U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. M., zastoupené JUDr. Evženem Zörklerem,
advokátem se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovanému hlavnímu
městu Praha, se sídlem úřadu v Praze, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr.
Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí
18, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 7 C 345/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 25 Co 90/2010-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 2.460,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta
JUDr. Evžena Zörklera.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
usnesení ze dne 7. července 2009, č. j. 7 C 345/2009-242, jímž Obvodní soud pro
Prahu 5 („soud prvního stupně“) zamítl žalobu o obnovu řízení, které předtím
vedl pod sp. zn. 7 C 412/2001 a které pravomocně skončilo dne 8. června 2004.
Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
V řízení, jehož obnovy se žalovaný domáhal, bylo vypořádáno spoluvlastnictví k
domu čp. 85 a stavební parcele č. 251 nacházejícím se v obci Praha, katastrální
území S. Nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně a
žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému tzv. vypořádací podíl ve
výši 11.000.000,- Kč. Nalézací soudy takto tehdy rozhodly na základě znaleckého
posudku Ing. Věry Kadlecové, podle kterého obvyklá (tržní) cena nemovitostí
činila 16.500.000,- Kč. Žalovaný se obnovy řízení domáhal proto, že dne 21.
června 2004 znalkyně založila do spisu dodatek – opravu svého původního
znaleckého posudku s tím, že v původním posudku došlo k písařské chybě
spočívající v nesprávném vyznačení hodnoty koeficientu vybavení Kv a tato chyba
výrazně ovlivnila porovnávací cenu nemovitostí. Po odstranění uvedené chyby
stanovila znalkyně obvyklou cenu nemovitostí na částku 42.000.000,- Kč.
Dovolání žalovaného bylo odmítnuto usnesením dovolacího soudu ze dne 20.
července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004.
Oba nalézací soudy rozhodovaly ve věci žaloby o obnovu řízení podruhé, neboť
jejich předchozí usnesení, totiž usnesení soudu prvého stupně o povolení obnovy
řízení a potvrzující usnesení odvolacího soudu, zrušil dovolací soud usnesením
ze dne 3. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2363/2007.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost zakládá na názoru, že rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo
1914/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2363/2007 nejsou zcela totožná a navíc neuvádějí,
jaké podmínky by musel žalovaný splnit, aby obnova řízení byla důvodná. Navrhl,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako
zjevně bezdůvodné odmítl.
Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné
nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které
muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah usnesení soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené
listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, může být
podle § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. přípustné pouze za splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání v daném případě
přípustné není, jelikož odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně,
který sice rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, avšak nikoliv proto,
že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné, jestliže právní názor,
jímž byl soud prvního stupně při vydání nového (od předchozího odlišného)
rozhodnutí ve věci samé vázán, byl obsažen ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího
soudu či Ústavního soudu.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
a to z následujících důvodů.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo
jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června
2004, sp. zn., 21 Cdo 541/2004, publikované jako C 3080 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Žalovaný, jak řečeno, dovozuje přípustnost dovolání z rozporu mezi dvěma
rozhodnutími dovolacího soudu. Správně vychází z toho, že rozpor v judikatuře
dovolacího soudu zakládá přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tam, kde jej žalovaný
spatřuje, však rozpor není.
V usnesení sp. zn. 22 Cdo 1914/2004 dovolací soud konstatoval, že „dodatečné
zjištění nesprávnosti znaleckého posudku může být za splnění dalších podmínek
důvodem pro obnovu řízení.“ V usnesení sp. zn. 22 Cdo 2363/2007 dovolací soud
mimo jiné uvedl, že „pro rozhodnutí, zda obnovu řízení v dané věci lze podle §
228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. povolit či nikoli, je tedy určující, zda žalované
město mělo možnost objevit či označit chybu ve výpočtech znalce uvedených v
nálezu jeho posudku a zda tak mohlo skutečnost existence chyby použít v
původním řízení ke zpochybnění správnosti předmětného znaleckého posudku.“
Z těchto citací je zřejmé, že v obou rozhodnutích dovolací soud připustil, že
by dodatečné zjištění chyby ve znaleckém posudku mohlo být důvodem obnovy
řízení. Ve druhém navíc doplnil, že by tomu tak bylo tehdy, kdyby žalovaný
neměl možnost chyby zjistit. Rozpor mezi rozhodnutími tedy není. Obě jsou
přitom v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2006, sp. zn. 22
Cdo 2090/2006 (publikovaným jako C 4606 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu), z nějž vyplývá důležitost toho, že „dovolatel ...
měl již v nalézacím řízení možnost namítat nesprávnost znaleckého posudku ... a
uvádět skutečnosti ovlivňující výši ceny domu. Skutečnost, že po skončení
řízení byl vyhotoven znalecký posudek stanovující cenu věci jinou částkou, než
jakou byla oceněna v nalézacím řízení, není důvodem k obnově řízení.“
Jinou věcí je, že z druhého rozhodnutí, stejně jako z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
2090/2006, plyne přísná výjimečnost chyby ve znaleckém posudku jakožto důvodu
obnovy řízení a dále že ve druhém rozhodnutí, kterým se již – oproti prvému –
důvodností žaloby o obnovu řízení zabýval, dovolací soud shledal, že „žalovaný
tuto možnost po seznámení s obsahem znaleckého posudku měl, když všechny
početní údaje, které znalkyně v nálezu posudku uváděla, prověřit či
zkontrolovat objektivně mohl, a to tím spíše, že v aparátu žalovaného působí
osoby s kvalifikací tomu odpovídající a že jde o subjekt hospodařící či
nakládající s velkým množstvím nemovitostí obdobného druhu.“ Takovýto závěr je
odůvodněn tím spíše, že žalovaný je velkým statutárním městem s rozsáhlým
administrativním aparátem a že předmětem sporu byly nemovitosti dosti vysoké
ceny. Žalovaný měl za těchto okolností věnovat znaleckému posudku obzvláštní
pozornost. Tímto je odpovězeno na jeho polemiku s názorem dovolacího soudu
ztělesněnou v konstatování, že „žalovaný ... předpokládá tedy, že znalecký
posudek je správný a znalec postupuje s odbornou péčí. Jedinou výjimkou jsou
zjevné nesprávnosti znaleckého posudku, které ovšem v daném případě nenastaly –
jednotlivé koeficienty a jejich použití žalovaný nezná.“
Pokud dále žalovaný polemizoval s obavou dovolacího soudu z precedenčního
působení rozhodnutí, jímž by žalobě o obnovu řízení bylo v dané věci vyhověno,
uvádí dovolací soud, že podstatné není ani tak to, zda soudní znalci často
opravují své posudky, ale spíše obecnější fakt, že velmi často se různé posudky
liší, ať už je příčinou více či méně zjevná chyba, rozdílné podklady nebo např.
rozdíl v použité metodě ocenění. Měla-li by být důvodem obnovy „písařská chyba
spočívající v nesprávném vyznačení hodnoty koeficientu,“ musely by jím být i
jiné příčiny rozdílu mezi posudky, poněvadž mohou být zjistitelné hůře. Muselo
by jím být třeba i přesnější rozpomenutí svědka na událost, k níž již dříve
vypovídal.
Žalovaný při své argumentaci nedoceňuje důležitý význam právní moci soudního
rozhodnutí. Účelem soudního řízení je ochrana práv, ale zároveň jím je konečné
vyřešení právního sporu, k čemuž přispívá institut právní moci. Skutkový stav
nelze zjišťovat za každou cenu a bez jasného časového omezení. Podmínky
prolomení právní moci cestou mimořádných opravných prostředků je tudíž třeba
vykládat spíše restriktivně.
K názoru žalovaného, že jakákoliv chyba znalce má vliv na jeho věrohodnost,
reagujícímu na dovolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. května 1949, sp. zn. Rv I 463/48 (publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/1950), dovolací soud uvádí: Chyby
jsou lidskému konání vlastní a z jedné většinou nelze činit žádné závěry. Názor
žalovaného by ve svém důsledku znamenal, že žádný odborník nesmí vykonávat své
povolání.
Jak už bylo řečeno, dovolání není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo
odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady jsou představovány odměnou advokáta
za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 1 odst. 1, § 10 odst. 1 a
3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., 1.750,- Kč,
paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. (za vyjádření k dovolání) a náhradou za 20 % daň z přidané
hodnoty ve výši 410,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.; celkem náklady činí
2.460,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160
odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu