byly vynaloženy na výlučný majetek žalovaného (§ 149 odst. 2 obč.
zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, přičemž rozhodnutí uváděná odvolacím soudem (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004) nejsou pro posuzovanou věc
přiléhavá. V rámci těchto věcí bylo posuzováno podnikání jednoho z bývalých
manželů na základě živnostenského či jiného než živnostenského oprávnění ve
smyslu § 2 odst. 2 písm. b) a c) obch. zák., nikoli postavení jednoho z manželů
jako společníka obchodní společnosti, jako tomu je v projednávané věci.
Žalovaný dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadou
subrogace, má-li být vypořádána částka cca 630 000 Kč, která byla získána
prodejem pozemků původně vedených pod parc. č. 502/1.
Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku nazvaném K výkladu ustanovení občanského
zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném pod R 42/1972
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k § 143 obč. zák. uvedl, že „věci
získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním vlastnictví
jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela. Nejde tu
totiž o nabytí nového majetku ani o rozmnožení dosavadního majetku za trvání
manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí jako předmětu
osobního vlastnictví“. K těmto závěrům se rovněž přihlásil Nejvyšší soud v
rozhodnutí ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2006, a jsou aplikovatelné i
v rámci úpravy vypořádání společného jmění manželů dle obč. zák.
Jinými slovy řečeno, věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku prodeje věci,
která byla ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále výlučně
tohoto manžela. „Výlučné vlastnictví jednoho manžela zůstává zachováno i v
případě, že neobdrží rovnocennou náhradu za svou věc, či naopak obdrží věc,
jejíž hodnota výrazně přesahuje hodnotu původního majetku“ (DVOŘÁK Jan, SPÁČIL
Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters
Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 108).
Pokud tedy žalovaný nabyl pozemky původně vedené jako parc. č. 502/1 za částku
157 000 Kč, která byla v jeho výlučném vlastnictví, a tyto pozemky prodal za
částku 796 600 Kč, jsou tyto prostředky (i částka rovnající se rozdílu mezi
cenou při koupi a prodeji pozemků žalovaným) ve výlučném vlastnictví
žalovaného, neboť představují výtěžek z prodeji věci, která byla ve výlučném
vlastnictví žalovaného.
Uzavřel-li odvolací soud, že tyto prostředky musí být vypořádány, byly-li
vynaloženy na výlučný majetek žalovaného, spočívá i v této části jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu