22 Cdo 3984/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Janáčem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované N. B., narozené XY, bytem XY, o vypořádání společného jmění manželů a o návrhu na nařízení předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 212/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2018, č. j. 17 Co 233/2018-23,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 7. 2018, č. j. 17 Co 233/2018-23, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „nepřípustnost žaloby pro neexistenci výlučné místní příslušnosti ani možnost určit místní příslušnost podle obecných ustanovení“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném. Dovolání je objektivně nepřípustné proti té části výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně o zastavení návrhu na nařízení předběžného opatření vzhledem k tomu, že se jedná o předběžné opatření [§ 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Dovolací soud se dále zabýval tou částí výroku usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o žalobě na vypořádání společného jmění manželů. Ani v této části není dovolání přípustné. Dovolatel především řádně nevymezuje otázku přípustnosti dovolání, když pouze cituje část zákonného ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, aniž by však takovou judikaturu jakkoliv identifikoval. Dovolatel pouze shrnuje závěry odvolacího soudu týkající se obvyklého pobytu a dovozuje, že by pravomoc českých soudů měla být dána podle § 49 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, jelikož žalovaná má v informačním systému evidence obyvatel evidováno bydliště XY. Neodkazuje přitom na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Pouhá polemika s procesním postupem odvolacího soudu či jeho právním posouzením věci nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Jelikož je dovolání proti části výroku o předběžném opatření objektivně nepřípustné a ve vztahu k části výroku o zastavení řízení o žalobě trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
Mgr. David Havlík předseda senátu