22 Cdo 4370/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně J. N., zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v
Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr.
Janem Bacílkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C
59/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
27. dubna 2016, č. j. 25 Co 70/2016-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5.
2015, č. j. 8 C 59/2013-178, ze zaniklého společného jmění manželů (dále též
„SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci pod položkami č.
13) televizor LCD, zn. LG v hodnotě 9 000 Kč, 14) notebook INSPIRON zn. Dell v
hodnotě 8 000 Kč a zůstatek na účtu vedeném u obchodní společnosti Česká
spořitelna, a. s. ve výši 13 645,52 Kč, vše v celkové hodnotě 30 645,52 Kč
(výrok I.), ze zaniklého SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného
movité věci pod položkami č. 2) manželské dvojlůžko v hodnotě 8 000 Kč, 7)
jídelní stůl skleněný + 4 židle fialové barvy v hodnotě 3 000 Kč, 8) koženou
rohovou sedací soupravu bílé barvy v hodnotě 10 000 Kč a hodnotu osobního
automobilu Ford Kuga ve výši 300 000 Kč, vše v celkové hodnotě 321 000 Kč
(výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání
podílu částku 907 221,29 Kč do 4 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 27. 4. 2016, č. j. 25 Co 70/2016-228, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku III. změnil tak, že výše částky, jež je žalovaný povinen žalobkyni na
vypořádání podílů zaplatit, činí 909 221 Kč (výrok I.), jinak rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť právní otázka má být dovolacím soudem
posouzena jinak a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když do vypořádání
nezahrnul částku 1 400 000 Kč, kterou si žalovaný 16. 1. 2012 (za trvání
manželství) půjčil, aniž by o tom žalobkyni informoval a aniž by ona s tím
souhlasila. Tato částka byla poskytnuta na podnikatelské účely žalovaného v
době, kdy došlo k finanční krizi. Je nesporné, že majetková a finanční situace
účastníků nebyla taková, aby účastníci naspořili z vlastních zdrojů takovou
částku, soudy obou stupňů se však nevypořádaly s otázkou vypořádání SJM, pokud
je jeden z manželů osobou samostatně výdělečně činnou. Je také nesporné, že ač
byly prostředky původně použity na podnikání, žalovaný tyto prostředky použil
na výdaje domácnosti, když žalobkyně z těchto prostředků hospodařila a hradila
běžný chod domácnosti. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že je třeba vypořádat
jím vybranou částku z účtu žalobkyně ve výši 1 793 000 Kč, když se mělo jednat
o nakládání v rozporu s § 145 odst. 2 občanského zákoníku. Zdůrazňuje, že v
důsledku plánované koupě rodinného domu „schraňoval peníze a zároveň se
zadlužil“, po odstěhování žalobkyně se proto rozhodl zaplatit splatné závazky. Žalovaný je přesvědčen, že tato částka není součástí SJM, neboť tyto prostředky
se promítly v aktivech spadajících do SJM u žalobkyně a v aktivech v držení
žalovaného. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4625/2014, z něhož má vyplývat, že částka 1 793 000 Kč byla nesprávně
vypořádána, neboť má spojitost s jeho podnikatelskou činností a nejednalo se o
žádné aktivum. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014
(uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje
po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k
některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je
dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu,
které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)].
V posuzovaném případě dovolatel v první řadě rozporuje, že nebyl do vypořádání
SJM účastníků zahrnut jeho závazek ve výši 1 400 000 Kč, připouští, že závazek
převzal bez souhlasu žalobkyně a přesahuje osobní poměry účastníků a že měly
být původně použity na jeho podnikání, namítá však, že ve skutečnosti tyto
finanční prostředky byly použity na chod společné domácnosti.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolatel v souvislosti
se svým závazkem ve výši 1 400 000 Kč ve skutečnosti nevymezil žádnou otázku
přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Nadto svou
námitkou nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav (srovnej § 241a odst. 1
o. s. ř. a contrario), na jehož základě dovozuje odlišné právní posouzení. To
však podle dovolacího soudu k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Dovolací soud nad rámec uvedeného podotýká, že soudy obou stupňů se řádně
vypořádaly s otázkou, zdali byl závazek z půjčky žalovaného součástí společného
jmění manželů, přičemž dospěly k jednoznačnému závěru, že jeho rozsah přesahuje
míru přiměřenou majetkovým poměrům a byl převzat bez souhlasu žalobkyně (s čímž
dovolání ostatně nijak věcně nepolemizuje), pročež se nestal součástí SJM
účastníků, nýbrž je výlučným závazkem žalovaného. Dovolací soud neshledal, že
by závěry soudů obou stupňů byly v tomto ohledu zjevně nepřiměřené, a proto
jejich rozhodnutí v dovolacím přezkumu obstojí [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010 (uveřejněný pod
č. C 13 030 v Souboru)].
Dovolatel dále namítal, že nebylo možné vypořádat částku 1 793 000 Kč, kterou
vybral za trvání manželství z účtu žalobkyně.
Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť v souvislosti s
uvedenou námitkou nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání a opětovně
nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav, když zdůrazňuje, že finanční
prostředky ve výši 1 793 000 Kč byly použity na úhradu aktiv a pasiv SJM. K
takovému skutkovému zjištění všem soudy obou stupňů v daném případě nedospěly.
Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný částku 1 793 000 Kč vybral z účtu
žalobkyně, vložil ji na svůj účet a použil až po odchodu žalobkyně ze společné
domácnosti podle svého uvážení bez jejího souhlasu, přičemž k právní moci
rozvodu se již tyto finanční prostředky na jeho účtu nenacházely. S ohledem na
výši částky, s níž žalovaný nakládal, odvolací soud dospěl k závěru, že se
nejedná o obvyklou správu majetku v SJM. Proto zdůraznil, že soud prvního
stupně nepochybil, pokud uvedenou částku zahrnul do masy SJM a následně ji
vypořádal, přičemž sám neučinil žádný závěr, že by se mělo jednat o finanční
prostředky mající jakýkoliv vztah k výkonu podnikatelské činnosti, jak
naznačuje v dovolání žalovaný.
Uvedené závěry odvolacího soudu jsou zcela souladné s rozhodovací praxí
dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný pod č. C 13611 v Souboru), nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4257/2014 (dostupné na
www.nsoud.cz)], a proto nemá dovolací soud rozsudku odvolacímu soudu čeho
vytknout. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014 (dostupný na www.nsoud.cz), je nutno zdůraznit,
že ten na posuzovaný případ nedopadá, a to již s ohledem na odlišný skutkový
stav. Rozhodnutí je totiž postaveno na závěru, že podnik nebyl součástí
společného jmění manželů, neboť vznikl před 1. 8. 1998, kdežto v posuzovaném
případě nebyl učiněn soudy závěr, že by podnik neměl být součástí SJM
účastníků; rovněž i sám dovolatel v dovolání zdůraznil, že podnik je bezpochyby
součástí SJM. Ostatně dovolacímu soudu není zřejmé, jak by měla existence
podniku zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu, jenž dospěl k závěru, že
finanční prostředky, které žalovaný z účtu žalobkyně vybral, neměly vztah k
jeho podnikatelské činnosti, neboť takto naznačené tvrzení neprokázal.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, dovolání podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu