USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyň: a) K. Z., b) A. P a c) M. A., všech zastoupených JUDr.
Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé
armády 556, proti žalované P. Z., zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Husova 5, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 43/2010, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2016, č. j. 25 Co
356/2015-375, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2016, č. j. 25 Co
356/2015-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každé z žalobkyň do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 710,40 Kč k
rukám zástupce žalobkyň JUDr. Františka Loskota.
Žalobkyně se z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví domáhaly určení, že jsou
podílovými spoluvlastnicemi nemovitostí, a to pozemků v katastrálním území R.
Svůj nárok opíraly o trhovou smlouvu, kterou uzavřeli právní předchůdci
žalobkyň V. a A. P. dne 21. 8. 1950 s manželi F. a F. J., právními předchůdci
žalované.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 13 C
43/2010-315, určil, že žalobkyně jsou rovnodílnými spoluvlastnicemi pozemků v
katastrálním území R., obci H. K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobkyň, manželé P., byli od 21. 8. 1950
do 1. 1. 1961 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemky
náleží, a proto je k později uvedenému datu vydrželi. Vlastnické právo následně
dědickou posloupností přešlo na žalobkyně.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 2. 2016,
č. j. 25 Co 356/2015-375, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2016, č. j.
25 Co 356/2015-381, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil
dobrou vírou právních předchůdců žalobkyň. V době uzavření trhové smlouvy byl
prodej zemědělské půdy ze zákona vázán na souhlas příslušného národního výboru
a ujednání o nutné podmínce udělení souhlasu národního výboru obsahovala i
trhová smlouva. Tato skutečnost proto musela být právním předchůdcům žalobkyň
při uzavírání trhové smlouvy známa, a pokud by postupovali s obvyklou mírou
opatrnosti, museli se nutně i zajímat o to, zda byl následně souhlas
příslušného národního výboru udělen. Protože tento souhlas udělen nebyl,
nemohli být právní předchůdci žalobkyň v dobré víře, že stali vlastníky
převáděných nemovitostí. Utvrdit je v tom měla i okolnost, že trhová smlouva
nebyla nikdy zapsána do veřejných knih, přestože to zákon v době uzavření
trhové smlouvy vyžadoval. Pochybnost o tom, že jsou právní předchůdci žalobkyň
vlastníky pozemku, musel podle dovolatelky vyvolat i přípis JZD R. z 3. 12.
1959 adresovaný V. P., v němž mu JZD R. sdělilo, že prodej pozemku nebyl
nadřazenými složkami schválen a pozemek je v majetku JZD R. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby bylo dovolání
odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
I když žalovaná explicitně nevymezila otázku přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř., z obsahu dovolání se podávají konkrétní právní otázky, jimiž
dovolatelka zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že
žalovaná pozbyla své vlastnické právo vydržením ze strany právních předchůdců
žalobkyň, přičemž dovolací argumentaci zakládá na rozporu závěru odvolacího
soudu v otázce dobré víry s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tímto zákonem
se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále
stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se
práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů. Protože ke vzniku vlastnického práva žalobce
vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posuzoval dovolací soud tuto otázku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud opakovně konstatoval, že může zpochybnit posouzení existence
dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy
soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o posouzení
oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
Pro posouzení oprávněnosti držby žalobkyň jsou významné tyto skutečnosti:
právní předchůdci žalobkyň V. a A. P. uzavřeli dne 21. 8. 1950 s manželi F. a
F. J., právními předchůdci žalované trhovou smlouvu, na jejímž základě prodali
manželé J. manželům P. část pozemku, na kterém již měli manželé P. postavenou
rekreační chatu, za částku 11 000 Kč. Trhovou smlouvu sepsal J. M., správce
notářství v Hradci Králové, jehož smluvní strany současně pověřili i k jejímu
„schválení a zavtělení“. Protože v době uzavření trhové smlouvy platilo zákonné
omezení drobení obhospodařované zemědělské půdy dané zákonem č. 139/1947 Sb., o
rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a zamezení drobení půdy, bylo v
článku II. smlouvy sjednáno, že vlastnictví nemovitosti přejde na kupující v
den schválení smlouvy. J. M. předložil dne 11. 9. 1950 trhovou smlouvu spolu s
dalšími doklady k jejímu schválení Jednotnému národnímu výboru v Hradci
Králové, který výměrem ze dne 19. 5. 1951, sp. zn. IX-603/194-613, žádost o
schválení trhové smlouvy z důvodu ohrožení veřejného zájmu zamítl a souhlas ke
zcizení pozemku nedal. Trhová smlouva postrádala i povinnou doložku souhlasu
katastrálního měřického úřadu s novým označením parcel a jejich dílců. Trhová
smlouva proto nebyla registrována státním notářstvím a nebyla ani zapsána do
pozemkových knih. Jako vlastníci byli nadále vedeni manželé J. K 1. 1. 1956
vstoupili manželé J. do Jednotného zemědělského družstva R. (dále jen „JZD
R.“), přičemž sdruženy byly i předmětné pozemky. Dne 29. 6. 1959 vydalo Státní
notářství v Hradci Králové potvrzení, že podle „spisů J. M.“ byla dne 21. 8.
1950 sepsána mezi manželi P. a manželi J. trhová smlouva, jejíž originál byl
ztracen. V červnu 1969 sepsali manželé P. společně s manželi J. čestné
prohlášení o tom, že uzavřeli dne 21. 8. 1950 trhovou smlouvu. V roce 1991 byl
pozemek vrácen zemědělským družstvem E. F., která jej zdědila po svých rodičích
manželích J. V roce 2008 byl na základě dodatečného projednání dědictví po
manželích P. proveden v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnického
práva pro žalobkyně; následoval spor o určení vlastnictví.
Soud prvního stupně opřel dobrou víru právních předchůdců žalobkyň o
následující skutečnosti: trhová smlouva byla sice neplatná, manželé P. se však
ke dni jejího uzavření chopili držby pozemku, po prodeji neplatili žádný nájem
a o pozemky se starali jako o vlastní. Coby neprofesionálové se spolehli na
osoby práva znalé, tedy na notáře a geodeta. Nebylo prokázáno, že by jim notář
v postavení mandatáře sdělil, že převod nebyl zapsán do pozemkové knihy nebo že
by ho neschválil správní orgán. Oprávněně se proto mohli domnívat, že překážka
tohoto druhu nevznikla. Tehdejší právní úprava navíc připouštěla i vydržení
práv k nemovitostem „contra tabulas“, přitom podmínka intabulace s účinností
zák. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „střední občanský zákoník“), k
1. 1. 1951 odpadla. Manželé P. se tedy ke dni 21. 8. 1950 chopili poctivé držby
pozemku a začala jim plynout mimořádná vydržecí doba v délce 30 let podle §
1477 zák. č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „o. z. o.“).
Ta však nestačila uplynout před účinností středního občanského zákoníku, a
podle jeho § 566 se její délka zkrátila na deset let od 1. 1. 1951. Na dobrou
víru P. poukazuje i to, že manželé J. prodej nikdy nezpochybňovali,
nepožadovali nájemné a nikdy nevrátili zaplacenou kupní cenu. K přípisům
Zemědělského družstva R. z 20. 8. 1958 a ze dne 3. 12. 1959, ve kterých bylo
manželům P. sděleno, že prodej pozemku nebyl schválen, a proto jsou povinni
platit družstvu nájem, soud prvního stupně uvedl, že první nebyl manželům P.
vůbec doručován („neznámý adresát“) a druhý nemohl přivodit ztrátu jejich dobré
víry, neboť tu nemůže přivodit každá informace zpochybňující oprávněnost držby,
ale jen taková, která je objektivně způsobilá takovou pochybnost u držitele
vyvolat. Musí jít tedy o informaci důvěryhodného obsahu, pocházející z
důvěryhodného zdroje. Ani jednu z podmínek přitom tento dopis nesplňuje, neboť
v souvislosti s historickým kontextem neměli manželé P. pádný důvod informacím
sděleným jim zemědělským družstvem důvěřovat, ostatně již v úvodu dopisu se
družstvo považuje za vlastníka pozemku, přitom pozemky byly v družstvu pouze
sdruženy. Poukázal rovněž na historický kontext, v němž se události odehrály
(sdružování pozemků do družstev po roce 1948), kdy stání režim soukromému
vlastnictví nepřál, a nelze proto manželům P. vytýkat, že se dostatečně
nebránili, když spolu s pozemky J. byl do JZD sdružen i pozemek, který od nich
koupili. Tyto významné okolnosti nelze při hodnocení dobré víry žalobkyň
opomenout. Odvolací soud již pouze doplnil, že soud prvního stupně ve svém
rozhodnutí respektoval vůli původních smluvních stran a zvažoval okolnosti
případu při zohlednění několik desetiletí trvající držby právních předchůdců
žalobkyň.
Podle dovolacího soudu tak daná věc vykazuje řadu specifických rysů, které
vyžadují individuální posouzení.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že soud musí vždy „vycházet z
individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na
skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být
značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti
udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v
rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů
posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního
práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého
řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09).
Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze
dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a řadu dalších rozhodnutí).
Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního
vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem
právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS
360/06).
„Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře
držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku
nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že
držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže nový
občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného
nepoctivého úmyslu (§ 1095)“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, a další rozhodnutí).
Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud vycházel z judikatury
Ústavního soudu vztahující se k oprávněné držbě a vydržení, která zdůrazňuje v
případě mimořádných okolností nutnost individuálního zvážení věci. Takové
výjimečné okolnosti z odůvodnění rozhodnutí soudů rozhodujících v nalézacím
řízení vyplývají a umožňují posoudit držbu právních předchůdců žalobců jako
oprávněnou, způsobilou k vydržení vlastnického práva.
Ze zjištěných skutkových okolností se totiž podává možnost, že jejich držba
byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení (§ 1477 o. z. o.), nicméně k tomu
nedošlo proto, že obč. zák. tuto možnost neznal a úprava v občanském zákoníku
č. 89/2012 Sb. (o. z.) není dosud použitelná (viz § 3066 o. z.). Je ovšem
zjevné, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou, několik desítek let trvající,
držbu vykonávanou „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, do souladu se stavem právním,
neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v o. z.
o. a nyní v § 1095 o. z., a není v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě
sice neznamená, že by i v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo mimořádné
vydržení možné, při komplexním posouzení věci je však třeba tuto okolnost brát
do úvahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo
1646/2018).
K několik desítek let trvající nerušené držbě v dané věci přistupují další, z
hlediska dobrých mravů specifické skutečnosti: právní předchůdci žalobců se při
převodu vlastnického práva k pozemkům svěřili společně s právními předchůdci
žalované do rukou odborníka, zaplatili kupní cenu a ujali se držby pozemku
(zemědělské družstvo bylo jen jeho detentorem), aniž byla jejich držba manželi
J. zpochybněna, až do své smrti se o pozemek starali jako o vlastní s tím, že
je manželé J. v jejich přesvědčení, že jsou skutečně vlastníky, vždy
podporovali, od smlouvy neodstoupili a kupní cenu nevrátili.
Lze tedy uzavřít, že nalézací soudy při svém uvážení respektovali judikaturu
Nejvyššího soudu k otázce dobré víry a jejich aplikace zásad v judikatuře
obsažených na konkrétní zjištěné okolnosti není zjevně nepřiměřená.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou
se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu