22 Cdo 4516/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) P. M., b) L. M., c) F. S., všech zastoupených JUDr. Dušanem
Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 126, proti
žalovaným: 1) J. L. a 2) H. L. a oběma zastoupeným Mgr. Ing. Markem Němcem,
advokátem se sídlem v Sedlčanech, Nádražní 106, o určení existence věcného
břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 70/2010, o
dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. června
2015, č. j. 22 Co 571/2013-610, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále
jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž
bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je
dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
8. 2013, č. j. 9 C 70/2010-456, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že na
pozemku parc. č. 165 v obci a k. ú. S. vázne věcné břemeno – služebnost chůze a
jízdy hospodářskými a jinými povozy ve prospěch domu, postaveného na pozemku
parc. č. 166 v obci a k. ú. S., a to podle dílčí smlouvy č. 498/49 ze dne 14.
7. 1948, směrem z veřejné komunikace do kolny /garáže/ postavené na pozemku
parc. č. 166 od vrat co nejkratším s právem otáčet se na pozemku parc. č. 166
oběma směry a dále v průchodu mezi pozemky parc. č. 166 a 165 ke kolně /garáži/
na pozemku parc. č. 166 směrem co nejkratším (dále jen „uvedená služebnost“), a
ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců odvolací soud usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. 22 Co
571/2013-544, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 4888/2014-580, usnesení odvolacího soudu
zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 2. 6. 2015, č. j. 22 Co 571/2013-610, rozsudek
soudu prvního stupně opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo
1929/2011, 32 Cdo 4255/2011 a nerespektoval závazné usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 4888/2014-580. Tím odvolací soud odlišně
interpretoval § 118b o. s. ř. a porušil § 120 odst. 3 o. s. ř., čímž
nepřípustně prolomil nastalou koncentraci řízení. Žalobcům se nemělo objektivně
dostat poučení o existenci dědického spisu a nebylo možné činit nová tvrzení a
provést dokazování (dědickým spisem) poté, co již bylo řízení zkoncentrováno. V
soudním řízení pak nenastala procesní situace, která by zakládala oprávněnost
použití dědického spisu. Žalovaní v této souvislosti shrnují průběh řízení a
zdůrazňují, že žalobci nikdy netvrdili, že konstrukce zániku věcného břemene ze
zákona je právně vadná nebo že neodpovídá skutkovému stavu. Dědický spis sice
obsahuje usnesení, kterým se obnovuje vlastnické právo M. P. zemřelé dne 2. 6.
1961, avšak tato listina nijak nezpochybňuje věrohodnost již provedených
důkazních prostředků. Protože předešlá rozhodnutí učiněná po nastalé
koncentraci řízení se neopírala o „dědický spis D 128/69“, nebylo objektivního
důvodu poučovat kteroukoli ze stran po nastalé koncentraci řízení, aby na
základě listin z dědického spisu formulovaly nějaká tvrzení a dokazování. Neměl
tedy nastat průlom do nastalé koncentrace řízení, a proto je napadené
rozhodnutí nezákonné. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne, a aby žalovaným přiznal náhradu
nákladů řízení.
Žalobci ve vyjádření považují napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně
správné. Nesprávný a nekoncentrovaný postup soudu prvního stupně až do vydání
jeho prvního rozhodnutí nemůže být důvodem pro závěr o tom, že nastalá
koncentrace řízení představuje překážku pro případnou změnu skutkových tvrzení
žalobců, tedy překážku v provádění dříve neoznačených důkazů a uvádění nových
skutečností; v této souvislosti poukazují na průběh řízení. Žalobci jsou shodně
s odvolacím soudem toho názoru, že pokud si soud prvního stupně z vlastní
iniciativy nechal připojit dědický spis, pak se s jeho obsahem jistě seznámil a
„není možné se tvářit tak, že spis neexistuje“. Je nepochybné, že se dědický
spis dostal do předmětného spisu z iniciativy samotného soudu, soud se měl jeho
obsahem provést důkaz. S ohledem na uvedené žalobci nepovažují dovolání za
důvodné a navrhují je odmítnout, případně zamítnout.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalovaní namítají, že odvolací soud se odchýlil od
dovolateli uvedených rozhodnutí zabývajících se problematikou koncentrace
řízení a nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jakož i se závazným právním
názorem dovolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo
4888/2014-580.
Důvodem pro zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 22 Co
571/2013-544, byla skutečnost, že odvolací soud v daném usnesení dospěl k
nesprávnému závěru, že v předmětném řízení nenastala koncentrace řízení podle §
118b o. s. ř. pro údajnou absenci poučení. Dovolací soud zdůraznil, že
účastníkům bylo dáno poučení při jednání ze dne 25. 1. 2015, o čemž byla
učiněna zcela dostatečná protokolace. Dovolací soud proto zavázal odvolací soud
právním závěrem, že pokud odvolací soud neshledá jiný důvod, pro který by
neměla koncentrace řízení nastat, bude třeba posoudit skutkový stav s
přihlédnutím ke koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř., tedy přihlédnout ke
skutkovým tvrzením a k navrženým důkazům, které byly učiněny po koncentraci
řízení, jen za podmínek § 118b o. s. ř. Uvedený závazný právní názor byl v nyní
dovolateli napadeném rozhodnutí odvolacího soudu respektován, když odvolací
soud shledal, že koncentrace řízení ke dni 25. 1. 2011 nastala; tento závěr
dovolatelé nerozporují, a není proto ani předmětem přezkumu dovolacím soudem.
Předmětem nyní podaného dovolání je pak námitka, že odvolací soud provedl důkaz
„dědickým spisem“ v rozporu s § 118b o. s. ř., čímž se měl odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. S touto námitkou se dovolací soud
neztotožňuje, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s praxí dovolacího
soudu.
Z předmětného procesního spisu se podává, že žalobci žalovali na určení
existence uvedené služebnosti (věcného břemene) s tím, že tato služebnost
nezanikla, a proto byla nesprávně vymazána z katastru nemovitostí. Na základě
výzvy k označení důkazů k prokázání svých tvrzení učiněné v rámci přípravného
jednání dne 24. 8. 2010 navrhli žalobci v podání ze dne 23. 9. 2010, aby si
soud prvního stupně vyžádal zprávu od katastrálního úřadu, kdy došlo k výmazu
předmětného věcného břemene z katastru nemovitostí. Soud prvního stupně se
následně obrátil dne 4. 11. 2010 na příslušný katastrální úřad se žádostí o
srovnávací sestavení v katastrálním území a o sdělení, kdy a na základě čeho
došlo k výmazu věcného břemene. Katastrální úřad pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Příbram ve svém přípisu ze dne 16. 11. 2010 sdělil, že
srovnávací sestavení v katastrálním území S. nelze vyhotovit, zaslal toliko pro
porovnání snímek z katastru nemovitostí a bývalého pozemkového katastru a dále
kupní smlouvu ze dne 17. 5. 1972 založenou ve sbírce listin. Pravděpodobně s
ohledem na to, že uvedená kupní smlouva odkazovala na usnesení o dědictví, si
vyžádal soud prvního stupně „dědický spis“ sp. zn. D 128/69, který přiložil k
procesnímu spisu. Následně dne 25. 1. 2011 proběhlo jednání před soudem prvního
stupně, při němž došlo podle odvolacího soudu ke koncentraci řízení. Důkaz
sdělením obsahu uvedeným spisem nebyl učiněn, nač upozornil odvolací soud v
usnesení ze dne 14. 6. 2011, č. j. 22 Co 172/2011-99, kterým zrušil rozsudek
soudu prvního stupně. Soud prvního stupně provedl na návrh žalobců důkaz
dědickým spisem při jednání konaném 7. 11. 2012.
Žalovaní v dovolání upozornili na to, že podle právní úpravy není možné provést
důkaz navržený v rozporu s koncentrací řízení podle § 118b o. s. ř. O tento
případ se však podle odvolacího soudu v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací
soud zdůraznil, že soud prvního stupně měl v době jednání ze dne 25. 1. 2011
nepochybně k dispozici „dědický spis“ sp. zn. D 128/69, který si vyžádal. Měl
tedy k dispozici důkaz, který byl součástí soudního spisu, který si sám z
vlastní iniciativy opatřil a který zcela zásadním způsobem měnil skutkový stav,
a proto měl tento důkaz soud prvního stupně nepochybně provést. Potřeba
provedení tohoto důkazu vyšla v řízení najevo a důkaz byl součástí spisu před
tím, než nastala koncentrace řízení. Jestliže by potřeba provedení tohoto
důkazu vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo, a
soud prvního stupně tento důkaz svévolně neprovedl, což vyústilo v zamítnutí
žaloby, přičemž v případě provedené tohoto důkazu by musel poskytnout
účastníkům poučení podle § 118a o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohl
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a i z tohoto důvodu musel být
původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2011 zrušen. Neprovedením
tohoto důkazu soud prvního stupně stranil jedné ze stran, čímž došlo k porušení
zásady rovnosti účastníků řízení.
Se závěry odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje. Ač byl důkaz proveden
při jednání konaném dne 7. 11. 2012 na návrh žalobců, měl soud prvního stupně
uvedený procesní spis k dispozici již před jednáním ze dne 25. 1. 2011, jehož
skončením měla nastat koncentrace řízení, a proto bylo možné důkaz tímto spisem
provést.
V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006 (uveřejněném pod č.
28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud
uvedl, že „i v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř.
není soud zbaven povinnosti provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy,
jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o. s.
ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že
může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do
skončení prvního jednání, které se ve věci konalo.“ Ačkoliv uvedené závěry byly
přijaty pro občanský soudní řád ve znění před novelou č. 7/2009 Sb., z
judikatury vyplývá, že tyto závěry jsou i po uvedené novele nadále
aplikovatelné [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp.
zn. 26 Cdo 3544/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 216/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Jestliže si tedy soud prvního stupně před prvním jednáním ve věci vyžádal spis
„dědického soudu“, měl se s tímto dědickým spisem přiloženým k procesnímu spisu
v průběhu řízení řádně vypořádat (důkaz v řízení provést či jeho neprovedení
řádně odůvodnit); jinak – jak správně poukázal odvolací soud – se soud prvního
stupně dopustil vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže po zrušení původního rozhodnutí provedl soud prvního stupně při
jednání ze dne 7. 11. 2012 důkaz čtením obsahu uvedeného dědického spisu, nelze
dospět k závěru, že by postupoval v rozporu s nastalými účinky koncentrace
řízení podle § 118b o. s. ř. Odvolací soud se tak oproti přesvědčení dovolatelů
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve věci vztahu § 118b a § 120 odst. 3
o. s. ř.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že rušící rozhodnutí odvolacího soudu je
založeno na závěru, že s ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu je
třeba se v řízení zabývat otázkou zániku uvedené služebnosti promlčením či
podstatnou změnou okolností. Jelikož se soud prvního stupně těmito námitkami
nezabýval, neprovedl k tomu všechny navržené důkazy, nezbylo odvolacímu soudu
rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušit. Žalovaní
pak s tímto právním závěrem odvolacího soudu nijak v dovolání nepolemizují.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci
samé není dosud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2016