22 Cdo 447/2025-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně H. D., zastoupené JUDr. Monikou Zoulovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, Podolská 103/126, proti žalované Residence Hotels s. r. o., IČO 26026589, se sídlem v Praze 1, Rybná 669/4, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 233/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2024, č. j. 25 Co 131/2024-188, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. et Mgr. Jána Procházky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v této věci domáhá nahrazení projevu vůle žalované uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem je pozemek p. č. XY v k. ú. XY. Má za to, že jí k tomuto pozemku svědčí předkupní právo. Existenci předkupního práva odvozuje ze skutečnosti, že se na pozemku nachází studna, septik, vodovodní a kanalizační přípojka v jejím vlastnictví. Předkupní právo žalobkyně bylo porušeno, neboť žalovaná nabyla pozemek na základě kupní smlouvy ze dne 22. 8. 2022, aniž by byl nabídnut žalobkyni jako předkupnici ke koupi.
2. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2024, č. j. 16 C 233/2022-162, zamítl ve výroku I žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu, jejímž předmětem je pozemek p. č. XY v k. ú. XY za kupní cenu 26 670,12 Kč. Ve výroku
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 25 Co 131/2024-188, potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vyložil, že žalobkyni zákonné předkupní právo ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (dále jen „o. z.“) nenáleží. Studnu, septik, vodovodní a kanalizační přípojku totiž posoudil jako podzemní stavby se samostatnými účelovým určením ve smyslu § 498 odst. 1 o. z., které nejsou podle § 506 odst. 2 o. z. součástí pozemku. Proto v poměrech projednávané věci podle § 3061 o. z. nevzniklo předkupní právo zakotvené v § 3056 a násl. o. z. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
6. Žalobkyně se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že jí s ohledem na § 3061 o. z. nesvědčí zákonné předkupní právo k pozemku zakotvené v § 3056 a násl. o. z. Podle žalobkyně je nezbytné zohlednit, že studna, septik, vodovodní a kanalizační přípojka byly zhotoveny před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V době svého vzniku se jednalo o samostatné
nemovité věci. V takovém případě však není správné právní posouzení věci provedené odvolacím soudem, který aplikoval na tyto stavby příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (především § 498 odst. 1 o. z. a § 506 odst. 2 o. z.) – a proto dovodil, že žalobkyni předkupní právo k pozemku podle § 3061 o. z. nesvědčí. Právní povahu těchto staveb měl soud s ohledem na okamžik jejich vzniku posoudit výlučně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V takovém případě by byly splněny podmínky existence předkupního práva zakotveného v § 3056 a násl. o. z.
7. Odvolací soud se tak při řešení právní otázky, podle jakého právního předpisu má být posouzena právní povaha určité věci pro rozhodnutí, zda svědčí vlastníku této věci a vlastníku pozemku vzájemné předkupní právo ve smyslu § 3056 a násl. o. z., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1952/2019.
8. Žalobkyně v dovolání napadá také závěr odvolacího soudu, že se jedná o podzemní stavby se samostatným účelovým určením ve smyslu § 498 odst. 1 o. z. Namítá, že pokud byly tyto stavby zhotoveny před 1. 1. 2014, nelze je již jen z tohoto důvodu považovat za podzemní stavby se samostatným účelovým určením ve smyslu § 498 odst. 1 o. z.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje nárok uplatněný žalobkyní za neopodstatněný. S ohledem na obsah dovolání má za to, že žalobkyně nevymezuje řádně, v souladu se zákonem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dále namítá, že stavby, na jejichž základě odvozuje předkupní právo, jsou stavby liniové, a proto podle § 3061 o. z. nemohlo vzniknout vzájemné předkupní právo vlastníka stavby a pozemku zakotvené v § 3056 a násl. o. z. Za předpokladu, že by soud nepovažoval tyto stavby za stavby liniové, tak se jedná o podzemní nemovité věci. Proto i z toho důvodu předkupní právo podle § 3061 o. z. nevzniklo. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, podle jakého právního předpisu (zda podle zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebo podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) má být posouzena právní povaha určité věci (v projednávané věci studny, septiku, vodovodní a kanalizační přípojky) pro zjištění, zda vlastníkům věci a pozemku svědčí vzájemné předkupní právo ve smyslu § 3056 a násl. o. z.
14. Stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba (§ 3054 odst. 1 o. z.).
15. Vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží (§ 3056 odst. 1 o. z.).
16. Podle § 3061 o. z. ustanovení tohoto oddílu (tedy ani § 3054–3059 o. z.) se nepoužijí, jedná-li se o stavbu, která není součástí pozemku podle tohoto zákona, nebo o nemovitou věc podle § 498 odst. 1 věty druhé.
17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015 (publikovaném pod č. 7/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, opětovně do českého právního prostředí zavedl zásadu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) i ve vztahu ke stavbám; tato se projevuje zejména v § 506 a § 1083 a násl. o. z. Zákonná úprava vychází z toho, že se superficiální zásada s ohledem na ochranu nabytých práv v plné míře uplatní jen u nově zřizovaných staveb (viz také důvodová zpráva k § 3015 až 3027 a k § 3054 až 3061 o. z. dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz). Proto Nejvyšší soud dovodil, že samotné ustanovení § 506 o. z. nemůže ničeho změnit na existenci staveb, které vznikly před 1. 1. 2014, jakožto samostatných věcí v občanskoprávním smyslu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
18. Ustanovení § 3054 o. z. dopadá na případy, kdy se celá stavba nachází na pozemku ve vlastnictví vlastníka stavby; to ostatně odpovídá i obecnému pojetí konstrukce přechodných ustanovení § 3054 o. z. a násl., kdy zákonná úprava na prvním místě při regulaci režimu podléhajícímu superficiální zásadě vymezuje nejčastější situace, kdy se celá stavba nachází na pozemku téhož vlastníka.
19. V § 3056 až 3059 o. z. je pak upravena situace, kdy se výchozí pravidlo obsažené v § 3054 o. z. nemůže uplatnit právě proto, že ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se celá stavba nenachází na pozemku vlastníka stavby. Režim § 3055 až 3058 o. z. dopadá na případy, kdy se stavba nachází celá na jednom pozemku, ale pro nesplnění podmínek § 3054 o. z. nedošlo k právnímu sjednocení režimu pozemku a stavby již ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ustanovení § 3059 o. z. potom řeší právní režim staveb, které jsou zřízeny na několika pozemcích, tj. staveb, u nichž se právě z tohoto důvodu nemohou uplatnit předchozí zákonná ustanovení (§ 3054 až 3058).
20. Podle § 3061 o. z. se ustanovení tohoto oddílu (tedy ani shora uvedená ustanovení § 3054–3059 o. z.) nepoužijí, jedná-li se o stavbu, která není součástí pozemku podle tohoto zákona, nebo o nemovitou věc podle § 498 odst. 1 věty druhé. Jde-li tedy o stavbu, která si i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zachovává právní samostatnost (tedy stavbu, která není součástí pozemku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebo o nemovitou věci podle § 498 odst. 1 věty druhé o. z.), vzájemné předkupní právo vlastníku takové stavby a vlastníku pozemku, kde se tato stavba nachází, nevznikne. Protože i pokud bude vlastníkem této stavby i pozemku totožná osoba, taková stavba se nestane ani v intencích zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, součástí pozemku. Proto není opodstatněné, aby vzniklo vzájemné předkupní právo vlastníku takové stavby a vlastníku pozemku zakotvené v § 3056 a násl. o. z. Ke stejným závěrům dospěla rovněž odborná literatura, srovnej SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976– 1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1641–1642.
21. V takovém případě je nutné posoudit právní povahu určité věci pro stanovení, zda vzniklo vlastníku této věci a vlastníku pozemku, kde se nachází, vzájemné předkupní právo ve smyslu § 3056 a násl. o. z., podle právní úpravy účinné ke dni vzniku tvrzeného předkupního práva. Musí být totiž vyhodnoceno, zda daná věc (na základě jejíž existence je předkupní právo uplatňováno) představuje (ke dni vzniku tvrzeného předkupního práva) stavbu, která nemůže být součástí pozemku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebo nemovitou věc podle § 498 odst. 1 věty druhé o. z.
22. Protože bude-li se jednat o stavbu, která nemůže být podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, součástí pozemku, případně o nemovitou věc ve smyslu § 498 odst. 1 věty druhé o. z., taková věc by se nestala součástí pozemku, kde se nachází, ani v případě jednoty vlastnického režimu této věci a pozemku k 1. 1. 2014, resp. v případě následného splynutí vlastnického režimu této věci a pozemku. Z tohoto důvodu není ani opodstatněné (a je to tak i stanoveno v § 3061 o. z.), aby bylo založeno vzájemné předkupní právo vlastníka takové věci a pozemku ve smyslu § 3056 a násl. o. z.
23. Z uvedeného plyne, že nelze právní povahu určité věci pro stanovení toho, zda vzniklo vlastníku této věci a vlastníku pozemku, kde se nachází, vzájemné předkupní právo ve smyslu § 3056 a násl. o. z., posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V takovém případě by totiž nemohlo být postaveno najisto, zda se tato věc může stát v intencích zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, součástí pozemku, resp. zda se nejedná o nemovitou věc podle § 498 odst. 1 věty druhé, tedy zda vzniká vlastníku takové věci a vlastníku pozemku vzájemné předkupní právo ve smyslu § 3056 a násl. o. z.
24. K tomu Nejvyšší soud považuje za důležité poznamenat, že shora uvedené právní posouzení určité věci (tedy zda se jedná o stavbu, která není součástí pozemku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebo o nemovitou věc podle § 498 odst. 1 věty druhé) je nezbytné především pro rozhodnutí, zda vzniklo vlastníku takové věci a vlastníku pozemku vzájemné předkupní právo ve smyslu § 3056 a násl. o. z. Avšak jednalo-li se i v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, o samostatnou věc v právním smyslu, nemůže takové posouzení ničeho změnit (za jinak stejných okolností, tedy především odlišném vlastnickém režimu stavby a pozemku) na právní povaze této stavby, která vznikla před 1. 1. 2014, jakožto samostatné věci v občanskoprávním smyslu (srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016).
25. V posuzované věci odvolací soud posoudil právní povahu studny, septiku, vodovodní a kanalizační přípojky pro zjištění, zda vzniklo vzájemné předkupní právo vlastníka těchto věcí a pozemku, podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni vzniku předkupního práva. Takový postup je v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Proto tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
26. Z obsahu dovolání se podává, že žalobkyně dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že studna, septik, vodovodní a kanalizační přípojka představují podzemní stavby se samostatným účelovým určením ve smyslu § 498 odst. 1 o. z. (na základě jejichž existence nevzniklo podle § 3061 o. z. vzájemné předkupní právo vlastníka stavby a vlastníka pozemku zakotvené v § 3056 a násl. o. z.). V této souvislosti pouze poukazuje na skutečnost, že tyto stavby vznikly před 1. 1. 2014 (výše Nejvyšší soud dovodil, že tato námitka není opodstatněná). Nad rámec uvedeného žalobkyně v této souvislosti žádnou další argumentaci nevznáší.
27. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
28. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
29. Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat jen v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
30. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatelky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
31. V souvislosti s námitkou, že studnu, septik, vodovodní a kanalizační přípojky nelze považovat za podzemní stavby se samostatným účelovým určením ve smyslu § 498 odst. 1 o. z. (a proto jejich právní povaha vylučuje podle § 3061 o. z. vzájemné předkupní právo vlastníka stavby a pozemku zakotvené v § 3056 a násl. o. z.), však žalobkyně neformuluje (vyjma odkazu na okamžik vzniku těchto staveb) žádnou právní otázku, na které by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Obsahem této části dovolání je pouhá polemika žalobkyně se závěrem odvolacího soudu, že studnu, septik, vodovodní a kanalizační přípojku nelze považovat za podzemní stavby se samostatným účelovým určením ve smyslu § 498 odst. 1 o. z.
32. V takovém případě ovšem nevymezuje žalobkyně v této části dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
33. Žalobkyně v této části dovolání rovněž nevymezuje řádně dovolací důvod, přestože jde o obligatorní náležitost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobkyně však v této části dovolání nepoukazuje na výklad příslušné právní normy (tedy především § 498 odst. 1 o. z.), na základě kterého má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
34. Proto trpí dovolání žalobkyně v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). IV. Závěr a náklady řízení
35. Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud posoudil právní povahu studny, septiku, vodovodní a kanalizační přípojky za účelem rozhodnutí, zda svědčí podle § 3061 o. z. vlastníku těchto věcí a pozemku vzájemné předkupní právo podle § 3056 a násl. o. z., podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni vzniku předkupního práva, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. V části dovolání, ve které žalobkyně napadá závěry odvolacího soudu o právní povaze studny, septiku, vodovodní a kanalizační přípojky ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nevymezuje řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Stejně tak žalobkyně v této části dovolání řádně neformuluje, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
36. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
37. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu