USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, registrační číslo FL – 0001,030.270-0, se sídlem v Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) H. A. XY v. u. z. L., oba zastoupení Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupený Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, 3) Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, a 4) Povodí Moravy, státní podnik, IČO 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, o vyklizení nemovitostí, o zaplacení peněžité náhrady a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 108/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2024, č. j. 20 Co 277/2023-1416, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Martina Běliny. IV. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. V. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 11 C 108/2019-1204, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vyklizení a předání tam specifikovaných pozemků žalobcům a zaplacení peněžité náhrady za tyto nemovitosti žalobcům a dále určení, že žalobce a) je vlastníkem těchto nemovitostí (výroky I–IX), řízení v části týkající se pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY zastavil (výrok X) a rozhodl o nákladech řízení (výroky XI–XIV).1.
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 20 Co 277/2023-1416, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I–IX a XI–XIV (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku jejich právního předchůdce, lichtenštejnského knížete F. J. XY, ke které došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Vymezují otázky týkající se dopadu exekuční a jurisdikční imunity F. J. XY na provedenou konfiskaci, nesprávné interpretace stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. - st. ÚS 21/05, nesprávné interpretace restitučních předpisů, zákonné ochrany faktického užívání nemovitostí, přípustnosti soudního přezkumu správních aktů a nesprávnosti posouzení nároku na peněžitou náhradu. Dovolatelé odůvodňují podání dovolání i přes opakovaná odmítnutí obdobných dovolání a následných ústavních stížností a přes nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24, tím, že řízení o mezivládní stížnosti podané proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva, jejímž předmětem je i projednávaná věc, dosud probíhá. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaní ve vyjádření k dovolání shodně navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Žalovaný 1) a žalovaný 4) poukázali na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ke stejným právním otázkám, žalovaný 2) se podrobně vyjadřuje k tvrzení žalobců, k závěrům nalézacích soudů o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, konfiskaci, požadované peněžité náhradě a náhradě škody i k mezinárodněprávnímu rámci. Žalovaný 3) nepovažuje závěr obecných soudů o tom, že nejsou oprávněny přezkoumávat zákonnost či správnost konfiskačního výměru za odepření práva na ochranu vlastnického práva dovolatelů a poukazuje na skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Odmítá tvrzení žalobců o nedostatečném odůvodnění soudních rozhodnutí a poukazuje na nedostatečné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
7. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé v obsáhlém dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelé považují za dosud neřešené.
8. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, dostupné na https://nalus.usoud.cz). V posuzované věci poskytly soudy nižších stupňů dovolatelům výklad otázky konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tento výklad nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu.1.
2. V plném rozsahu lze proto odkázat na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která již byla vydána ve sporech žalobců ve skutkově zcela obdobných věcech a jejichž odůvodnění, v nichž se soudy se všemi předloženými otázkami vypořádaly, jsou žalobcům dobře známa: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17), usnesení ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021 (proti kterému byla ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6.
4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22), ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3013/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3773/2022, (proti kterému byla ústavní stížnost zamítnuta nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24), ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3816/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1716/2023, ze dne 1. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2408/2023, a ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3659/2023 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
3. K dalším námitkám žalobci přípustnost dovolání nevymezili a již z toho důvodu nemohou založit přípustnost dovolání. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že jde taktéž o námitky, s nimiž se už soudy ve výše odkazovaných rozhodnutích vypořádaly; lze na ně proto odkázat.
4. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
5. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li splněna povinnost uložená tímto usnesením, lze se domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu