29 Cdo 4499/2016-253
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
GLOBAL DEBT Ltd, se sídlem v Providence, Rue de la Perle 1107, Mahé, Seychelská
republika, registrační číslo osoby 054872, zastoupené Mgr. Radanem Venclem,
advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, PSČ 500 03, proti
žalovaným 1) Z. Č., 2) J. S., oběma zastoupeným JUDr. Helenou Tukinskou,
advokátkou, se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, PSČ 415 01, 3) J. J.,
zastoupenému JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem,
Resslova 1754/3, PSČ 400 01, 4) J. Š., zastoupenému JUDr. Michalem Vihanem,
advokátem, se sídlem v Teplicích, Školní 349/2, PSČ 415 01, 5) J. Z., a 6) P.
P., zastoupenému JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou, se sídlem v Teplicích,
Dubská 356/2, PSČ 415 01, o zaplacení 553.522,90 Kč, vedené u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 118 EC 1059/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2016, č. j. 17 Co
505/2014-210, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2016, č.
j. 17 Co 505/2014-210, se ve čtvrtém výroku v části, v níž soud potvrdil výrok
II. rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. října 2013, č. j. 118 EC
1059/2011-92, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 516.422,90 Kč proti
čtvrtému žalovanému J. Š., a výroky V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně, a v
osmém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému a druhému
žalovanému (každému z nich) na náhradu nákladů dovolacího řízení 10.410,84 Kč,
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 12.922,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k
rukám jeho zástupce.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. 118 EC
1059/2011-92, uložil pátému a šestému žalovanému zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně 516.422,90 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.), zamítl žalobu v
části, v níž směřovala proti prvnímu, druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému
(výrok II.), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním,
druhým, třetím a čtvrtým žalovaným (výroky III., IV. a V.), neschválil smír ze
dne 28. května 2013 mezi žalobkyní a čtvrtým žalovaným (výrok VI.) a zastavil
řízení o zaplacení 37.100 Kč (výrok VII.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Společnost SERVICENTER, veřejná obchodní společnost, identifikační číslo
osoby 43222994 (nyní „SERVICENTER, veřejná obchodní společnost v likvidaci“;
dále též jen „společnost“), vznikla 7. října 1991. Zakládajícími společníky
byli (mimo jiné) pátý žalovaný J. Z. a šestý žalovaný P. P. 2) Smlouvou o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 30. října 1991 se
společnost zavázala zaplatit Drobnému zboží Liberec, státnímu podniku (dále jen
„prodávající“), za prodej skladových zásob cenu 532.230,90 Kč splatnou do 30. prosince 1991. 3) Dodatkem ke společenské smlouvě ze dne 8. ledna 1992 do společnosti
přistoupili první žalovaný Z. Č., druhý žalovaný J. S., třetí žalovaný J. J. a
čtvrtý žalovaný J. Š. 4) Společnost byla již v roce 1994 v platební neschopnosti. 5) Krajský soud v Ústí nad Labem platebním rozkazem ze dne 8. srpna 1996, č. j. 19 Cm 1980/92-29, jenž nabyl právní moci 22. října 1996, uložil společnosti
zaplatit prodávajícímu 532.230,90 Kč a náhradu nákladů řízení 21.292 Kč, celkem
tedy 553.522,90 Kč. 6) Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. ledna 2006, č. j. 14 Nc
9157/2006-9, byla k uspokojení pohledávky za společností nařízena exekuce na
její majetek. Společnost na dluh doposud ničeho neuhradila. 7) Ing. František Žďárský, správce konkursní podstaty prodávajícího, postoupil
pohledávku za společností smlouvou ze dne 10. března 2003 na společnost
INVESTMENT GROUP a. s., která ji dále postoupila smlouvou ze dne 19. září 2003
na společnost IG Capital s. r. o; ta ji smlouvou ze dne 23. srpna 2011
postoupila na žalobkyni. 8) Dopisy ze dne 16. září 2009 věřitel vyzval žalované k úhradě dluhu
společnosti z titulu zákonného ručení za její závazky. 9) Žalobkyně podala dne 31. srpna 2011 žaloby o zaplacení dluhu společnosti
proti jednotlivým společníkům, které byly vedeny u soudu prvního stupně pod sp. zn. 118 EC 1059/2011, sp. zn. 117 EC 1053/2011, sp. zn. 127 EC 1004/2011, sp. zn. 113 EC 1012/2011, sp. zn. 111 EC 1057/2011 a sp. zn. 111 EC 1060/2011. 10) Podáním ze dne 28. května 2013, doručeným soudu prvního stupně 31. května
2013, žalobkyně a čtvrtý žalovaný J. Š. společně navrhli soudu prvního stupně
ke schválení smír, v němž se čtvrtý žalovaný zavázal žalobkyni uhradit
553.522,90 Kč a náhradu nákladů řízení 69.846 Kč v pravidelných měsíčních
splátkách ve výši 3.000 Kč počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém
usnesení o schválení smíru nabylo právní moci. 11) Soud prvního stupně usnesením ze dne 18. června 2013, č. j.
118 EC
1059/2011-66, spojil výše uvedená řízení vedená proti žalovaným ke společnému
řízení s tím, že řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. 118 EC 1059/2011. 12) Na jednání před soudem prvního stupně dne 15. října 2013 žalobce i čtvrtý
žalovaný shodně setrvali na navrženém smíru; žalobce s ohledem na úhradu částky
37.100 Kč vzal žalobu o tuto částku (částečně) zpět a soud řízení usnesením
vyhlášeným při jednání řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou v části,
v níž směřuje proti pátému a šestému žalovanému, kdy s odkazem na § 129n zákona
č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991,
uzavřel, že pohledávka žalobkyně není - s ohledem na nalézací a následné
exekuční řízení, jež dosud neskončilo - vůči společnosti (hlavnímu dlužníku)
promlčena, a námitky promlčení žalovaných (ručitelů) tak nemohou být úspěšné. Ve vztahu k ostatním žalovaným (a jimi uplatněným námitkám promlčení) soud
prvního stupně, vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2005,
sp. zn. 29 Odo 1104/2003, nejprve dovodil, že na jejich ručitelský závazek,
který vznikl až za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“), nelze aplikovat režim (v té době již neúčinného)
hospodářského zákoníku. Promlčecí doba vůči žalovaným (ručitelům) počala poprvé
běžet již v průběhu roku 1994 (písemné výzvy vůči hlavnímu dlužníku nebylo
třeba z důvodu jeho platební neschopnosti), a podle § 408 odst. 1 obch. zák. tak uplynula před podáním žalob v projednávané věci, a to bez ohledu na
skutečnost, že vůči společnosti (hlavnímu dlužníku) dosud k promlčení
pohledávky nedošlo. Smír předložený žalobkyní a čtvrtým žalovaným soud prvního stupně neschválil,
maje jej - s odkazem na své právní posouzení - za rozporný s právními předpisy.
K odvolání žalobkyně a šestého žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem ve
výroku označeným rozsudkem odmítl odvolání šestého žalovaného v části směřující
proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo pátému žalovanému
uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s šestým žalovaným 516.422,90
Kč a náhradu nákladů řízení (první výrok), a v části směřující proti výrokům
II., III., IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok), potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo šestému žalovanému
uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s pátým žalovaným 516.422,90
Kč a náhradu nákladů řízení (třetí výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II., III., IV., V., VI. a VII. (čtvrtý výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (pátý, šestý, sedmý a osmý výrok).
Odvolací soud se plně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně
ohledně aplikace odlišných právních norem na ručitelské závazky jednotlivých
společníků podle toho, kdy vznikla jejich účast na společnosti, jakož i s
posouzením důvodnosti námitek promlčení ze strany žalovaných. K argumentaci
žalobkyně ohledně použití § 310 obch. zák. odvolací soud, s poukazem na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3786/2008,
uzavřel, že § 408 odst. 1 obch. zák. je třeba aplikovat bez ohledu na jiná
ustanovení obchodního zákoníku.
Spojil-li soud prvního stupně řízení vedená proti jednotlivým společníkům ke
společnému řízení, učinil tak v souladu s § 112 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž ke změně v osobě
soudce došlo zákonem stanoveným způsobem neporušujícím práva účastníků,
konstatoval k námitce žalobkyně odvolací soud, odkazuje na rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010, uveřejněný pod
číslem 118/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve vztahu k neschválení smíru soudem prvního stupně odvolací soud přitakal
žalobkyni, že promlčení nároku schválení smíru nebrání. S poukazem na částečné
zpětvzetí žaloby však dospěl k závěru, podle něhož „v situaci, kdy žalobce
disponoval předmětem řízení, nemůže (…) obstát smír uzavřený před touto
dispozicí v situaci, kdy uzavřený smír se měl vztahovat i k té části předmětu
řízení, s níž bylo disponováno.“
Proti čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
opírajíc jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby byly rozsudky odvolacího soudu, jakož i
soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu zrušeny a věc byla soudu
prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení
právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a
to:
1) otázky, podle jaké právní úpravy se posuzuje ručitelský závazek společníka
veřejné obchodní společnosti vzniklý za účinnosti obchodního zákoníku za dluh
společnosti, jenž vznikl za účinnosti hospodářského zákoníku,
2) otázky užití ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. na ručitelský závazek v
případě nesplnění podmínky § 310 obch. zák. a
3) otázky zákonných a procesních podmínek pro schválení smíru soudem za
situace, kdy po předložení smíru ke schválení byla žaloba vzata částečně zpět
ohledně té části předmětu řízení, jež byla také předmětem dohody o smíru. Právní posouzení věci odvolacím soudem (resp. soudem prvního stupně) dle
dovolatelky odporuje akcesorickému charakteru ručitelského závazku, neboť na
ten je třeba aplikovat stejný režim, jímž se řídí závazek hlavní. K tomu
dovolatelka per analogiam odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, a v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 2973/2011, jež se zabývaly
posouzením ručitelského závazku společníka veřejné obchodní společnosti za
pohledávku vzniklou dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo
3445/2008, dovolatelka dále namítá, že i v případě užití režimu obchodního
zákoníku na ručení žalovaných brání promlčení (žalobou uplatněného) práva
ustanovení § 310 obch. zák. Obecné omezení promlčecí doby upravené v § 408
odst. 1 obch. zák. lze přitom dle dovolatelky použít pouze na závazky hlavní a
nikoliv na závazky akcesorické. Dovolatelka dále brojí proti neschválení smíru předloženého účastníky soudy
nižších stupňů, které dle jejího mínění tímto postupem nepřípustně ingerovaly
do svobodné smluvní vůle účastníků. Výklad odvolacího soudu, podle něhož ke
schválení nemohlo dojít z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, dovolatelka
považuje „za absurdní a přehnaně formalistický“ a zdůrazňuje, že smír byl zcela
v souladu se zákonem. Konečně dovolatelka namítá, že spojením věci vedené proti čtvrtému žalovanému
ke společnému řízení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonem
stanoveného soudce a současně jí bylo odňato právo na projednání věci před
nestranným a nezávislým soudem. První, druhý, třetí a čtvrtý žalovaný se ve svých vyjádřeních k dovolání
ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. Nejvyšší soud proto nejprve posuzoval, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. V rozsahu, v němž směřuje proti části čtvrtého výroku napadeného rozhodnutí,
jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o
zaplacení směřující proti prvnímu, druhému a třetímu žalovanému, není dovolání
přípustné, neboť otázku aplikace ustanovení obchodního zákoníku na ručitelský
závazek žalovaných a otázku vztahu ustanovení § 310 a § 408 odst. 1 obch. zák.
odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z
níž se podává, že:
1) Jestliže ručitelský závazek nevznikl současně se zajišťovaným závazkem v
roce 1991 v době účinnosti hospodářského zákoníku, nýbrž vznikl teprve v roce
1992 za subsidiární účinnosti obchodníku zákoníku, nelze na ručitelský závazek
vztáhnout režim v té době již neúčinného hospodářského zákoníku; hospodářský
zákoník není možno aplikovat na nově vzniklé samostatné závazkové vztahy, které
vznikly po zániku jeho účinnosti. Pouze takový výklad je v souladu s
ustanovením § 763 odst. 1 obch. zák., které váže režim hospodářského zákoníku a
obchodního zákoníku na vznik právních vztahů v době účinnosti toho či onoho
zákoníku. 2) Specialita ustanovení § 310 obch. zák. ve vztahu k ustanovením § 391 a
následujícím obchodního zákoníku, vyplývající z akcesorické povahy ručitelského
závazku, způsobuje nepoužitelnost všech ustanovení obecně upravujících
promlčení. Ve vztahu k jedinému ustanovení z dílu XI. části třetí obchodního
zákoníku, upravujícího promlčení, tato zásada nepoužitelnosti platit nemůže;
tímto ustanovením je § 408 obch. zák. Je-li totiž v prvním odstavci tohoto
ustanovení, nadepsaného rubrikou „Oddíl pátý. Obecné omezení promlčecí doby.“,
použito výslovné znění, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let
ode dne, kdy počala poprvé běžet, „bez ohledu na jiná ustanovení tohoto
zákona“, pak každý jiný výklad než ten, že promlčecí doba skončí nejpozději po
uplynutí 10 let i bez ohledu na ustanovení § 310 obch. zák., je výkladem contra
legem. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1104/2003, usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3786/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 884/2011, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 32
Cdo 22/2013. Na uvedených závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na
základě argumentace obsažené v dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné (§ 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné pro posouzení otázky předpokladů
pro schválení smíru podle § 99 o. s. ř. soudem, která nebyla - v souvislostech
předestřených v dovolání - v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena,
Dovolání je i důvodné. Z § 99 o. s. ř. se podává, že připouští-li to povaha věci, mohou účastníci
skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o
smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní
úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim
doporučí možnosti smírného vyřešení sporu.
Je-li to s ohledem na povahu věci
vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace
podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních
službách (odstavec první). Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí
jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci
usnesení pokračuje v řízení (odstavec druhý). Schválený smír má účinky
pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení
smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od
právní moci usnesení o schválení smíru (odstavec třetí). Soudní smír je procesní dohoda účastníků, která může mít, týká-li se
uplatněných soukromoprávních nároků, i právní důsledky v oblasti práva
hmotného. Smír lze uzavřít jen ohledně práv, jimiž mohou účastníci disponovat,
a musí z něj být vždy patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem
řízení. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a zásadou
dispoziční, a pokud účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici,
uzavřou ohledně sporného nároku smír, soud jej schválí, jestliže z obsahu spisu
nevyplývá, že smír je v rozporu s právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněný pod číslem
23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 5064/2016). Z uvedeného se podává, že připouští-li uzavření soudního smíru povaha věci,
soud v nalézacím řízení pro schválení smíru zkoumá pouze to, zda účastníky
navržený smír není v rozporu s právními předpisy, tj. zda smír splňuje obecné
požadavky náležitostí právních úkonů, zda má náležitosti stanovené pro vznik,
změnu nebo zánik právního vztahu, případně zda není jiným způsobem v rozporu s
kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení neobchází, resp. není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 4364/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna
2016, sp. zn. 28 Cdo 982/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016). Částečné zpětvzetí žaloby je rovněž dispozitivním úkonem účastníka, který je
soud povinen posoudit podle jeho obsahu a smyslu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.;
dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon
1646/96). Využije-li žalobce svého dispozičního oprávnění pouze ohledně části předmětu
řízení a vezme žalobu v této části zpět, není to důvodem pro neschválení smíru
o zbývající části nároku, jež zůstává (sporným) předmětem řízení a ohledně níž
mohou účastníci činit další (jiné) dispoziční úkony.
Opačný výklad by byl v
rozporu se smyslem soudního smíru jako procesního institutu, jímž se má umožnit
účastníkům, aby skončili soudní řízení na základě dohody, a sami tak svým
dispozičním úkonem odstranili vzniklý spor. Jinými slovy, skutečnost, že žalobce vzal žalobu zčásti zpět, nebrání uzavření
soudního smíru ohledně zbývající části žalobou uplatněného nároku, a to ani v
případě, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo až poté, kdy byl vznesen návrh
na soudní smír. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že neschválil-li odvolací
soud smír předložený žalobkyní a čtvrtým žalovaným týkající se celého sporného
předmětu řízení (tj. 553.522,90 Kč) mezi těmito účastníky z důvodu, že
žalobkyně následně vzala žalobu zpět (pouze) co do částky 37.100 Kč, je – za
situace, kdy se z protokolu o jednání ze dne 15. října 2013 podává, že jak
žalobkyně, tak čtvrtý žalovaný na smíru i po částečném zpětvzetí žaloby
setrvali (viz č. l. 84 a 88 spisu) – jeho právní posouzení věci nesprávné. Odvolacímu soudu nic nebránilo promítnout dispoziční úkon žalobkyně (částečné
zpětvzetí žaloby) do znění soudního smíru, který by upravil vztahy mezi
žalobkyní a čtvrtým žalovaným v části uplatněného nároku, jež zůstala předmětem
řízení. Jelikož právní posouzení předpokladů pro schválení smíru odvolacím soudem není
správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem),
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami dovolatelky, napadený
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušil podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací
soud znovu rozhodne i o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtým
žalovaným, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním, druhým a třetím žalovaným se výroky o
náhradě nákladů dovolacího řízení opírají o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně v části směřující vůči těmto
žalovaným bylo odmítnuto, a těm tak vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Odměna zástupkyně prvního a druhého žalovaného za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), snížená o 20 % podle § 12 odst.
4 advokátního tarifu činí částku ve výši 8.304 Kč, náhrada hotových výdajů dle
§ 13 odst. 3 advokátního tarifu částku ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21%
daň z přidané hodnoty ve výši 1.806,84 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak
dovolací soud přiznal prvnímu a druhému žalovanému (každému z nich) k tíži
žalobkyně celkem 10.410,84 Kč.
Odměna zástupce třetího žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí částku ve výši
10.380 Kč, náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu částku
ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.242,80
Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přiznal třetímu žalovanému k tíži
žalobkyně celkem 12.922,80 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu