22 Cdo 2769/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M.
P., bytem v B., zastoupené Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem se sídlem v Brně,
Dvořákova 13, proti žalovanému P. P., bytem v B., zastoupenému JUDr. Robertem
Kameníkem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 15, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 138/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2012, č. j.
49 Co 276/2010-334, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů. Předmětem vypořádání
učinila movité věci, na jejichž vypořádání se účastníci dohodli. Dále žádala
vypořádání výnosů z obchodní společnosti Moravec a Prýma, v. o. s., kde je
žalovaný společníkem, nemovitostí a nedoplatku hypotéčního úvěru.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
29. dubna 2010, č. j. 33 C 138/2004-269, vypořádal společné jmění manželů tak,
že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci specifikované ve
výroku I. tohoto rozsudku, do vlastnictví žalovaného pak movité věci uvedené ve
výroku II. rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalovaného rovněž přikázal ve
výroku III. rodinný dům, nacházející se na pozemku, to vše v katastrálním území
Ž. a obci B. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Žalovanému soud prvního
stupně uložil povinnost žalobkyni zaplatit na vypořádacím podílu částku ve výši
629.418,19 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku).
Zároveň každému z účastníků přikázal k úhradě částku 452.655,19 Kč s
příslušenstvím, která dohromady představovala částku poskytnutou manželům z
hypotéčního úvěru (výroky V. a VI. rozsudku). Ve výrocích VII. a VIII. soud
prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno
rozsudkem, který nabyl právní moci dne 24. dubna 2004. Účastníci nabyli za
trvání manželství předmětné nemovitosti, na které jim byl poskytnut ze strany
GE Money Bank a. s. hypotéční úvěr ve výši 1.316.000,- Kč, přičemž nesplacená
jistina tvořila ke dni zániku společného jmění manželů částku ve výši
1.232.895,04 Kč. Obvyklá cena těchto nemovitostí byla stanovena znaleckým
posudkem na 1.900.000,- Kč. Po zániku společného jmění manželů úvěr splácel
žalovaný ze svých výlučných prostředků a zaplatil částku 610.305,63 Kč. Dále
bylo zjištěno, že žalovaný se stal před uzavřením manželství společníkem ve
společnosti Moravec a Prýma, v. o. s. Pokud jde o movité věci, zde soud prvního
stupně opět vyšel při zjištění jejich ceny ze znaleckých posudků a věci
přikázal účastníkům do vlastnictví podle jejich dohody. Mezi účastníky nebylo
rovněž sporu o tom, že předmětné povinnosti mají být přikázány do výlučného
vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně přikázal každému z manželů polovinu
nesplacené jistiny úvěru spolu s v budoucnu vzniklými úroky. Zohlednil přitom,
že žalovaný po zániku společného jmění manželů na společný dluh plnil ze svých
výlučných prostředků. Pokud jde o vypořádání výnosů z obchodního podílu
žalovaného, soud prvního stupně je do masy společného jmění manželů nezahrnul,
neboť tyto výnosy představovaly příjem žalovaného a byly za trvání manželství –
podobně jako mzda žalobkyně – spotřebovány. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud) rozsudkem
ze dne 23. března 2012, č. j. 49 Co 276/2010-334, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku IV. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na
vyrovnání jejího podílu částku 532.079,-Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu)
a ve výrocích V. a VI. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že každému z
manželů přikázal k zaplacení dluh z hypotéčního úvěru u GE Money Bank, a.s. ve
výši 399.712,05 Kč s příslušenstvím (výrok II. a III. rozsudku odvolacího
soudu). V ostatních výrocích odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok V. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i s právními
závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že není možné do společného jmění
manželů zahrnout hodnotu podílu v obchodní společnosti Moravec a Prýma, v. o. s., protože jej žalovaný nabyl před uzavřením manželství. Výnosy z
podnikatelské činnosti žalovaného by se podle názoru odvolacího soudu mohly
stát předmětem společného jmění manželů jen tehdy, pokud by existovaly v podobě
úspor nebo jiného majetku za ně pořízených. Tento předpoklad v dané věci není
naplněn a z dokazování ani nevyplynulo, že by tyto finanční prostředky žalovaný
vložil zpět do svého podnikání.
Odvolací soud ovšem zohlednil ovšem další
splátky úvěru, které žalovaný zaplatil od doby vyhlášení rozsudku soudu prvního
stupně ke dni rozhodování odvolacího soudu, čímž změnil výši dluhu, který
připadá k úhradě každému z účastníků a výši vypořádacího podílu, který je
žalovaný povinen zaplatit žalobkyni. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Uvedla, že nalézací
soudy zcela opomenuly jí tvrzené skutečnosti a označené důkazy o tom, že
předmětem vypořádání společného jmění manželů měly být i výnosy plynoucí z
obchodního podílu žalovaného jako společníka společnosti Moravec a Prýma v. o. s. Podle jejího názoru je třeba, aby žalovaný nahradil do společného jmění
manželů takovou částku, která je rovna kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy
jeho podnikání ke dni zániku společného jmění manželů. Poukázala na to, že
příjmy žalovaného z jeho podnikání za trvání manželství natolik vzrostly, že se
po rozvodu manželství stal společníkem další společnosti s ručením omezeným. Vytýká odvolacímu soudu, že došel k nesprávné částce, kterou je žalovaný
povinen jí zaplatit na vypořádacím podílu a ,,neprůhledně a matoucím způsobem“
vypořádal společné jmění manželů k budoucímu příslušenství hypotéčního úvěru. Rozsudky nalézacích soudů jsou podle jejího názoru nepřezkoumatelné a
problematicky vykonatelné. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky
nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. března 2012,
projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není
přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč,- a v obchodních věcech 100.000,-
Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo
425/2008, uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042 (dále jen „Soubor“) nebo rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo
2190/2010, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání
SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat
jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,
která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Žalobkyně v dovolání především namítá, že „nalézací i odvolací soud zcela
opomenul žalobkyní tvrzené skutečností a jí označené důkazy o tom, že předmětem
vypořádání společného jmění manželů musí být i výnosy plynoucí z obchodního
podílu žalovaného jako společníka veřejné obchodní společnosti Moravec a Prýma,
v. o. s.“.
V tomto směru ani soud prvního stupně ani soud odvolací vypořádání výnosů
neprovedly, a potud práva a povinnosti účastníků vymezily stejně. Rozhodnutí
odvolacího soudu je proto v této části potvrzující a dovolání by bylo přípustné
pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v této části přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní
význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je ve vztahu k požadavku na vypořádání výnosů
dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelka v dovolání ve vztahu k výnosům neformuluje žádnou
relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím
soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by v této části mohlo zakládat zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu. Obsah dovolací námitky vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., prostřednictvím kterého nalézacím soudům vytýká, že se
nezabývaly tvrzenými skutečnostmi, jimiž se domáhala vypořádání výnosů
plynoucích z obchodního podílu žalovaného. Přestože prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání ve vztahu k
otázce vypořádání výnosů z obchodního podílu založit nelze, pro úplnost
dovolací soud, že nalézací soudy touto vadou řízení nezatížily.
Odvolací soud správně, výstižně a přesvědčivě vyložil, že předmětem
vypořádání se mohly stát výnosy z účasti žalovaného na podnikání obchodní
společnosti, které v době zániku společného jmění existovaly v podobě úspor
nebo jiného majetku (majetkových hodnot) z těchto výnosů pořízených, protože
výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství
patří do společného jmění manželů. V případě, že by žalovaný tyto výnosy
(jejich část) vložil zpět do svého podnikání v obchodní společnosti Moravec a
Prýma, v. o. s., šlo by o použití prostředků společného jmění manželů na
oddělený majetek žalovaného, který by měl do společného jmění vrátit. Ke dni
zániku manželství by tedy žalovaný měl podle § 149 odst. 2 nahradit, co ze
společného majetku bylo takto vynaloženo na jeho ostatní (samostatný, oddělený
majetek). Nalézací soudy však v daném ohledu uzavřely, že v průběhu řízení
nevyšlo najevo (a žalobkyně to ani přes výzvy soudu prvního stupně netvrdila),
že by výnosy z tohoto odděleného majetku žalovaný vložil zpět do jeho podnikání
v uvedené obchodní společnosti. Vyšly naopak z toho, že výnosy byly za trvání
manželství účastníky společně spotřebovány. Závěr soudů, že za této situace se
nemohou výnosy v podobě příjmů do vypořádání společného jmění manželů
promítnout, je tak správný. Dovolatelka ostatně s těmito konkrétními názory a závěry nalézacích
soudů v právní rovině nijak nepolemizuje, když jim naopak pouze v obecné rovině
vytýká, že se otázkou výnosů vůbec nezabývaly. Nepřiléhavě v této souvislosti
odkazuje – jak správně vystihl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
– na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004,
jenž však na souzenou věc nedopadá, neboť jeho obsahem je otázka vypořádání
podniku jakožto výsledku podnikatelské činnosti fyzické osoby, nikoliv otázka
vypořádání výnosů vztahujících se k podílu v právnické osobě – veřejné obchodní
společnosti. Dovolatelka dále namítá, že soudy pochybily rovněž „pokud jde o
vypořádání hodnoty podílu žalobkyně na rodinném domu objektu bydlení na ul. S. a ostatních pozemků a nemovitostí a při výpočtu odpovídající výše vyrovnávacího
podílu, a to zejména při výpočtu jeho výše, ale i při určení výpočtu výše
vypořádacích podílů“. Vzhledem k tomu, že dovolání ve vztahu k této námitce neobsahuje žádnou
další argumentaci, není zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti a závěry považuje
dovolatelka za nesprávné a k čemu by se měla vázat přezkumná činnost dovolacího
soudu. Pokud jde o vypořádání nemovitostí mezi účastníky, i zde soudy obou
stupňů vymezily práva a povinnosti účastníků shodně; dovolání by proto mohlo
být přípustné opětovně pouze při existenci zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ani zde však dovolatelka nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku,
která by měla zakládat zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Lze-li snad usuzovat, že poukazuje dovolatelka dále v dovolání na
nesprávné vypořádání hypotéčního úvěru, ani zde neformuluje žádnou právní
otázku a dovolání v daném směru neobsahuje žádnou argumentaci.
Soudy obou
stupňů přikázaly úročený hypotéční dluh každému z účastníků jednou polovinou a
i potud je rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující; přípustnost dovolání by
byla opětovně dána pouze v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Postup soudů má oporu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2001, sp. zn. 30 Cdo 1881/2001, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 890 nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2206/2009,
uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). S
tímto způsobem vypořádání dovolatelka v dovolání ostatně nijak nepolemizuje. Naznačuje-li – opětovně ve zcela obecné a nekonkrétní poloze –
nesouhlas s tím, že soudy do vypořádání hypotéčního úvěru promítly i jeho
„budoucí příslušenství“, není tato námitka důvodná, neboť rozhodnutí nalézacích
soudů je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, uveřejněném v
časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113, Nejvyšší soud vyložil, že
stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm
rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen
splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do
dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou
teprve v budoucnu. Není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh
účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané
ke dni rozhodování soudu. Vypořádání hypotéčního úvěru účastníků nalézacími
soudy bylo provedeno v souladu s tímto rozhodnutím a soud prvního stupně také
na ně výslovně odkázal. Ani zde ostatně dovolatelka žádné konkrétní námitky
neuplatňuje. Měnící část rozsudku odvolacího soudu vůči rozsudku soudu prvního
stupně odráží toliko tu skutečnost, že odvolací soud promítl do svého
rozhodnutí okolnost, že hypotéční úvěr hradil po zániku společného jmění
manželů pouze žalovaný, a zohlednil výši provedených úhrad do vyčíslení výše
dluhu ke dni rozhodování odvolacího soudu a způsobu vypočtu vypořádacího
podílu. V této části by dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Postup odvolacího soudu je zcela ve shodě s výše uvedeným rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 14/2006, v němž dovolací soud vyložil, že u dosud nevyrovnaných
společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud ve výroku o jejich
vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při
současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil. Z
tohoto pravidla odvolací soud beze zbytku vycházel a ani zde dovolatelka s
konkrétními závěry odvolacího soudu žádnou věcnou polemiku nevede. Namítá pouze, že „netuší komu a jakým způsobem má platit, stejně tak od
kdy“ a rozhodnutí nalézacích soudů považuje za nepřezkoumatelná a
„problematicky vykonatelná“. Tato námitka není důvodná.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé,
že jediná platební povinnost, která je rozhodnutím soudů založena, není
platební povinností dovolatelky, ale povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni
532 079,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dovolacímu soudu proto není
zřejmé, v čem by měla spočívat „problematická vykonatelnost“ rozsudků. Spojuje-li snad dovolatelka svou pochybnost o své platební povinnosti s
vypořádaným hypotéčním úvěrem, aniž by to však v dovolání výslovně uvedla,
poukazuje dovolací soud, že její platební povinnost vůči GE Money Bank, a. s.,
vyplývající z hypotéčního úvěru reg. č. HY01112800 není rozhodnutím nalézacích
soudů nijak dotčena, neboť výrok rozsudku v řízení o vypořádání zákonného
majetkového společenství není závazný pro jejich věřitele (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 250/2002,
uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1979). Z hlediska její platební
povinnosti vůči GE Money Bank, a. s., je stále rozhodný obsah smlouvy o
hypotéčním úvěru. Jestliže nalézací soudy přikázaly každému z účastníků dluh z
hypotéčního úvěru v rozsahu jedné poloviny, jedná se o vypořádání uvedeného
závazku v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů tak, že v
souvislosti s vypořádáním tohoto závazku v řízení o vypořádání společného jmění
manželů žádnému z účastníků vůči sobě platební povinnost spojená s hypotéčním
úvěrem není založena. Pro úplnost dovolací soud dodává, že mezi účastníky by
mohl v budoucnu vzniknout nárok na vzájemné plnění v souvislosti s hypotéčním
úvěrem tehdy, pokud by některý z nich uhradil vůči hypotéčnímu věřiteli (v
souladu se smlouvou o hypotéčním úvěru) částku vyšší, než činí jedna polovina
hypotéčního úvěru. Dovolacímu soudu není ani zřejmé, v čem by měla spočívat nepřezkoumatelnost
rozsudku odvolacího soudu a dovolatelka tuto výhradu také nijak nekonkretizuje. V rozsudku ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněném v Souboru
pod pořadovým č. C 45, dovolací soud vyložil, že v řízení o vypořádání
zákonného majetkového společenství musí být z odůvodnění rozsudku jednoznačně
zřejmé, jak soud dospěl k částce, kterou je povinen jeden z účastníků zaplatit
na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhému účastníku. Výpočet této
částky má být natolik přehledný, aby se kdokoli mohl přesvědčit o jeho
správnosti. Pokud odůvodnění rozsudku takový výpočet neobsahuje, je rozsudek
nepřezkoumatelný, a řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Tomuto požadavku rozhodnutí odvolacího soudu bez jakýchkoliv pochybností
dostojí a je v souladu také s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. vymezujícím
náležitosti odůvodnění rozsudku. Odvolací soud jasně uvedl, z čeho učinil
skutkové zjištění o výši dluhu na hypotéčním úvěru a osobě splácející hypotéční
úvěr po zániku společného jmění manželů (zpráva GE Money Bank a.
s.) a zcela
srozumitelně, přehledně a přesvědčivě v odůvodnění rozsudku vysvětlil, jakým
způsobem dospěl k určení výše vypořádacího podílu žalobkyně v návaznosti na
rozsah a hodnotu věcí přikázaných jednotlivým účastníkům a s přihlédnutím k
platbám žalovaného na úhradu hypotéčního úvěru učiněným po zániku společného
jmění manželů. Dovolací soud proto na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu v plném rozsahu pro stručnost odkazuje (str. 5, odst. 2, 3
rozsudku) a uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu je přezkoumatelné; ostatně
ani zde dovolatelka svou výhradu vůči přezkoumatelnosti opětovně žádným
způsobem nekonkretizovala. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní
uplatněné dovolací důvody nejsou naplněny, rozhodnutí odvolacího soudu je z
pohledu dovolacích námitek správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka nebyla v
dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení
náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.