22 Cdo 3330/2018-1247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobkyně M. G., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou,
advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, Boleslavova 901/7, proti
žalovanému T. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Matějem Kopřivou,
advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, 28. října 438/219, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C
66/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. 4. 2018, č. j. 57 Co 640/2016-1217, takto:
I. Dovolání proti výroku III o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní
poplatek z žaloby se odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2018, č. j. 57 Co
640/2016-1217, se ve výrocích I, II a IV ruší a věc se vrací v tomto rozsahu
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
11. 2015, č. j. 23 C 66/2009-1006, vypořádal společné jmění účastníků
přikázáním movitých věcí a zůstatku na označeném účtu do vlastnictví žalobkyně
(výroky I a II) a nemovitostí, movitých věcí, akcií a zůstatku na označeném
účtu do vlastnictví žalovaného (výroky III a IV). Žalovanému uložil zaplatit
žalobkyni na vyrovnání podílů částku 16 851 340,50 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok V) a řízení zastavil ohledně movitých věcí označených ve výroku
VI. Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení částku 1 843 213,15 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
právního zástupce Mgr. Davida Metelky (výrok VII), České republice na účet
Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení částku, která bude
vyčíslena v samostatném usnesení (výrok VIII) a České republice na účet
Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 10 000 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok IX).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 57 Co 640/2016-1217, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I, II, III, IV, V, VII, VIII a IX změnil tak, že schválil
smír uzavřený účastníky, dle nějž si vypořádali movité věci, zůstatky na účtech
a akcie podle rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že žalovaný zaplatil
žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na vyrovnání podílů dohodnutou
částku 150 000 Kč při podání návrhu na schválení soudního smíru, čímž jsou
vzájemné nároky obou účastníků z titulu vypořádání společného jmění manželů
zcela vypořádány a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit „státu“ na
účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení 54 484,40 Kč (výrok II), na
soudním poplatku 10 000 Kč (výrok III) a na soudním poplatku za odvolání 7 000
Kč (výrok IV), vše do tří dnů od právní moci usnesení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále jen
„dovolatelka“). Napadla usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a vytkla
odvolacímu soudu, že zčásti schválil smír předložený účastníky (uzavřený nejen
o předmětu řízení, ale i o nárocích s tím souvisejících na náhradu nákladů
řízení účastníků i České republiky), zčásti rozhodl samostatně v rozporu s
předloženým návrhem smíru, když dospěl k závěru, že v části týkající se náhrady
nákladů řízení České republiky a povinnosti zaplatit soudní poplatky za řízení
před soudem prvního stupně i soudem odvolacím účastníci smír uzavřít nemohli, a
svým rozhodnutím k jejich náhradě zavázal žalobkyni a nikoli žalovaného, jak
bylo účastníky dohodnuto, podle zásady úspěchu ve věci. Podle dovolatelky byly
nesprávně odvolacím soudem vyřešeny otázky, které nebyly dovolacím soudem
řešeny, a to:
1) zda mohou účastníci řízení uzavřít smír, ve kterém jsou řešeny i
potenciální závazky účastníků vůči České republice vzniklé v souvislosti s
vedením řízení o vypořádání společného jmění manželů (náklady řízení vzniklé
České republice, povinnost k úhradě soudního poplatku);
2) zda může soud schválit smír účastníků pouze částečně a ve zbylé
části, kde nelze smír schválit pro rozpor s právními předpisy, rozhodnout
autoritativně v rozporu s uzavřeným smírem, aniž by vydal usnesení o
neschválení smíru.
Podle dovolatelky je dovolání ze shodných důvodů přípustné i proti akcesorickým
výrokům napadeného usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení vzniklých
České republice II až IV. Dospěl-li soud k závěru, že návrh soudního smíru je
pro rozpor s právními předpisy byť zčásti neplatný, měl smír usnesením
neschválit a po právní moci usnesení pokračovat v řízení. Současně za vadu
řízení považuje skutečnost, že v předvolání k jednání odvolacího soudu bylo
uvedeno, že její účast u jednání není nutná. Předpokládala proto, že soud smír
schválí. Pokud smír neschválil, založil vadu odvolacího řízení, jejímž
důsledkem je nepředvídatelnost soudního rozhodnutí. V doplňujícím podání
dovolatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 4026/17, jehož závěry považuje za aplikovatelné i v této věci. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí jako nepřípustného,
případně jeho zamítnutí. Položené otázky podle něj již byly Nejvyšším soudem
řešeny. S názory odvolacího soudu se ztotožňuje, o náhradě nákladů řízení státu
rozhoduje soud z úřední povinnosti a není smírem účastníků vázán. Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání
napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, ve
znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 části první
zákona č. 296/2017 Sb. a contrario). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obsahuje náležitosti dle § 241a odst. 2
o. s. ř., je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., je
vymezeno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), když podle
dovolatelky vymezené otázky týkající se procesního práva dosud dovolacím soudem
vyřešeny nebyly, a jsou splněny podmínky dovolacího řízení (zejména v § 240
odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání
je zčásti nepřípustné (neboť otázka možnosti zahrnout do obsahu smíru povinnost
k zaplacení soudního poplatku a náhradě nákladů řízení státu již byla Nejvyšším
soudem vyřešená a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu neodchýlil), zčásti přípustné (neboť otázka možnosti částečného schválení
smíru dosud Nejvyšším soudem vyřešená nebyla) a důvodné (odvolací soud při
jejím řešení nepostupoval správně). Dovolací soud přitom mohl přezkoumat
napadené rozhodnutí jen z důvodů v dovolání uvedených (§ 242 odst. 3 věta první
o. s. ř.), s přihlédnutím k vadám uvedeným v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. Dovolací soud v poměrech projednávané věci přihlédl k ustanovení § 99, § 146, §
148 o. s. ř. a ustanovením zákona č. 549/1991 Sb.
o soudních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudních poplatcích“. Podle § 99 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení
soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda
senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na
stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí
možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné,
upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle
zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách
(odst. 1). Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v
rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení
pokračuje v řízení (odst. 2). Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle
hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o
schválení smíru (odst. 3). Podle § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení skončilo smírem, pokud v
něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného. Podle § 148 odst. 1 má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na
náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro
osvobození od soudních poplatků. Podle zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném v době zahájení řízení u
soudu prvního stupně (10. 3. 2009) i ke dni zahájení odvolacího řízení (30. 12. 2015), se platí soudní poplatek za řízení před soudy České republiky (§ 1 písm. a) zákona), tedy i za řízení o vypořádání společného jmění manželů, které není
od poplatku osvobozeno (§ 11 a contrario zákona). Poplatníkem poplatku za
řízení před soudem prvního stupně je žalobce (§ 2 odst. 1 písm. a) zákona) a za
řízení před soudem odvolacím odvolatel (§ 2 odst. 5 zákona). Je-li navrhovatel
v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle
výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti
navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku
osvobozen (§ 2 odst. 3 zákona). Poplatková povinnost vzniká podáním žaloby a
podáním odvolání (§ 4 odst. 1 písm. a) a b) zákona) a poplatek je splatný
vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 zákona). Postup soudu prvního stupně
i odvolacího soudu v případě, že poplatek nebyl zaplacen v době jeho
splatnosti, ani na výzvu soudu, upravuje § 9 odst. 1 a 2 zákona a důsledkem je
zastavení řízení. Podle § 9 odst. 4 písm. a) o. s. ř. ale soud pro nezaplacení
poplatku řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé. V takovém případě
rozhoduje o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se
řízení končí (§ 9 odst. 6 zákona). V rozhodnutí o věci rozhoduje soud o soudním
poplatku i v případě, že ukládá povinnost zaplatit poplatek podle § 2 odst. 3
zákona, neboť až tehdy je znám výsledek řízení.
Poplatky jsou příjmem státního
rozpočtu (§ 8 odst. 2 zákona ve znění účinném od 1. 1. 2011, když do té doby
uvedená skutečnost vyplývala z toho, že se poplatky platily na účet státního
rozpočtu zřízený pro jednotlivé soudy u České národní banky, viz § 8 odst. 1 a
2 zákona ve znění od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2010). Soudní smír je procesní dohoda účastníků, která může mít, týká-li se
uplatněných soukromoprávních nároků, i právní důsledky v oblasti práva
hmotného. Smír lze uzavřít jen ohledně práv, jimiž mohou účastníci disponovat,
a musí z něj být vždy patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem
řízení. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a zásadou
dispoziční, a pokud účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici,
uzavřou ohledně sporného nároku smír, soud jej schválí, jestliže z obsahu spisu
nevyplývá, že smír je v rozporu s právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5064/2016, všechna dostupná na www.nsoud.cz, stejně jako
další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z uvedeného se podává, že připouští-
li uzavření soudního smíru povaha věci, soud v nalézacím řízení pro schválení
smíru zkoumá pouze to, zda účastníky navržený smír není v rozporu s právními
předpisy, tj. zda smír splňuje obecné požadavky náležitostí právních úkonů, zda
má náležitosti stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně
zda není jiným způsobem v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo
tato ustanovení neobchází, resp. Není v rozporu s dobrými mravy. Povaha smíru
předpokládá svobodně formulovanou a vyjádřenou vůli účastníků řízení, sledující
zájem konkrétní právní vztah upravit autonomně (typicky narovnáním), mimo
vlastní rozhodovací vliv soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4364/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 982/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 29
Cdo 4499/2016). Podle stanoviska Nejvyššího soudu Cpj 141/80 z 28. 11. 1981 (uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2-3, ročník
1983, str. 173, pod číslem Rc 21/1983) je třeba rozlišovat mezi smírem samotným
a usnesením soudu, jímž smír schvaluje. Smír je uzavřen, jakmile se účastníci
řízení (zahájeného podle části třetí občanského soudního řádu) shodnou na jeho
obsahu. Podle ustanovení § 99 odst. 2 o. s. ř. je soud povolán k tomu, aby
rozhodl, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními
předpisy.
Smírem jsou řešeny právní vztahy mezi účastníky řízení navzájem, a
„proto povinnost odpůrce navrhovatele osvobozeného od poplatkové povinnosti
zaplatit soudní poplatek státu, nikoliv nahradit ho účastníkovi řízení, nemůže
být předmětem smíru.“
Z uvedených ustanovení je zřejmé, že zatímco § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. řeší náhradu nákladů řízení účastníků, tedy jejich nároky, a od zákonné úpravy
se proto mohou podle tohoto ustanovení v případě smíru odchýlit, ustanovení §
148 o. s. ř. a zákon o soudních poplatcích řeší nároky státu, jenž účastníkem
smíru uzavíraného mezi účastníky není, tato ustanovení jsou kogentní a možnost
odlišné úpravy účastníkům neposkytují. Předmětem smíru tedy nemůže být dohoda o
náhradě nákladů řízení státu a o soudním poplatku, o nichž rozhoduje soud z
úřední povinnosti podle kogentních ustanovení občanského soudního řádu a zákona
o soudních poplatcích. Účastníci tak mohou ve smíru tyto své povinnosti vůči
státu ve vztahu mezi sebou zohlednit pouze prostřednictvím dohody o náhradě
nákladů řízení účastníků. Z výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu, které je v nosných důvodech
aplikovatelné i v současných poměrech, i z úpravy § 99 o. s. ř. je též zřejmé,
že soud má účastníky vést ke smírnému vyřešení věci, upozornit je na právní
úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a doporučit jim uzavření
smíru. Je proto na soudu, aby účastníky upozornil i na skutečnost, že ve věci
dosud nebyly zaplaceny soudní poplatky splatné s podáním žaloby či odvolání a
že státu vznikly náklady řízení, které bude třeba nahradit, o nichž bude
rozhodnuto autoritativně soudem a nelze je do smíru zahrnout jinak, než jejich
vypořádáním mezi účastníky v rámci dohody o náhradě jejich nákladů řízení. V nálezu z 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 4026/1 (dostupném na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl: „Podle §
146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přitom platí, že v případě skončení řízení smírem
se náhrada nákladů řízení řídí dohodou účastníků řízení, která je součástí
soudem schváleného smíru (není-li takové dohody, žádný z účastníků nemá podle
zákona právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku). To znamená, že při
uzavření smíru - tedy mimo jiné při úvaze, zda vůbec bude smír uzavřen -
účastník zvažuje i prostředky vynaložené na zaplacení soudního poplatku (byť
ten mu bude zpravidla z větší části vrácen), od nichž se odvíjí (resp. mohou
odvíjet) jeho další úvahy například o ochotě podílet se na nákladech řízení
protistrany. Doměří-li soud v rámci smíru jednomu z účastníků řízení doplatek
na soudním poplatku, ač tento účastník se ohledně jeho výše řídil výzvou soudu,
bezesporu tím naruší východiska o (ne)výhodnosti smíru, která účastník před
jeho uzavřením učinil. Přitom kritérium výhodnosti a efektivity se při výkladu
§ 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [srov. k tomu například Jirsa, Jaromír, a kol.
Občanské soudní řízení: soudcovský komentář (právní informační systém ASPI)
výklad k § 146] zmiňuje nejen ve vztahu k účastníkům řízení, ale rovněž i ve
vtahu k hospodárnosti samotného soudního řízení [již proto, že rozhodnutí o
schválení smíru nemusí být v souladu s ust. § 169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno]. Institut smíru je tak jedním z mechanismů v právním řádu, v němž nachází svůj
odkaz postulát o maximalizaci ekonomického užitku (pohledem účastníka řízení),
jenž má za následek maximalizaci dobra [srov. k tomu podrobněji například
Becker, Gary Stanley. The economic approach to human behavior. Chicago:
University of Chicago Press, 1976, s. 3 -14 (zejm. str. 8)]. Doměřil-li tedy
krajský soud výrokem III. svého usnesení stěžovateli soudní poplatek, porušil
nejen princip předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci (srovnej k tomu
shora), zdůrazněný v judikatuře Nejvyššího soudu k možnosti doměření soudního
poplatku, nýbrž také rozměr ekonomické podmíněnosti aplikace práva, který je
ovšem nutno mít vedle dalších hledisek stále na paměti….. Pokud se pak
účastníci řízení domluví na uzavření smíru, je součástí této dohody rovněž
dohoda o nákladech řízení. Zcela nepředvídatelné a nikterak dopředu
nesignalizované rozhodnutí soudu, který tento smír sice schválí, avšak současně
žalobci stanoví povinnost zaplatit vysoký doplatek soudního poplatku, je tak ve
zjevném rozporu s touto racionalitou jednání účastníků řízení, neboť dodatečně
mění ‚pravidla hry?, z nichž při svých úvahách a jednotlivých procesních
krocích vycházeli.“
Z uvedeného je tedy zřejmé, že úvahy účastníků ohledně náhrady nákladů řízení
státu i soudním poplatku vtělené (nesprávně) do uzavřeného smíru řešícího
předmět řízení, vyjadřují představu účastníků o spravedlivém vyřešení jejich
věci a nelze je od dalšího obsahu jejich dohody oddělit. Mnohdy přitom právě
podíl na nákladech řízení účastníků (které jsou tvořeny i jimi zaplaceným
soudním poplatkem) a na náhradě nákladů řízení vzniklých státu hraje významnou
roli při úvahách účastníků o uzavření smíru a jeho obsahu. Jakýmkoli zásahem do
uzavřeného smíru proto dochází k narušení dohody účastníky uzavřené,
vycházející z jejich představ o výhodnosti smíru, což platí i tehdy, je-li
schválen smír v části týkající se věci samé a soudem je autoritativně
rozhodnuto (jinak než se účastníci dohodli) „pouze“ o náhradě nákladů řízení
státu a o soudním poplatku. Dospěje-li proto soud k závěru, že smír v jakékoli
jeho části odporuje kogentním ustanovením zákona (tedy např. i ustanovením
zákona o soudních poplatcích či o náhradě nákladů řízení státu), včetně toho,
že obsahuje úpravu práv, jimiž nemohou účastníci volně disponovat, nemá jinou
možnost, než smír usnesením neschválit a v řízení po právní moci usnesení
pokračovat [pokud při projednávání smíru, ještě před rozhodnutím o jeho
(ne)schválení, za iniciativy soudu účastníci uzavřený smír neupraví].
Lze proto uzavřít, že otázka (ne)možnosti učinit předmětem smíru rozhodování o
právech, jimiž nemohou účastníci disponovat (což platí nejen o soudních
poplatcích, ale i o nákladech řízení státu), byla v judikatuře Nejvyššího soudu
vyřešena tak, že povinnost k zaplacení soudního poplatku i náhrada nákladů
řízení státu podle § 148 o. s. ř. nejsou způsobilým předmětem soudního smíru. Odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu neodchýlil a tato otázka tak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. sama o sobě založit nemůže. Současně však platí, že správné vyřešení první otázky odvolacím soudem nemůže
vést k závěru o správnosti napadeného rozhodnutí, neboť z ní vychází otázka
druhá, tedy zda lze smír, v němž se účastníci dohodli o náhradě nákladů řízení
státu a soudním poplatku, navíc odlišně od zákonné úpravy, schválit pouze
částečně. Tuto otázku přitom dovolací soud dosud výslovně neřešil a zakládá
proto přípustnost dovolání. Odpověď na tuto otázku je záporná. Schválit soudní
smír lze pouze v celém jeho rozsahu, a to tehdy, pokud žádné jeho ujednání není
v rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů, tedy i zákona o soudních
poplatcích a § 148 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení státu, když v opačném
případě je nutno rozhodnout o neschválení smíru a po právní moci usnesení
pokračovat v řízení (viz výše uvedené). Tuto otázku odvolací soud správně
nevyřešil, pokud smír v části o věci samé a o náhradě nákladů řízení účastníků
schválil a ve zbývajícím (dohodnutém) rozsahu (o náhradě nákladů řízení státu a
o soudním poplatku) rozhodl autoritativně, čímž narušil provázanost práv a
povinností účastníků v dohodnutém smíru (promítajících se i do dohody o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky). Dovolání je tedy důvodné. Řízení bylo navíc zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (k níž musí dovolací soud přihlédnout), pokud soud s
účastníky před rozhodnutím o schválení smíru neprobral výše uvedené otázky,
které v souvislosti s rozhodnutím věci bylo třeba vyřešit (náhradu nákladů
řízení státu a soudní poplatky), bylo-li z předloženého smíru zřejmé, že je
účastníci považují smírem za vyřešené a tudíž pro jejich dohodu za významné, a
v předvolání k jednání je naopak informoval o tom, že jejich účast u jednání
není nezbytná (ačkoli jinak by této informaci nebylo co vytknout, neměl-li soud
v úmyslu provést jejich účastnický výslech). Za dané situace byl tak postup
soudu vedoucí k vydání rozhodnutí pro účastníky nepředvídatelný. Proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek,
není dle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání přípustné, a není proto
významné, zda ve vztahu k němu vymezila dovolatelka řádně dovolací důvod a
skutečnosti zakládající přípustnost dovolání. Dovolací soud proto správnost
výroku III o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek z žaloby nemohl
přezkoumávat a musel dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Uvedený závěr ovšem neplatí pro výrok IV, jímž bylo žalobkyni, která nepodala
ve věci odvolání a nebyla tudíž poplatníkem poplatku za odvolací řízení,
uloženo zaplatit poplatek z odvolání podle § 2 odst. 3 zákona o soudních
poplatcích (přestože odvolací soud opomenul v odůvodnění uvedeného výroku tuto
skutečnost uvést, z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný byl od povinnosti
platit soudní poplatky zcela osvobozen). Rozhodnutí o povinnosti žalobkyně
zaplatit soudní poplatek z odvolání podle § 2 odst. 3 zákona o soudních
poplatcích je totiž závislé nejen na skutečnosti, že žalobkyně není také od
soudního poplatku osvobozena, ale i na výsledku řízení. Výrok IV je tudíž
závislý na rozhodnutí o věci (výrok I napadeného usnesení). Dovolání žalobkyně proti výroku I o schválení smíru je důvodné. Nejsou však
podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (neupraví-li účastníci pod vedením
soudu svou dohodu, je třeba rozhodnout o neschválení smíru a po právní moci
usnesení pokračovat v řízení o věci). Proto nezbylo, než usnesení odvolacího
soudu včetně závislých výroků II o náhradě nákladů řízení státu a IV o
povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek z odvolání, zrušit a věc vrátit v
tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 věta první
o. s. ř.). Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.