22 Cdo 3619/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se
sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, proti žalované Mgr. H. V., zastoupené
JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí
45, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod
sp. zn. 4 C 146/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2016, č. j. 19 Co 2049/2015-110, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 8. 6. 2015, č. j. 4 C 146/2014-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal určení, že řadový rodinný dům – objekt bydlení, nacházející se na
pozemku st. 539 ve S., a zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj,
Katastrální pracoviště Strakonice, v katastru nemovitostí pro katastrální území
P. P., obec S., část obce P. P., na listu vlastnictví č. 4597, je jeho výlučným
vlastnictvím (výrok I.). Žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit žalované
v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 24 684 Kč
(výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením
ze dne 18. 2. 2016, č. j. 19 Co 2049/2015-110, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – považoval okamžik
vzniku stavby jako samostatné věci v právním slova smyslu (podle stavu právní
úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013) za právně významnou
skutečnost, k níž měl soud prvního stupně provádět dokazování o žalobcem
navržené svědky. Za situace, kdy tato skutečnost zůstala mezi účastníky sporná
(žalobce tvrdil, že stavba vznikla zhotovením věci ještě před uzavřením
manželství, stavebníkem byl pouze on a po uzavření manželství s žalovanou byla
pouze dokončena; žalovaná tvrdila, že stavba vznikla na základě společné
stavební činnosti obou účastníků), odvolací soud soudu prvního stupně uložil,
aby v dalším řízení provedl dokazování výslechem navržených svědků k prokázání
jeho tvrzení o okamžiku vzniku věci v právním smyslu a na základě hodnocení
provedených důkazů učinil závěr, zda je stavba rodinného domu předmětem
výlučného vlastnictví žalobce, nebo spoluvlastnictvím účastníků řízení,
popřípadě společného jmění manželů. Dále se odvolací soud zabýval správností
závěru soudu prvního stupně, který pro případ, že by žalovaná nenabyla rodinný
dům do spoluvlastnictví, popřípadě do společného jmění manželů, zhotovením,
dovodil, že by věc nabyla vydržením. S odkazem na rozhodovací praxi dovolacího
soudu (odvolací soud odkázal na rozhodnutí spisových značek 3 Cdon 395/96, 22
Cdo 929/2001 a 22 Cdo 982/98) a jí prezentovaných závěrů o existenci dobré víry
jako předpokladu oprávněné držby i ve vztahu k titulu, na jehož základě by bylo
možné vlastnické právo nabýt, odvolací soud pro poměry projednávané věci
dovodil, že tuto dobrou víru v existenci nabývacího titulu nemohla žalovaná
odvozovat nejen ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, ale ani z kolaudačního
rozhodnutí či rozhodnutí o přidělení čísla popisného.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. V něm
uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Přípustnost dovolání vymezila tak, „že rozhodnutí dovolacího soudu,
pokud by se zabýval dovoláním jako takovým věcně, bude obohacením rozhodovací
praxe.“ Podrobně vysvětlila, že rozhodovací činnost soudů obou stupňů
postupovala po dvou liniích. První z nich byla představována potřebou
posouzení, zda se stala spoluvlastnicí rodinného domu zhotovením na základě
společné stavební činnosti. Dovozovala, že dokazování, k němuž odvolací soud
zavázal pro další řízení soud prvního stupně, je nadbytečné nejen s ohledem na
obtížnost rekonstrukce minulých dějů značně časově vzdálených, ale zejména
proto, že vlastnické právo (společné jmění manželů) nabyla vydržením. Dále
nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že dobrou víru v oprávněnost držby
(ve vztahu k nabývacímu titulu, na jehož základě lze nabýt vlastnické právo ke
stavbě) nemohla opírat o zápis v katastru nemovitostí, od kolaudačního
rozhodnutí a od rozhodnutí o přidělení čísla popisného. Pohled odvolacího soudu
označila za příliš restriktivní a v rozporu s blíže nespecifikovanou
rozhodovací praxí z poslední doby, která vydržení vlastnického práva k pozemkům
připouští tehdy, pokud se oprávněný držitel ujme v omluvitelném omylu držby i
sousedního pozemku či jeho části, ač ten není uveden v převodní smlouvě. Pokud
jde o vydržení vlastnického práva k nově zřízené stavbě, pak uvedla, že
okamžikem rozhodným pro nabytí přesvědčení, že někomu vzniklo vlastnické právo
ke stavbě, je seznámení se s obsahem vydaného kolaudačního rozhodnutí a
rozhodnutí o přidělení čísla popisného, pokud jsou tyto listiny zapsány v
katastru nemovitostí. V této souvislosti uvedla, že se jedná o otázku, která
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Navrhla, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce označil dovolání za nedůvodné. Připomněl, že žalovaná nemohla
oprávněnou držbu a dobrou víru odvozovat od dvou správních rozhodnutí
(kolaudační rozhodnutí a rozhodnutí o přidělení čísla popisného), jež nejsou
nabývacími tituly vzniku vlastnického práva ke stavbě, ale – jak je obecně
známo – slouží jednak k potvrzení souladu provedené stavby se stavební
dokumentací, a dále mají pouze evidenční charakter, spočívající v přidělení
čísla popisného, kterým se určitý dům evidenčně odlišuje od domů jiných. Dále
odkázal na judikatorní závěr, že dobrá víra držitele jako předpoklad oprávněné
držby musí být dána se zřetelem ke všem okolnostem, tedy i ve vztahu k titulu,
na jehož základě může určitá osoba vlastnické právo nabýt. Uvedl, že žalovaná
nemohla být v tomto směru v dobré víře, neboť stavebníkem uvedeným ve stavebním
povolení byl pouze žalobce, a pokud byla v protokolu o místním šetření před
kolaudací jako stavebník uvedena, byla tak označena v rozporu se skutečností a
vydaným stavebním povolením; o tomto rozporu žalovaná dobře věděla. Nemohla být
proto oprávněným držitelem věci, která jako samostatná věc v právním slova
smyslu vznikla již před uzavřením manželství a výlučné vlastnické právo k ní
náleží žalobci. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalované, jakož i vyjádření
žalobce k tomuto dovolání, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah
procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se přednostně tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z
jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel
za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
V projednávané věci je dovoláním nastoleno řešení otázky, zda držitel věci může
být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu držená věc patří tehdy,
vztahuje-li se omyl držitele u nově zhotovené věci (stavby) k titulu
představovanému kolaudačním rozhodnutím a rozhodnutím o přidělení čísla
popisného, na jejichž základě byl proveden zápis stavby do katastru
nemovitostí. Dovolatelka dovozuje, že tato otázka hmotného práva, na jejímž
řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolání není přípustné, neboť otázka, jejíž vyřešení žalovaná na dovolacím
soudu žádá, je závislá na posouzení otázky obecnějšího charakteru, která je v
rozhodovací praxi již řešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s tímto řešením
v rozporu. Otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i
řešení otázky na ni z logiky věci navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení
otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně
přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak
zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na
internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Žádá-li se posouzení,
zda může být držitel se zřetelem ke všem okolnostem, tedy i k těm, na jejichž
základě bylo možné nabýt vlastnické právo k nově zhotovené stavbě (coby
předmětu společného jmění manželů), v dobré víře, že je držitelem oprávněným,
pak posouzení této dílčí otázky je bez jakéhokoliv právního význam ve vztahu k
posouzení, zda je možné vydržet vlastnické právo k věci ve vztahu mezi manžely.
Protože všechny rozhodné skutečnosti tvrzené účastníky řízení pro právní
posouzení věci (vznik vlastnického práva k věci jejím zhotovením, popřípadě
vydržením) nastaly před 1. 1. 2014, je vzhledem k § 3028 odst. 2 část věty za
středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, třeba ve věci aplikovat
předchozí právní úpravu, tj. ve vztahu k posuzované otázce § 114 a § 134 odst.
1 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále „obč. zák.“).
Podle § 114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a
nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani
nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o
právech mezi manžely.
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost.
Podle § 134 odst. 4 obč. zák. pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se
použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.
Z citovaných ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 vyplývá,
že počátek a trvání běhu promlčecí a vydržecí doby ovlivňuje, mimo jiného (u
běhu vydržecí doby i trvání dobré víry držitele, že je se zřetelem ke všem
okolnostem držitelem oprávněným), i vzájemný vztah osob, mezi nimiž účinky
promlčení či vydržení mají nastat. K těmto osobám zákon řadí i manžele. Brání
se tak tomu, aby za trvání manželství započala či běžela promlčecí či vydržecí
doba, jejíž uplynutí by mělo vliv na soudní uplatnitelnost nároku nebo nabytí
subjektivního práva jednoho z manželů na úkor druhého manžela. V judikatuře
Nejvyššího soudu nevznikly pochyby ohledně výkladu § 114 obč. zák. Konstantně
se proto vychází ze závěru, že ustanovení § 114 obč. zák. představuje jeden z
případů stavení běhu promlčecí doby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1571/1997, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Odo 2874/2008). Podle § 114 obč. zák. a § 134 odst.
4 obč. zák. může dojít ke stavení promlčecí či vydržecí doby na začátku, na
konci a v průběhu promlčecí (vydržecí) doby, přičemž jakmile vzájemný vztah
předvídaný ustanovením § 114 obč. zák. skončí, promlčecí (vydržecí) doba začne
běžet nebo bude pokračovat (viz Knappová, M., Tégl, P., Eliáš, K. v Eliáš, K. a
kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-478. Praha:
Linde Praha, 2008. s. 447-448; obdobně též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová,
M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s.
628 a 775-776).
Do poměrů projednávané věci se shora uvedený výklad a judikatura dovolacího
soudu, kterou lze použít i na stavení běhu vydržecí doby mezi manžely po dobu
trvání manželství, promítne tak, že s ohledem na dobu trvání manželství žalobce
a žalované od 23. 7. 1988 do 27. 9. 2013 a s přihlédnutím k tomu, že kupní
smlouva, na jejímž základě mohl nabýt žalobce vlastnické právo k rozestavěnému
rodinnému domu, byla uzavřena dne 6. 5. 1988, nemohla se stavba rodinného domu
stát předmětem společného jmění manželů na základě vydržení. Doba trvání
manželství žalobce a žalované totiž neumožnila, aby byl k dispozici dostatečný
časový prostor, v jehož rámci by mohla plynout a také uplynout zákonná vydržecí
doba.
Odvolací soud nalezl dva důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního
stupně. Kromě nesprávného posouzení otázky vydržení práva žalovanou ke stavbě
rodinného domu, také pro nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že otázka
vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu nemá pro posouzení vlastnických
poměrů k ní žádný právní význam. Žalovaná v dovolání proti tomuto důvodu kasace
prvostupňového rozsudku nijak nebrojí, a proto také nemůže být v tomto rozsahu
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1041/2015, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4516/2015).
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci
samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20
Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu