22 Cdo 3735/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců a) Mgr. J. M. a b) Z. M., zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti žalovaným 1) Ing. J. B., 2)
E. Š., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Dlouhá 16, o určení vlastnictví a o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 192/2005, o dovolání žalovaných proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. 53 Co 122/2009-272, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. 53 Co
122/2009-272, se ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 23 C 192/2005-151, zamítl žalobu na určení, že žalobci
jsou vlastníky domu a pozemků parc. č. 205 a 206 v P., a na základě vzájemné
žaloby uložil žalobcům povinnost nemovitosti vyklidit a vyklizené předat
žalovaným a určil, že vlastníky nemovitostí jsou žalovaní, a to každý z jedné
ideální poloviny. Podle soudu prvního stupně otec žalovaných, J. B. starší, smlouvou ze
dne 16. 1. 1963 postoupil nemovitosti státu, který se za to zavázal vypořádat
pohledávky peněžních ústavů a zlikvidovat nedoplatky na daních. Protože však J. B. starší byl v době uzavření smlouvy částečně zbaven svéprávnosti a ke smlouvě
nebyl vyžádán souhlas jeho opatrovnice a smlouva nebyla dodatečně schválena,
šlo o neplatný právní úkon. Smlouvou ze dne 25. 4. 1969 převedl Obvodní podnik
bytového hospodářství v Praze 4 (dále „OPBH“) jako správce nemovitostí dům
manželům V. a O. B.; pozemky jim dal do současného užívání. Kupní smlouva je
opět neplatná, protože stát nebyl vlastníkem nemovitostí. Manželé B. nemohli
vlastnické právo k nemovitostem ani vydržet, neboť v roce 1970 obdrželi žalobu
současných žalovaných, kterou se žalovaní domáhali určení neplatnosti darovací
smlouvy ze dne 16. 1. 1963, kupní smlouvy ze dne 25. 4. 1969 a dohody o
dočasném užívání pozemků. Žaloba u nich musela vyvolat důvodné pochybnosti, zda
jim nemovitosti skutečně patří a nadále nemohli být v dobré víře a jejich držba
nemohla být oprávněnou. Smlouvou ze dne 28. 12. 1984 prodali manželé B. dům
žalobcům. Těm pak OPBH smlouvou ze dne 29. 4. 1986 zřídil i právo osobního
užívání pozemků. Ani tato kupní smlouva nemohla být platná, neboť „navazuje na
neplatnou smlouvu ze dne 25. 4. 1969“. Žalobci nemohli vydržet vlastnické právo
k nemovitostem, protože žalovaní se žalobou ze dne 29. 1. 1992 domáhali určení,
že jejich otec byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí a domáhali se i
neplatnosti následujících smluv a vydání nemovitostí. Doručením žaloby skončila
dobrá víra žalobců, že jsou oprávněnými držiteli domu. Pozemky nemohli vydržet
proto, že jim byly dány pouze do osobního užívání, a nemohli být v dobré víře,
že jim patří. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců shora
označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím
žalobcům vyklizení předmětných nemovitostí a řízení o vzájemné žalobě na
vyklizení nemovitostí zastavil s tím, že žalovaní v tomto rozsahu vzali svůj
vzájemný návrh zpět (výrok I.). Ve výrocích o žalobách účastníků na určení
vlastnického práva k nemovitostem rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). O zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení
rozhodl odvolací soud poté, co uzavřel, že rozsudek je v tomto rozsahu
nepřezkoumatelný pro nedostatek důkazů. Soud prvního stupně se totiž
nevypořádal vyčerpávajícím způsobem s „otázkou možného vydržení předmětných
nemovitostí“, jestliže na nedostatek dobré víry „usoudil pouze s ohledem na
určovací žalobu podanou žalovanými v roce 1970“.
Podle odvolacího soudu byli
manželé B. v době uzavření kupní smlouvy se státem v dobré víře, že na ně stát
převádí vlastnické právo k nemovitostem. Otázkou zůstává „zda samotné žalobní
tvrzení o neplatném nabytí předmětných nemovitostí státem skutečně přivodilo
ztrátu dobré víry manželů B., zejména když je zřejmé, že B. předmětné
nemovitosti užívali 15 let a investovali do údržby a oprav domu“. Soud prvního
stupně pochybil, když se těmito okolnostmi nezabýval a neposuzoval chování B. během doby, po kterou nemovitosti užívali. Na existenci jejich dobré víry jako
držitelů věci je možné usoudit jen prostřednictvím toho, zda a jak se toto
jejich přesvědčení projevovalo navenek. Protože soud prvního stupně tak
nevycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, uložil mu, aby provedl
důkazy navržené žalobci k doložení tvrzení „o chování manželů B. projevujících
navenek svůj oprávněný vztah k předmětným nemovitostem“. Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, neboť mají
za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka
vydržení), která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobní tvrzení o neplatném nabytí
předmětných nemovitostí státem nepřivodilo u manželů B. ztrátu dobré víry, a to
s ohledem na další užívání nemovitostí B. a jejich investice do údržby a oprav
domu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, dovozují,
že posouzení toho, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy
hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska držitele. Dobrá
víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečností, která
objektivně mohla vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Další
dokazování k následnému chování manželů B., kterým měli „projevit navenek svůj
oprávněný vztah k předmětným nemovitostem“, nemůže nic změnit na skutečnosti,
že podáním žaloby v roce 1970 ztratili manželé B. dobrou víru a přestali být
oprávněnými držiteli. Navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby ho zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání namítli, že zrušující usnesení
odvolacího soudu nelze napadnout dovoláním. Uplatňují argumenty k otázce své
dobré víry i k uplatněným dovolacím důvodům. Souhlasí se závěry odvolacího
soudu a navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k vzniku vlastnického práva žalobců k nemovitostem mělo dojít před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno
po 1. 1. 2013 a dovolací řízení o něm bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony). Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas a oprávněnými osobami, a že je podle § 236 a 237 o. s. ř. přípustné, neboť
se odvolací soud při řešení otázky dobré víry oprávněného držitele odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, usnesení odvolacího soudu
přezkoumal, a to podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích
důvodů. Dovolací soud poté dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť
usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že
se soud prvního stupně nezabýval chováním manželů B. během doby, po kterou
nemovitosti užívali, a neposoudil proto všechny okolnosti ke zjištění, zda byli
i přes podání žaloby v roce 1970 vnitřně přesvědčeni, že předmětné nemovitosti
drží právem. Proto označil rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný. Dovolací soud již v předcházejícím rozsudku ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010, vydaném v této věci, vysvětlil, že podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu zaniká dobrá víra ve chvíli, kdy se držitel od
kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně
musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu z dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, uveřejněný pod
C 5472 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck
(dále jen „Soubor“), a stejně jako ostatní z dále uvedených rozhodnutí na
internetových stránkách www.nsoud.cz]. Není tedy rozhodné, zda vlastník
informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že
jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo
1659/2005, uveřejněný v Souboru pod C 5472). Dovolací soud dále doplňuje, že podle konstantní judikatury Nejvyššího
soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo
právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené
podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele,
že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává,
popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik
vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele.
Ze zákona
vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli,
je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra
zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně
musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění
skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo
490/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 1481). S ohledem na citovanou judikaturu dovolacího soudu lze uzavřít, že pro
posuzovanou věc je zásadní závěr, zda ke ztrátě dobré víry manželů B. mohlo
dojít v důsledku podání žaloby v roce 1970. Jestliže v podané žalobě byly
uplatněny skutečnosti způsobilé vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby, a
jestliže tyto pochybnosti nebyly rozptýleny – objektivně vzato – okolnostmi,
pro které byla žaloba vzata zpět, došlo na straně manželů Beranových ke ztrátě
dobré víry a další jejich chování ve vztahu k nemovitostem není pro posuzování
existence dobré víry rozhodné. I kdyby byli manželé B. nadále subjektivně
přesvědčeni o svém vlastnickém právu a nemovitosti proto užívali a investovali
do jejich údržby a oprav, rozhodujícím zůstává, že se na základě podané žaloby
seznámili se skutečnostmi, které u nich objektivně musely vyvolat pochybnosti,
že jim nemovitosti po právu patří. Pokud odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným
jen proto, že soud prvního stupně náležitě nezjistil skutkový stav, když
neposuzoval chování manželů B. během doby, po kterou nemovitosti užívali,
spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej
podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil, a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm bude odvolací soud
podle § 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory
soudu dovolacího. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.