22 Cdo 4123/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobce Bc. Ing. L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. Š.,
o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 204/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze
dne 3. června 2009, č. j. 54 Co 210/2009-60, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne15.
ledna 2009, č. j. 3 C 204/2008-39, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po
žalovaném vydání movitých věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu
prvního stupně s tím, že žalovaný se „této povinnosti může zprostit tím, že
žalobci zaplatí částku 9 230,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“ a
žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 3. června 2009, č. j. 54 Co 210/2009-60, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s poukazem na jeho
přípustnost dovozenou z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky
zásadního právního významu a uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a), b) o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. června 2009.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení
Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září
2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č.
12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým
č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince
2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné
tamtéž).
Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat
jakožto otázku zásadního významu a dovolatel žádnou právní otázku jako otázku
zásadního právního významu ostatně ani sám neuvádí.
Žaloba o vydání movitých věcí byla odvolacím soudem zamítnuta z důvodu, že
žalobce neprokázal, že by jím požadované movité věci byly kdy v držení
žalovaného, resp. v jeho dispozici. Tomuto závěru z pohledu § 126 odst. 1
občanského zákoníku a podmínek úspěšnosti žaloby na vydání věci nelze ničeho
vytknout, neboť pasivně legitimovaná v řízení o reivindikační žalobě je osoba,
která vlastníkovu věc neoprávněně zadržuje.
Toliko ve vztahu k jedné krabici knih žalobce učinil odvolací soud závěr, že
těmito věcmi žalovaný disponoval, avšak v době rozhodování odvolacího soudu již
tyto věci byly zničeny, což ostatně potvrzoval i sám žalobce. Závěr, že ani v
tomto případě nelze uložit povinnost k vydání těchto movitých věcí, je správný.
Jestliže pak žalobce v dovolání poukazoval na skutečnost, že uplatnil i
případný nárok na zaplacení částky 9 230,- Kč, pak ani tato skutečnost nemá za
následek rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem. Z obsahu žaloby
se totiž jednoznačně podává, že žalobce se domáhal vydání movitých věcí
označených v žalobě pod č. 1 – 15 s uvedením jejich hodnoty právě ve výši 9
230,- Kč. Pod položkou č. 16 se domáhal vydání beden s knihami, aniž by k této
položce uvedl jakoukoliv částku představující její hodnotu. Z takto vymezeného
žalobního návrhu je pak jednoznačné, že požadavek na případné zaplacení částky
9 230,- Kč žalobce vztáhl k ostatním movitých věcem (pod položkami č. 1 – 15) a
nikoliv k požadovanému vydání knih.
Nicméně pro úplnost odůvodnění pak dovolací soud dodává, že žalobce v řízení
uplatnil tzv. alternativu facultas, jejíž podstata spočívá v tom, že žalobce
projevuje ochotu přijmout od žalovaného místo plnění, které mu podle právního
předpisu nebo smlouvy náleží, plnění jiné, na které nemá podle hmotného práva
nárok. Je-li primárnímu petitu vyhověno, stanoví soud i plnění náhradní.
Jestliže však primárnímu petitu vyhovět nelze, nemůže mít opodstatnění ani
požadavek na zaplacení plnění náhradního (v daném případě peněžitého), o což
šlo i v souzené věci. V daném případě totiž nejde o žalobu s eventuálním
petitem, jejíž podstata spočívá v tom, že se žalobce domáhá, aby žalovanému
byla uložena určitá povinnost a pro případ, že tento primární petit bude
zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce, např. tehdy, pokud se
žalobce domáhá z důvodu ochrany vlastnického práva vydání věci, a pro případ,
že tomuto návrhu nebude vyhověno, se domáhá zaplacení peněžité částky. Žalobce
se domáhal vydání movitých věcí s tím, že žalovaný se může této povinnosti
zprostit i zaplacením peněžité částky. Jestliže nebylo v daném případě
primárnímu petitu vyhověno, nebylo možno uvažovat ani o důvodnosti zaplacení
částky 9 230,- Kč.
Žalobce v dovolání napadl i právní posouzení otázky promlčení nároku na vydání
bezdůvodného obohacení. Takto vymezená právní otázka nemůže zakládat zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
již z toho důvodu, že na jejím posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil
a pro zamítavé rozhodnutí nebylo její řešení právně významné.
Poukaz na otázku bezdůvodného obohacení učinil odvolací soud v souvislosti s
okolností, že podle provedeného dokazování žalobce zakoupil do bytu matky
žalovaného rozvaděč a řetízek na dveře (jejichž vydání se v této věci domáhal),
čímž by „teoreticky“ mohl žalobci vzniknout nárok na vydání bezdůvodného
obohacení v podobě zhodnocení cizí věci, který však v předmětné věci nebyl
uplatněn. Pouze pro doplnění této argumentace pak odvolací soud poukázal na
skutečnost, že i pokud by došlo k uplatnění tohoto nároku, jednalo by se o
nárok promlčený, který by nemohl být žalobci přiznán s ohledem na žalovaný
uplatněnou námitku promlčení.
Přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládají
žalobcem tvrzené vady řízení, jejichž existenci spatřuje v porušení práva na
právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
porušení práva na projednání věci v přítomnosti žalobce, nemožnosti žalobce
vyjádřit se k provedeným důkazům a v porušení poučovací povinnosti podle § 118a
o. s. ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto
zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu,
že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných
právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března
2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách
Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou
judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání; k žalobcem tvrzeným vadám řízení by tak mohl
dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Žalobce dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení; proti němu však není dovolání
přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému
žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu