USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
Pravoslavné církevní obce v Mariánských Lázních, IČO 736 30 993, se sídlem v
Mariánských Lázních, Ruská 347/9, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 5, proti žalované České republice –
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v
Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 230/2014, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2016, č. j. 61 Co 140/2016-168,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož
součástí je stavba kostela – budova č. p. XY v katastrálním území XY (dále též
jen „předmětná nemovitá věc“ nebo „předmětná nemovitost“), který je zapsán v
katastru nemovitostí jako nemovitost neznámého vlastníka. Žalobkyně je
právnickou osobou evidovanou podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a
náboženských společnostech a podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské
víry a postavení církví a náboženských společností, v rejstříku právnických
osob od 1. 1. 1994. Jejím právním předchůdcem byla Pravoslavná církev v
Československu, která se měla stát vlastníkem předmětné nemovitosti v okamžiku
získání církevní autokefality (samostatnosti) dne 10. 10. 1951 jako univerzální
právní nástupce právnické osoby nadačního typu (fundace) s názvem „Pravoslavný
chrám“ se sídlem v Mariánských Lázních, která vystupovala současně pod různými
názvy jako „Ruský pravoslavný kostel“, „Ruský kostel“, aj.
Budova kostela byla postavena mezi lety 1900 a 1902 hrabětem I. J. W.-D., jenž
byl od 13. 2. 1904 zapsán v pozemkové knize jako její vlastník (a vlastník
pozemku, na kterém kostel stojí). Ode dne 29. 6. 1939 svědčil zápis Ruské
ortodoxní diecézi ortodoxního biskupa v XY v Německu a poté byl dne 14. 2. 1952
(podle smíru ze dne 20. 10. 1949) opět do pozemkové knihy zapsán hrabě I. J. W.
D.
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
3. 2. 2016, č. j. 14 C 230/2014-133, žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala
vznik a existenci tvrzeného právního předchůdce - účelového jmění vystupujícího
pod různými názvy jako „Pravoslavný chrám“, „Ruský pravoslavný kostel“, „Ruský
kostel“, apod., když nepředložila soudu „především zakládací listinu takového
subjektu“. Taktéž neprokázala, že se stala vlastníkem předmětné nemovitosti při
svém zřízení „vložením do jejího jmění“. Samotná autokefalita získaná žalobkyní
dne 10. 10. 1951 nepředstavuje způsob nabytí vlastnického práva předvídaný
tehdy platným zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „střední
občanský zákoník“) a k prokázání tvrzení o vložení předmětné nemovitosti do
jejího jmění nepředložila žalobkyně žádné důkazy. Předmětnou nemovitost ani
nevydržela, neboť nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
je jejím vlastníkem, když jí nesvědčil „knihovní zápis ani nedisponovala žádným
nabývacím titulem“.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
27. 5. 2016, č. j. 61 Co 140/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok
II.). Odkázal přitom na správná skutková zjištění a právní závěry soudu prvního
stupně. Doplnil, že žalobkyně přes poučení nepředložila „žádný právní titul,
jímž by prokázala nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na straně
svého právního předchůdce, tak legitimní přechod vlastnického práva na sebe
sama“. Protože neprokázala ani existenci „účelového jmění vystupujícího pod
názvem Pravoslavný chrám či Ruský pravoslavný kostel, Ruský kostel“, nemohla se
stát „právním nástupcem předmětných nemovitostí při svém zřízení a to vložením
do jejího jmění“. Žalobkyně především nepředložila „zakládací listinu takového
subjektu“. Z dalších listin, adresovaných žalobkyni jinými subjekty, včetně
státních orgánů, „nelze z hlediska posuzování právní subjektivity žalobkyně
(míněno asi subjektivity tvrzeného právního předchůdce – pozn. dovolací soud)
vycházet, neboť dle pozemkové knihy k předmětným nemovitostem bylo dne 13. 2.
1904 vloženo vlastnické právo pro hraběte I. J. W.-D., následně dne 29. 6. 1939
pro Ruskou ortodoxní diecézi ortodoxního biskupa v XY v Německu a následně dle
smíru uzavřeného mezi Velvyslanectvím SSSR v Československu a Osídlovacím
úřadem a Fondem národní obnovy v Praze dle zákona č. 128/1946 Sb. opět na
hraběte I. J. W.-D. Protože nebyla v dobré víře, že je vlastníkem předmětných
nemovitostí, nemohla je žalobkyně ani vydržet. Odkázal přitom na tvrzení
žalobkyně, že přestože měl hrabě I. J. W.-D. odkázat předmětnou nemovitost
jejímu právnímu předchůdci, k „formálnímu přechodu vlastnického práva“ nedošlo,
protože „předmětné nemovitosti byly po nástupu nacismu v Německu ještě před
podáním návrhu na zápis do pozemkových knih převedeny na Ruskou ortodoxní
diecézi ortodoxního biskupství pro XY a Německo společnost veřejného práva v
XY“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsahem dovolání jsou námitky, směřující k
prokázání právní subjektivity a vůbec existence subjektu Pravoslavný chrám,
jako právního předchůdce žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout, jelikož žalobkyně vychází pouze ze
subjektivního přesvědčení o svém vlastnickém právu, přičemž nedoložila žádný
právní titul, na základě kterého by mohla být vlastníkem předmětné nemovité
věci.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně jednak
neprokázala existenci svého tvrzeného právního předchůdce označovaného jako
Pravoslavný chrám, Ruský pravoslavný kostel či Ruský kostel, a tedy ani domnělé
právní nástupnictví po takovém subjektu, ale zároveň, že neprokázala ani
„nabytí vlastnického práva k předmětné nemovité věci na straně svého právního
předchůdce“. Odvolací soud přitom výslovně odkazuje na žalobní tvrzení, podle
kterých vlastnické právo nebylo nikdy ve prospěch tvrzeného právního předchůdce
zaknihováno.
Dovolatelka namítá celou řadu otázek. Napadá závěr odvolacího soudu o tom, že
neprokázala existenci účelového jmění s názvem Pravoslavný chrám, protože
neprokázala existenci jeho zakládací listiny. Odvolací soud se odchýlil od
ustálené praxe dovolacího soudu v otázce možnosti prokázat skutečnost nepřímými
důkazy (v řízení předloženými), přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2013, sp. zn. 28 Cdo 1899/2013 (tato a veškerá dále uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). V souvislosti s prokazováním
existence právního předchůdce odvolací soud v rozporu s ustálenou praxí
dovolacího soudu nehodnotil předložený přípis Okresního ředitelství v Karlových
Varech ze dne 11. 2. 1949 jako veřejnou listinu a v této souvislosti odkazuje
na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 802/2013, a ze
dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006. Namítá, že odvolací soud nesprávně
posoudil existenci právní subjektivity Pravoslavného chrámu s odkazem na zápis
vlastnického práva v pozemkové knize svědčící jinému subjektu. Za otázku
doposud dovolacím soudem neřešenou považuje výklad ustanovení § 431 zákona č.
946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, jestliže odvolací soud uzavřel,
že osoba, jejíž vlastnické právo nebylo do pozemkové knihy vloženo,
neexistovala. Jako neřešenou považuje i otázku vzniku subjektu v rámci české
pravoslavné církve podle ustanovení § 10 odst. 2 a § 26 odst. 4 zákona č.
218/1949 Sb., ve spojení s § 29 vládního nařízení č. 222/1949 Sb.
Dovolatelka tak veškeré své námitky směřuje proti závěru, že neprokázala právní
subjektivitu svého právního předchůdce, tedy subjektu s názvem Pravoslavný
chrám. Pouze na tomto závěru však rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Ten totiž zároveň vyšel z toho, že žalobkyně neprokázala, že by jejímu
tvrzenému právnímu předchůdci vlastnické právo k předmětné nemovité věci
svědčilo. K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně v
dovolání však nic neuvádí.
Současně s tím je pak pro posouzení přípustnosti dovolání zásadní ustálený
závěr judikatury, podle kterého spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud
rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na
posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z
těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak
proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené
rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např.
mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)].
Jelikož žalobkyně napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém
rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků,
jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání
přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod
č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro tyto akcesorické
výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 500 Kč a o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve výši 600 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje
částky 50 000 Kč, není dovolání ani v této části podle § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu