U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně L. D., zastoupené Mgr. Lukášem Venclem, advokátem se
sídlem v Berouně, V Pražské bráně 74, proti žalovanému J. D., zastoupenému
JUDr. Bedřichem Macourkem, advokátem se sídlem v Berouně, Kostelní 7, o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 50/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 28 Co 110/2010–86, takto:
I. Dovolací řízení ohledně dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v
Berouně ze dne 14. prosince 2009, č. j. 9 C 50/2009-55, s e z a s t a v u j
e.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.
května 2010, č. j. 28 Co 110/2010-86, s e o d m í t á.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
10.300,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 14. prosince 2009, č. j. 9 C 50/2009–55, zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v jejich podílovém spoluvlastnictví,
vypořádal je způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku a rozhodl o nákladech
řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 20. května 2010, č. j. 28 Co 110/2010–86, rozsudek soudu prvního stupně
změnil ve výrocích V. a VI. ohledně nákladů státu, v ostatních výrocích
rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně napadl
žalovaný dovoláním a uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů jakož i dovolání je účastníkům znám, společně
s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto
na ně odkazuje.
Dovolatel v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek
soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší
soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací
soud proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně
podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Směřoval-li dále žalovaný své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolání nevymezuje právní otázku, kterou by dovolací soud měl
přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Existence otázky zásadního
právního významu se nepodává ani z obsahu dovolání a dovolací soud v dovolání
neshledal ostatně nic, co by z rozsudku odvolacího soudu mělo činit rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu.
Projevuje-li v rovině právního posouzení dovolatel nesouhlas toliko se závěrem
odvolacího soudu o nedělitelnosti předmětných nemovitostí, dovolací soud v této
souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že zjištění, zda lze konkrétní
věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam,
a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního
významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2005, č. 5, str. 183 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2008, č. 4, str. 184). Ustanovení § 142 odst. 1 věty druhé obč. zák.
v části, v níž váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový
postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou,
t. j. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která
tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu
odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly
posouzením, zda nemovitosti jsou dělitelné či nikoliv; závěry, ke kterým
dospěly, nejsou zjevně nepřiměřené a nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu.
Pokud žalovaný dále v dovolání poukazoval na skutečnost, že soudy „nepřihlédly
k výnosové metodě, kterou znalec uvedl ve svém znaleckém posudku a ačkoliv
nemovitosti měly hodnotu podle této výnosové metody 3,400.000,- Kč, za základ
pro vypořádání vzaly soudy hodnotu nemovitostí 2,800.000,- Kč“, zpochybňuje tím
skutková zjištění nalézacích soudů ohledně obvykle ceny předmětu vypořádání,
která u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhají
přezkumu (§ 237 odst. 3 o. s. ř., část věty za středníkem).
Taktéž tvrzená vada řízení spočívající v námitce, že soudy nepřihlédly k
návrhu možného vertikálního řešení rozdělení pozemků z května 2010 zpracovaného
autorizovaným technikem pro pozemní stavby J. P. předloženému žalovaným,
představuje okolnost uplatněnou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., k níž z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud nemůže přihlédnout (§ 237 odst. 3 o. s. ř.
část věty za středníkem).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v
částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006
Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 4 odst. 1, 2 písm. c), § 10 odst. 3,
snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 vyhlášky a o dalších
50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb.) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč,
celkem 10 300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit
žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní
moci usneseni k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167
odst. 2 o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. František B a l á k, v.
r.
předseda senátu