22 Cdo 3374/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H.,
zastoupené Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335,
proti žalované J. Č., zastoupené JUDr. Miroslavem Matoušem, advokátem se sídlem
v Chrudimi, Opletalova 690, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 301/2008, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 11. dubna 2011, č. j. 18 Co 374/2010-176, takto:
I. Dovolání žalované směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. dubna 2011, č. j. 18 Co
374/2010-176, se zamítá.
II. Dovolání žalované směřující proti výrokům II., III., IV. a V.
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11.
dubna 2011, č. j. 18 Co 374/2010-176, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení
ve výši 20.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
zástupkyně žalobkyně Mgr. Jany Malé.
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 22. března 2010, č. j. 4 C 301/2008-95, zrušil podílové spoluvlastnictví
účastnic k „rekreační chatě č. e. 3 v části obce S., na st. p. v k. ú.
S.“ (výrok I. rozsudku), tuto chatu přikázal do výlučného vlastnictví žalované
(výrok II. rozsudku) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni „na
vypořádacím podílu“ částku 160 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok III. rozsudku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. –
VI. rozsudku).
Vyšel z toho, že rekreační chatu nelze reálně rozdělit, neboť znaleckým
dokazováním bylo prokázáno, že náklady na stavební úpravy nutné pro vytvoření
dvou samostatných staveb by dosáhly téměř ceny celé chaty. Zabýval se proto
posouzením, které z účastnic je namístě přikázat předmět spoluvlastnictví do
výlučného vlastnictví. Zákonné hledisko velikosti spoluvlastnického podílu
vyznívá rovnocenně, protože každá z účastnic je vlastnicí podílu v rozsahu ?.
Kritérium účelného využití věci považoval „za složité“, neboť chatu užívaly obě
účastnice. V současné době chatu užívá žalovaná, kdežto žalobkyně nikoliv, což
však samo o sobě nemůže být důvodem pro to, aby přikázání chaty do vlastnictví
žalované garantovalo účelnější využití věci. Žalobkyně sice chatu neužívala s
argumentem, že od chaty nemá klíče, nicméně jako podílová spoluvlastnice
nemusela vyčkávat, „až jí budou klíče předány či umožněn vstup na chatu“, ale
mohla se aktivně domáhat vstupu do chaty. Jestliže tak neučinila, vyvstávají
určité pochybnosti o tom, zda měla skutečně zájem nemovitost užívat, neboť
podílový spoluvlastník má řadu možností, jak svá práva vykonávat, a pokud je mu
možnost užívání upírána, může svá práva uplatnit u soudu.
Soud prvního stupně dále zohlednil, že chatu neužívá pouze žalovaná,
ale také její sestra. Skutečnost, že žalovaná bydlí nedaleko chaty ještě
neznamená, že chatu nepotřebuje nebo že ji nebude využívat. Žalobkyně chatu
nevyužívá od roku 2004 a ke kontaktům s rodiči nepotřebuje mít chatu ve S.,
neboť vzdálenost mezi Č. a Ch. není nijak velká. V rámci úvahy o tom, komu bude
věc přikázána, však nelze podle názoru soudu prvního stupně zohlednit
skutečnost, že na pořízení chaty měli hlavní podíl rodiče žalobkyně, neboť
chatu v roce 1982 společně zakoupili žalobkyně a její tehdejší manžel (otec
žalované) a následně ji celou přebudovali, čímž byla počáteční zásluha rodičů
žalobkyně zcela kompenzována. Na straně druhé však nepřisvědčil tvrzení
žalované, že většinu rekonstrukčních prací na chatě provedl otec žalované s
příbuznými, včetně žalované a její sestry, s tím, že žalobkyně se na těchto
pracech nijak nepodílela a že chatu užívala v podstatně menším rozsahu než její
bývalý manžel s žalovanou a její sestrou. Zednické a truhlářské práce
představují mužskou činnost a žalobkyni nelze klást k tíži, že tyto práce
neprováděla. V neprospěch žalobkyně nelze zohlednit ani to, že na chatu jezdila
méně často než její bývalý manžel s žalovanou a její sestrou. Zde je nutno brát
v úvahu, že zaměstnání žalobkyně jí neumožňovalo jezdit každý víkend na chatu.
V době funkčního manželství však žalobkyně na chatu jezdila a trávila a tam s
manželem společné dovolené. I tehdy, když na chatu jezdil pouze bývalý manžel
žalobkyně s dcerami, měl od žalobkyně „navařeno a napečeno“.
Soud prvního stupně výslovně zdůraznil, že z těchto zjištění a hledisek
však nevycházel. Pro rozhodnutí o přikázání chaty do výlučného vlastnictví
žalované považoval za rozhodující stanovisko žalobkyně na počátku řízení a v
době, kdy mezi účastnicemi probíhaly pokusy o mimosoudní dohodu o vypořádání
společného jmění žalobkyně a jejího tehdejšího manžela, neboť žalobkyně sama
navrhovala, aby chata připadla do výlučného vlastnictví bývalého manžela,
případně aby byla prodána a výtěžek prodeje rozdělen. I při podání žaloby
žalobkyně navrhovala přikázání věci do vlastnictví žalované nebo nařízení
prodeje věci a rozdělení podle výtěžku. Změna stanoviska žalobkyně v průběhu
řízení tak působí nevěrohodně a „zavání účelovostí“. Žalobkyně tuto změnu
odůvodnila tím, že původně měla za to, že cena chaty je výrazně vyšší, přičemž
vycházela z toho, že by nebyla schopna žalované vyplatit vypořádací podíl, a
naopak počítala s tím, že si za „vyplacený podíl“ od žalované opatří chatu
jinou. I pokud by to byla pravda, nic to nemění na skutečnosti, že žalobkyně
dlouhodobě neprojevovala zájem o získání chaty do svého vlastnictví. Podle
závěru soudu prvního stupně tak je „přirozenější přikázat chatu do vlastnictví
tomu, kdo o ni měl zájem od samého počátku“.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen
„odvolací soud“) k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č.
j. 18 Co 374/2010-176, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že podílové
spoluvlastnictví účastnic k předmětné chatě zrušil a chatu přikázal do
výlučného vlastnictví žalobkyně, jíž uložil povinnost zaplatit „vypořádací
podíl“ ve výši 150 000,- Kč (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II. – V. rozsudku).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně vztahující
se k posouzení otázky, které z účastnic má být chata přikázána do výlučného
vlastnictví, a dospěl k závěru, že v daném směru je odvolání žalobkyně důvodné.
V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně bydlí v Č., tedy ve městě vzdáleném
několik desítek kilometrů od chaty, zatímco žalovaná bydlí od chaty jen ve
vzdálenosti několika stovek metrů. Ačkoliv je zřejmé, že obě účastnice by chatu
využívaly k rekreaci, nepochybně větší potřebu mít obdobnou nemovitost
umístěnou mimo město má žalobkyně; okolnost, že by žalovaná umožňovala užívání
chaty své sestře, je nepodstatná. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením
pasivního přístupu žalobkyně k realizaci užívacích práv k chatě soudem prvního
stupně, když zdůraznil, že žalobkyně sice měla právní nástroje k tomu, aby se
úpravy užívání chaty domáhala, jestliže neměla od chaty klíče, nicméně touto
úvahou soud prvního stupně presumuje protiprávní jednání žalované a jejího
otce. Vedle zásady, že každý má dbát o svá práva, platí i obecná zásada, že
nikdo nemá mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. Žalovaná i její otec
byli povinni respektovat spoluvlastnické právo žalobkyně a umožnit jí užívání
chaty v rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu; pokud tak
neučinili, chovali se protiprávně. Okolnosti zabránění v užívání chaty
žalobkyni tak svědčí nikoliv v její neprospěch, ale naopak v její prospěch.
Odvolací soud se dále neztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně pokud jde o
posouzení okolností týkající se nabytí chaty. Jestliže totiž soud prvního
stupně dospěl k závěru, že „nelze mít za to, že by se na přebudování chaty více
podílel bývalý manžel žalobkyně, zatímco na získání chaty měla větší podíl
žalobkyně, pak není zřejmé, jak se tyto skutečnosti mohou vzájemně kompenzovat.
I okolnosti nabytí chaty do vlastnictví žalobkyně a jejího bývalého manžela
svědčí tedy pro přikázání chaty žalobkyni.
Soud prvního stupně vycházel při úvaze o tom, které z účastnictví
přikáže chatu do vlastnictví z „předprocesního postoje žalobkyně a z jejího
původního žalobního žádání“, žalobkyně však tuto změnu logicky vysvětlila, když
měla původně za to, že chata má podstatně vyšší cenu a ona nebude schopna
vyplatit vypořádací podíl. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že zájem
účastnic na přikázání chaty do vlastnictví na počátku řízení nemůže převážit
nad výše uvedenými skutečnostmi svědčícími ve prospěch žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s přípustností dovozenou
podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle
jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Namítala, že odvolací soud měl přihlédnout k dalším okolnostem,
tedy k tomu, že chata by byla užívána mladou rodinou, která by zde měla
dostatečné zázemí, soukromí a vhodné prostředí pro trávení času mladé rodiny. Z
dokazování před soudem prvního stupně nevyplynulo, že by žalobkyni zabraňovala
ve společném užívání chaty nebo odmítala žalobkyni vydat klíče od chaty.
Dovolatelka zdůraznila, že žalobkyně neměla zájem chatu vlastnit a naopak vždy
preferovala její prodej nebo výplatu podílu s cílem získat peněžní prostředky.
Zájem o užívání chaty projevila až v průběhu sporu, když se dozvěděla, že její
představy o finančním vypořádání chaty nejsou reálné. V řízení bylo prokázáno,
že otec žalované a jeho přátelé chatu zásadně zrekonstruovali, otec žalované
společně s žalovanou v tomto pokračovali i po rozvodu manželství rodičů
žalované, kdy otec žalované vynakládal na opravy a údržbu nemalé prostředky.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, přičemž se v plném rozsahu ztotožnila se
závěry odvolacího soudu. Vyjádřila se k jednotlivým dovolacím námitkám s tím,
že směřují spíše k doplnění skutkového stavu věci než k polemice s právním
posouzením věci odvolacím soudem. Nadto řada okolností tvrzených žalovanou v
dovolání nebyla z její strany uplatněna ani v řízení před soudem prvního stupně
ani v řízení odvolacím.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal
napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do
úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska
rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v
rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat
výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může
vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v
nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené
(k tomu srovnej z ustálené judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 4465). V usnesení ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23, dovolací soud
vyložil, že vyznívá-li řádná aplikace kriterií uvedených v § 142 odst. 1 obč.
zák. (velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci) pro strany sporu
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rovnocenně, záleží na soudu,
které z dalších relevantních okolností případu vyhodnotí ve prospěch té které
strany.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595, vyložil, že v
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány
skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci
každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu dále
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září
2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu. Odvolací soud
podrobným způsobem uvedeným dovolacím soudem výše zohlednil zákonná hlediska
velikosti spoluvlastnických podílů i účelného využití věci, která vyznívala v
zásadě pro obě účastnice rovnocenně, a přihlédl i k dalším okolnostem, které v
řízení vyšly najevo (zásluhy na nabytí chaty, výkon spoluvlastnických práv
jednotlivými podílovými spoluvlastníky). Podrobně se vypořádal i s úvahami a
závěry, které vedly soud prvního stupně k přikázání chaty žalované, a odlišně
je právně posoudil. Těmto závěrům odvolacího soudu nelze nic vytknout v rovině
právního posouzení, nadto ve směru zřejmé nepřiměřenosti jeho úvah, která by
mohla založit důvod pro zrušení jeho rozsudku dovolacím soudem.
Žalovaná v dovolání prezentuje především své skutkové závěry, které však pro
své obecné vyjádření nelze považovat ani za případnou vadu řízení, jež by byla
podřaditelná pod dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
tím spíše pak pod dovolací důvod upravený v § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť
žalovaná konkrétní výhrady podřaditelné uvedeným zákonným ustanovením nevznáší
a výslovně se ostatně dovolává aplikace pouze dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovanou
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé je tedy správné, a proto dovolání žalované směřující proti výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
Tím, že dovolatelka směřovala dovolání výslovně proti celému rozsudku
odvolacího soudu, je dovolání tímto podáno také proti výrokům II. až V.
rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované směřující proti těmto výrokům
proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátkou v částce 16.400,- Kč (odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 4
odst. 2 písm. a) vyhlášky, po snížení ve smyslu § 18 odst. 1 vyhlášky o 50 %),
přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden
úkon právní služby - vyjádření žalobkyně k dovolání žalované) podle § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 16.700,-
Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidaného hodnoty 20 % ve výši
3.340,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a celkové náklady dovolacího řízení na
straně žalobkyně činí 20.040,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady
dovolacího řízení ve výši 20 040,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k
rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Jany Malé (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s.
ř. ).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost tímto rozsudkem
uloženou, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. března 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu