22 Cdo 3398/2011

22 Cdo 3398/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy, a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v

právní věci žalobkyně V. P., bytem ve Ž. n. S., Š. 2104/6, zastoupené JUDr.

Alešem Mejzlíkem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Sadová 2237/17,

proti žalovaným: 1) Ing. H. R., bytem v L., J. R. 82, 2) manželce žalovaného

1), blíže neurčeno, a 3) V. R., bytem v L., J. R. 82, o nejasné podání, vedené

u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 328/2010, o dovolání žalobkyně

proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2011, č. j. 16 Co

61/2011-41, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2011, č.j. 16 Co 61/2011-41,

jakož i usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. ledna 2011, č.j. 7 C

328/2010-24, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu

řízení.

2010, doplněné podáním ze dne 25. června 2010 (výrok I.) a rozhodl o náhradě

nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně popsal dosavadní průběh

řízení, rekapituloval obsah jednotlivých podání žalobkyně a uzavřel, že

„vzhledem k tomu, že žalobkyně neoznačila žalovanou 2), nespecifikovala petit,

který musí být určitý a vykonatelný, rovněž nevylíčila skutková tvrzení, ale

pouze svůj životopis, přes výzvu soudu tyto vady nebyly odstraněny a proto v

řízení nelze pokračovat“.

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně v záhlaví

cit. rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Poukázal na skutečnost, že

přestože byla žalobkyně opakovaně vyzývána k doplnění žaloby, každé z jejích

doplnění obsahovalo sice nové skutečnosti, avšak natolik zmatené a věci se

netýkající, že si soud nemohl učinit ani úsudek o tom, co má být předmětem

řízení. Uzavřel tedy, že postup soudu prvního stupně odpovídal zákonné úpravě a

jeho rozhodnutí bylo jako věcně správné potvrzeno, když v řízení pro

nedostatky, které žaloba obsahuje, nelze pokračovat.

Usnesení soudu prvního i druhého stupně napadla žalobkyně včasným dovoláním,

které však nesplňovalo zákonem požadované náležitost, a proto byla žalobkyně

vyzvána usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. května 2011, č. j. 7 C

328/2010-47, aby si pro podání dovolání v této věci zvolila zástupcem advokáta

a jeho prostřednictvím podala řádné dovolání.

Dovolatelka podáním ze dne 15. června 2011 požádala, aby byla osvobozena od

soudního poplatku za dovolání a aby jí byl ustanoven zástupce pro dovolací

řízení.

Usnesením ze dne 11. srpna 2011, č. j. 7 C 328/2010-54, přiznal soud prvního

stupně dovolatelce osvobození od soudních poplatků v plné výši (výrok I.) a

ustanovil jí pro zastupování v řízení o dovolání zástupce JUDr. Aleše Mejzlíka,

advokáta se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Sadová 2237/17 (výrok II.).

Dne 19. září 2011 doplnil právní zástupce dovolatelky její dovolání, v němž

uvedl, že jej dovolatelka opírá o § 239 odst. 3 ve spojení s § 237 odst. 1 a 3

občanského soudního řádu (dále již „o. s. ř.“), když podle obsahu dovolání

soudům vytýká, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.)]. Uvedl, že

podle názoru dovolatelky se napadené usnesení zabývá dosud nevyřešenou otázkou

zásadního významu a to, zda soud v rámci své poučovací povinnosti účastníků o

jejich procesních právech a povinnostech je povinen přihlížet k osobám

účastníků, mimo jiné i k jejich věku, a zda s ohledem na individualitu

účastníků je povinen upravit rozsah poučení tak, aby bylo náležité a každému

účastníku srozumitelné. Dovolatelka se domnívá, že měla být po podání svého

návrhu na zahájení řízení soudem prvního stupně poučena, že na žádost jí lze

soudem ustanovit zástupce. Místo patřičného poučení však byla nucena, aby sama

odstraňovala vady svého návrhu, i když z jejích podání muselo být soudu zcela

zřejmé, že sama tak není schopna řádně učinit. Upozornění na to, že jí může být

ustanoven zástupce obdržela až v usnesení ze dne 16. prosince 2010, avšak toto

poučení není řádné, neboť nebyla vůbec poučena, jaké podmínky musí splňovat,

aby byla osvobozena od soudních poplatků (a mohla tak žádat o ustanovení

zástupce). Navíc vzhledem k pokročilému věku ji měl soud poučit i o tom, že si

může zvolit zástupce sama, ale toto soud prvního stupně ani odvolací neučinil. Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jestliže dovolací soud dospěje k závěru,

že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3), je

dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu

prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena

orgánu, do jehož pravomoci náleží. Podle § 243b odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a

b) nebo podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a) anebo podle §

239 dovolací soud odmítne, je-li zjevně bezdůvodné. S účinností od 1. července 2009 došlo ke změně § 239 o. s. ř. potud, že

přípustnost dovolání proti nemeritorním usnesením odvolacího soudu uvedeným v §

239 odst. 1 a 3 byla podmíněna předchozím (předběžným) úsudkem dovolacího

soudu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší

soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) v této

věci se přitom ztotožňuje s právním názorem, že v situaci, kdy § 243b odst. 1 i

nadále zachovává Nejvyššímu soudu právo odmítnout dovolání proti kterémukoliv z

usnesení vypočtených v § 239 pro zjevnou bezdůvodnost, lze dospět k závěru, že

předpoklad zásadního významu dovoláním napadených nemeritorních usnesení

odvolacího soudu vypočtených (jen) v § 239 odst. 1 a 3 je úpravou obsolentní

(Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1903-1904). S ohledem na obsolentnost cit. právní úpravy podmiňující přípustnost dovolání

předchozím úsudkem Nejvyššího soudu, že napadené rozhodnutí má po právní

stránce zásadní význam, je třeba konstatovat, že v této věci je podané dovolání

přípustné a je (jak bude rozvedeno níže) i důvodné.

Dovolatelka své dovolání postavila na argumentaci, že řízení před soudy obou

stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci. Vytýká oběma soudům, že v řízení nebyla řádně poučena ve smyslu § 30 o. s. ř., když od soudu prvního stupně obdržela upozornění na to, že jí může být

na náklady státu ustanoven zástupce až v jeho usnesení ze dne 16. prosince

2010; nebyla však vůbec poučena, jaké podmínky musí splňovat, aby byla

osvobozena od soudních poplatků a mohla žádat o ustanovení zástupce. Podle § 30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem

osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost

zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost

podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. věty prvé na návrh může předseda senátu přiznat

účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to

poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo

bránění práva. Soud je povinen poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a

povinnostech, tj. o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim

ukládají procesněprávní předpisy. Smyslem poučovací povinnosti adresované

soudem účastníkům řízení je, aby pro neznalost procesních předpisů neutrpěli v

řízení újmu na svých právech. Právo účastníka, u něhož jsou předpoklady pro

osvobození od soudních poplatků, požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad

advokátů) k ochraně svých zájmů pak mezi jeho procesní práva nepochybně patří

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 40/1999 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek. V daném případě pro posouzení důvodnosti dovolání je určující řešení otázky,

zda soud prvního stupně byl povinen poučit dovolatelku o možnosti podat žádost

ve smyslu § 30 odst. 1 o. s. ř. Z logiky věci vyplývá, že uvedené poučení by se

mělo dostat každému účastníku, u nějž osvobození od soudních poplatků podle §

138 o. s. ř. přichází v úvahu. Takovým účastníkem bude zejména ten, u nějž se

lze domnívat, že jeho osobní poměry (zdravotní stav, pokročilý věk, sociální

postavení) nejsou příznivé. Uvedeného poučení by se tedy mělo dostat takovému

účastníku, z jehož projevů (podání či přednesů) či jiných skutečností za řízení

zaznamenaných lze usoudit na to, že by předpoklady pro ustanovení zástupce

mohly být dány. Vlastní posuzovaní, zda uvedené předpoklady jsou opravdu

naplněny, včetně otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné

uplatňování nebo bránění práva, soud posoudí až v případě, že účastník skutečně

o ustanovení zástupce požádá. Z obsahu spisu nevyplývá, že by dovolatelka byla v (prvoinstančním či

odvolacím) řízení řádně poučena ve smyslu § 30 o. s. ř., ač sám soud prvního

stupně dospěl k závěru, že takové poučení je dovolatelce třeba poskytnout. Soud

prvního stupně ovšem nepostupoval procesně korektním způsobem, neboť v rámci

opakované výzvy (učiněné formou vydaného usnesení ze dne 25. srpna 2010, č. j.

7 C 328/2010-14) k precizaci žaloby dovolatelku pouze upozornil na možnost

účastníka řízení podat návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků,

přičemž v další výzvě (učiněné taktéž formou usnesení vydaného dne 16. prosince

2010, č. j. 7 C 328/2010-20) dovolatelku opět pouze upozornil na možnost žádat

přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, a to i z řad

advokátů. Občanský soudní řád sice nestanoví, že by poučení dané účastníku řízení mělo

být provedeno formou usnesení (neboť poučení není ukládáním povinnosti

účastníku, nýbrž je naopak realizací povinnosti soudu účastníka poučit), avšak

z povahy věci je zřejmé, že soud takovou poučovací povinnost splní řádně jen

tehdy, pokud obsah procesních práv účastníka, včetně způsobu jejich realizace,

signalizuje účastníku pouze formou poučení ať již při jednání, soudním roku či

písemným poučením, případně poučením v rámci vydaného usnesení. Ustanovení § 5

a násl. o. s. ř. proto neodpovídá takový postup, pokud soud kupř. v rámci

vydaného usnesení, jímž vyzývá účastníka k precizaci žaloby, účastníka řízení

pouze „upozorní“ na možnost navrhnout přiznání osvobození od soudních poplatků

a žádat o ustanovení zástupce, a to i z řad advokátů; tedy obsah jeho

procesních práv včetně způsobu jejich realizace účastníku nezprostředkuje

(explicitně) formou poučení. Jestliže v posuzovaném případě soud prvního stupně nepostupoval důsledně ve

smyslu shora učiněného výkladu občanského soudního řádu a dovolatelku na její

procesní práva (stran přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení

zástupce z řad advokátů) pouze upozornil, přičemž odvolací soud místo toho, aby

usnesení soudu prvního stupně za tohoto stavu podle § 221 odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, usnesení soudu prvního

stupně potvrdil, pak je třeba konstatovat, že odvolací soud zatížil řízení

vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř.]. Dovolací soud ovšem ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. musel přihlédnout k

dalšímu pochybení odvolacího soudu (resp. obou soudů). Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem a které kromě obecných

náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. musí obsahovat

označení účastníků řízení (jménem, příjmením a bydlištěm fyzických osob,

respektive názvem /firmou/ a sídlem právnických osob), vylíčení rozhodujících

skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1

o. s. ř.). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je

vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových

okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným

v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku

uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se

rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém

podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě

vyhovět.

Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených

skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo

jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck,

svazek 13, pod označením C 962). Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem

uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně

významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto

rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má

soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti,

jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu,

který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Nestačí tu pouhé všeobecné

označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní

smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“ apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové

okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí,

vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o

jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však

třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo

možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové

okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva

alespoň připouštět (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, in ASPI). Výše uvedené lze ve stručnosti zrekapitulovat tak, že řádně podaná žaloba

obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících)

skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní

normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud

vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat žalobnímu návrhu (petitu). Tam, kde výčet rozhodujících skutkových tvrzení není úplný, je zapotřebí, aby

soud v rámci poučovací povinnosti tento procesní nedostatek žaloby žalobci

právně relevantním způsobem signalizoval. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného

práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2

o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti,

kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má

být žalovanému uložena rozhodnutím soudu [v případě žaloby podané podle § 80

písm. b) o. s. ř.], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní

skutečnosti [požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nebo podle

zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní

skutečnost je či není], soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže

použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a

povinnosti, kterých se žalobce domáhal.

Pouze soud rozhoduje, jak bude

formulován výrok jeho rozhodnutí, případným návrhem žalobce na znění výroku

rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát,

aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně

domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo

909/2003). Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v

odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na

kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1151/2000). Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze

vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho

rozsudku, tedy byl povinen zformulovat tzv. žalobní petit; zákonnému požadavku

(§ 79 odst. 1 o. s. ř.), aby z žaloby bylo patrné, čeho se žalobce po žalované

straně domáhá, postačuje, jestliže z obsahu žaloby lze při použití

interpretačních pravidel takový návrh dovodit. Jakkoliv v posuzovaném případě není pochyb o tom, že dovolatelka v podané

žalobě (v její narativní části) standardním způsobem neprecizovala (nevylíčila)

právně významná skutková tvrzení a nezformulovala svůj žalobní požadavek (v

její petitorní části), je z obsahu jejího podání ze dne 28. prosince 2010 (č.l. 31 procesního spisu) přesto zřejmé, že dva ze tří žalovaných účastníků označila

jejich jménem, příjmením a bydlištěm, přičemž u druhé žalované tak učinila

implicitně, neboť uvedla, že se jedná o manželku prvého žalovaného, bydlící s

ním na stejné adrese. Odhlédne-li se pak od popisu právně nevýznamných

skutečností v témže podání, nemůže subjekt interpretace (z objektivního

hlediska) nezaznamenat tento sice lakonický, avšak podle názoru dovolacího

soudu z hlediska identifikace skutku (ještě) stále dostatečně zřejmý výčet

těchto rozhodujících skutečností:

Dovolatelka v žalobě tvrdí, že dům čp. 82 v L. (zřejmě ještě před druhou

světovou válkou) koupil její otec J. R. pro svou matku. Dovolatelka však na

tuto nemovitost a na dále (v tomto ale ani v jiném předchozím podání již

nespecifikované) pozemky uplatňuje vlastnický nárok s odůvodněním, že

„přispívala prací v domácnosti (polní) na provoz, ale i proto, že domek mně byl

dedikován otcem, který jej kupoval a koupil sousední nemovitost na mé jméno

(jak je v dokladech KÚ) a mně jej dedikoval i ústně - »domek bude patřit Věře a

i polnosti«.“ Dovolatelka v žalobě dále uvádí, že v současné době je vlastníkem

(uvedeného domu a dosud dovolatelkou nespecifikovaných pozemků) Ing. H. R.,

tedy dovolatelkou první označený žalovaný. Na základě tohoto stručného vylíčení

dovolatelka navrhuje, aby soud prvního stupně „vzal v úvahu moje nároky jako

relevantní a vydal rozhodnutí, abych vlastníkem nemovitostí č. 82 v L. a

pozemků po R. R., které má ve vlastnictví ing. H. R. a i těch, které hospodaří

Obec. úřad L., se staly mým majetkem.“ S přihlédnutím k tomu, že v žalobě

dovolatelka specifikovala toliko dům čp.

82 v L., lze z posledně citovaného

dovodit, že tímto doplňujícím podání bylo najisto postaveno, že se dovolatelka

domáhá určení svého tvrzeného vlastnického práva k domu čp. 82 v L. Pokud soud

prvního stupně i v tomto rozsahu žalobu z vyložených důvodů odmítl a odvolací

soud jeho rozhodnutí potvrdil, pak je třeba učinit závěr, že rozhodnutí

odvolacího soudu není správné. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b

odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro

které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního

stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za

středníkem a věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.