U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce P. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem se
sídlem v Náchodě, Palachova 1742, proti žalované obci Provodov – Šonov, se
sídlem v Šonově 134, identifikační číslo osoby 00272957, zastoupené JUDr.
Blankou Štěpánovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Komenského 511, o
odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 185/2013,
o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.
října 2014, č. j. 20 Co 329/2014-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 3 600 Kč k rukám
zástupkyně žalované JUDr. Blanky Štěpánové.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. 5. 2014, č. j. 6 C 185/2013-88, výrokem I. zamítl návrh, aby žalovaná byla
povinna odstranit na své náklady živičnou plochu s kamenitým podkladem
položenou na parcele č. 20/21 (ostatní plocha) v katastrálním území P. o výměře
669 m2. Výrokem II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované v obecné
pariční lhůtě k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 7 200 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
9. 10. 2014, č. j. 20 Co 329/2014-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované v obecné pariční
lhůtě k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 4 423 Kč (výrok
II.).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že
žalovaná obec je vlastníkem stavby – místní komunikace, jež se nachází na části
pozemku parc. č. 20/21, který je ve vlastnictví žalobce. Stavba byla vybudována
v letech 1968 až 1970, kdy pozemek, na němž se ve výměře 669 m2 nachází, byl v
družstevním užívání jednotného zemědělského družstva. Nalézací soud dospěl k
závěru, že komunikace, byť byla vybudována před 1. 4. 1997, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, má status místní komunikace,
který novou právní úpravou neztrácí (v tomto ohledu odvolací soud odkázal na
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č.
j. 9 As 15/2012-27). Protože se jedná o stavbu, jež je samostatnou věcí v
právním slova smyslu, zabýval se tím, zda jde o stavbu oprávněnou či nikoliv.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že se o stavbu
neoprávněnou ve smyslu § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) nejedná, neboť zřizovateli svědčil
titul družstevního užívání pozemku, jenž je nyní ve vlastnictví žalobce.
Odvolací soud rovněž přisvědčil správnosti závěru soudu prvního stupně, že věc
bylo třeba posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť všechny
právně významné skutečnosti pro posouzení věci nastaly před uvedeným datem.
Žalovanou, která není právním nástupcem stavebníka, nelze činit odpovědnou za
protiprávní stav, který nevyvolala a nad nímž nemá kontrolu. Žalovaná totiž
jako samostatný subjekt práva vznikla až na základě zákona č. 367/1990 Sb., o
obecním zřízení, s čímž není v rozporu fakt, že na ni na základě zákona č.
172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví
obcí, přešlo vlastnické právo, mimo jiného, i k předmětné komunikaci. Zároveň
odvolací soud v posuzované věci neshledal podmínky pro následování vlastní
rozhodovací praxe (prezentované rozhodnutím sp. zn. 20 Co 450/2008). Vysvětlil,
že v odkazované věci byla řešena otázka odstranění parkoviště, tedy stavby
sloužící k účelům podnikání autobazaru, přičemž navíc stavebník neprokázal
existenci žádného občanskoprávního titulu, který by jej k výstavbě parkoviště
opravňoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti oběma výrokům, podává
dovolání žalobce. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
a vymezuje důvod přípustnosti dovolání hlediskem existence otázky hmotného
práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Žalobce namítá, že odvolací soud měl uplatněný žalobní nárok na odstranění
neoprávněné stavby komunikace posuzovat za pomoci aplikace přechodného
ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) podle
základních zásad soukromého práva, na nichž je nový občanský zákoník založen,
konkrétně podle § 1 odst. 1 věta druhá, § 2, § 3 odst. 2 písm. e) a § 6 odst. 2
o. z. Za předpokladu aplikace těchto ustanovení by nalézací soud nemohl i
nadále považovat za relevantní závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 2 Cdon 1031/97, podle něhož o neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy,
pokud byla před 1. 1. 1992 zřízena socialistickou organizací. Žalobce dále s
odkazem na označená ustanovení nového občanského zákoníku sice připustil, že
žalovaná obec, respektive její orgány, nezavinila současný protiprávní stav,
nicméně jako právní nástupce tzv. socialistické organizace za tento stav nyní
odpovídá. Tato odpovědnost by přitom byla dána bez ohledu na fakt, zda se v
případě zřízení obcí a přechodu některého majetku státu na ně jednalo o
generální sukcesi či sukcesi individuální, kterou ostatně připustil ve vztahu k
předmětné komunikaci i odvolací soud. Žalobce rovněž namítá, že stavbu lze
odstranit jako neoprávněnou i tehdy, měl-li sice k jejímu vybudování stavebník
potřebný občanskoprávní titul, ale ten v mezidobí – jako v daném případě právo
družstevního užívání – zanikl. Odkazem na princip odděleného uplatňování práva
soukromého a práva veřejného obsažený v § 1 odst. 1 věta druhá o. z. žalobce
argumentuje ve prospěch větší ochrany vlastnického práva před veřejným zájmem
na zachování neoprávněné stavby a opačné řešení přijaté odvolacím soudem
považuje za nesouladné s hmotným právem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se písemně vyjadřuje žalovaná. V obecné rovině se
ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů. Zdůrazňuje, že ani aplikace základních
zásad soukromého práva obsažených v § 1 až § 14 o. z. - prostřednictvím § 3030
o. z. – nemůže ničeho změnit na judikatorním závěru vyplývajícím z rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1031/97, tj. že stavba zřízená socialistickou
organizací před 1. 1. 1992 nemůže být stavbou neoprávněnou. Dále za nesprávnou
označuje argumentaci žalobce, podle níž je žalovaná právním nástupcem Místního
národního výboru Provodov, a proto musí nést následky protiprávního stavu,
který byl jejím předchůdcem vyvolán. Žalovaná uvádí, že není právním nástupcem
nikoho a že majetek státu na ni nepřešel generální sukcesí, ale přechodem podle
zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 13. 8. 2013 (srovnej
čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§
236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného
zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací
soud tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem.
Žalobce vymezuje důvod přípustnosti dovolání poukazem na judikaturou dosud
neřešenou otázku aplikace základních zásad obsažených v § 1 až § 14 o. z.
(prostřednictvím přechodného ustanovení § 3030 o. z.), a to i na právní vztahy
vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném
do 31. 12. 2013. Dovolání žalobce z uplatněného hlediska otázky hmotného práva
rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešené není přípustné, neboť
dovolací soud se již užitím § 1 až § 14 o. z. na právní vztahy vzniklé za
účinnosti předchozí právní úpravy zabýval (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, jenž byl publikován pod č. 4/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Do poměrů projednávané věci lze navíc promítnout závěr, že užití přechodného
ustanovení § 3030 o. z., jehož prostřednictvím by byl žalovaný nárok na
odstranění stavby místní komunikace posouzen rovněž z hlediska § 1 odst. 1 věta
druhá, § 2, § 3 odst. 2 písm. e) a § 6 odst. 2 o. z., tedy ustanovení, jichž se
dovolává žalobce, není na místě. Pokud totiž, jak bude dále uvedeno, stavba
předmětné místní komunikace byla stavbou oprávněnou, neboť jejímu stavebníkovi
svědčil platný občanskoprávní titul (právo družstevního užívání) k jejímu
umístění na pozemku jiného vlastníka a judikatura dovolacího soudu v tomto
směru aprobovala a stále považuje za plně využitelné závěry vyplývající z
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92, jenž
byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 2, roč. 1993, str. 47 (k tomu
srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo
746/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1840/2011), pak rozhodnutí odvolacího soudu není s tímto závěrem v rozporu.
Nemůže proto obstát námitka žalobce vycházející z toho, že odvolací soud měl
závěry vyplývající z jiného rozhodnutí dovolacího soudu (z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97) poměřovat právními principy
obsaženými v § 1 odst. 1 věta druhá, § 2, § 3 odst. 2 písm. e) a § 6 odst. 2 o.
z. Odvolací soud totiž nezaložil svůj závěr na tom, že žalovaná, respektive
dřívější vlastník místní komunikace, nemůže být stavebníkem neoprávněným, neboť
před 1. 1. 1992 stavbu zřídila socialistická organizací, ale proto, že
stavebník měl k výstavbě komunikace platný občanskoprávní titul, spočívající v
právu družstevního užívání.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, se
oprávněnost stavby posuzuje podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího
vzniku, a způsob vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je
stavba umístěna, se odvíjí od právní úpravy platné v době rozhodování soudu o
neoprávněné stavbě. Pravidla o posuzování (ne)oprávněnosti stavby a způsobu
vypořádání neoprávněné stavby, jak z citovaného rozsudku dovolacího soudu
vyplývají, jsou v rozhodovací praxi pevně ukotvena (k tomu srovnej dále
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99,
jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 6/2001, str. 280, a z
rozhodnutí soudů nižších stupňů například rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 37 Co 40/95, jenž byl publikován v
časopise Právní rozhledy č. 10/1996, str. 480). Nelze ovšem přehlédnout, že
historicky se tato judikatura začala vytvářet a reflektovat právní stav účinný
po 1. 4. 1964, kdy do tehdejšího občanského zákoníku byl institut neoprávněné
stavby začleněn, a zcela zřejmě souvisel s absencí superficiální zásady. Tato
zásada byla v právní úpravě opuštěna již v tzv. středním občanském zákoníku (§
155 a následující středního občanského zákoníku – zákon č. 141/1950 Sb.), ale
protože úprava neoprávněné stavby v něm ještě nebyla obsažena, řešil se způsob
vypořádání staveb vzniklých před 1. 4. 1964 podle pravidel o nabytí vlastnictví
zpracováním cizí věci (§ 125 a následující zákona č. 141/1950 Sb., občanský
zákoník). Z uvedeného vyplývá, že judikatorně ukotvené pravidlo, že
„oprávněnost stavby je třeba posoudit podle právní úpravy, jaká tu byla v době
jejího vzniku, zatímco vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na
němž je stavba umístěna, se uskuteční podle právní úpravy platné v době
rozhodování soudu o neoprávněné stavbě“ je svázáno nejen s institutem
neoprávněné stavby, ale i s absencí zásady superficies solo cedit. Nová právní
úprava občanského zákoníku, jež je naopak na superficiální zásadě založena,
normuje takové způsoby vypořádání vztahu ke stavbě na cizím pozemku, které této
zásadě konvenují, tudíž u nových staveb potlačuje takový konečný stav, kdy
vlastnictví k pozemku a ke stavbě by svědčilo různým osobám (§ 1084 až § 1086
o. z.).
Ze závěrů rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud,
se podává, že při úvaze o volbě dopadající právní úpravy byly správně zmíněny
principy, jimiž se občanský zákoník účinný po 1. 1. 2014, pokud jde o
posuzování vlastnictví stavby, která byla před 1. 1. 2014 zřízena na pozemku
jiného vlastníka, řídí (§ 3055 odst. 1 věta první o. z.) a přiléhavě - při
absenci přechodného ustanovení, jež by řešilo otázku vypořádání tzv.
neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014 – odkázáno na ustanovení § 3028
odst. 2 o. z. Intertemporální ustanovení § 3028 odst. 1 a 2 o. z. jsou založena
na ústavně konformním působení nové právní úpravy na práva a povinnosti vzniklá
před její účinností (jde o nepravou zpětnou účinnost - nepravou retroaktivitu).
V duchu koncepce nepravé retroaktivity se podle nové právní úpravy posuzují
všechna práva a povinnosti (a nároky z nich vyplývající) vzniklá za účinnosti
nové právní úpravy (§ 3028 odst. 1 o. z.). To platí i ve vztahu k posouzení
právních poměrů týkajících se práv osobních, rodinných a věcných (§ 3028 odst.
2 část věty před středníkem o. z.). Vznik těchto poměrů, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 část věty za
středníkem o. z.). Právě v části § 3028 odst. 2 o. z. za středníkem tkví
podstata nepravé zpětné účinnosti, jejíž užití v poměrech projednávané věci
nalézacím soudem znamenalo, že nejen vznik stavby (části místní komunikace na
pozemku žalobce vybudované v letech 1968 až 1970), ale i nárok na vypořádání
(způsoby vypořádání) vztahu mezi žalobcem a žalovanou z titulu existence
tvrzené neoprávněné stavby, jež ovšem ve skutečnosti stavbou neoprávněnou není,
byly nalézacím soudem správně poměřovány dosavadní právní úpravou.
Soud prvního stupně dospěl s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, jenž byl publikován pod č. 13/2000 Sbírky
rozhodnutí a stanovisek, k závěru, že o neoprávněnou stavbu nemohlo jít tehdy,
pokud byla před 1. 1. 1992 zřízena socialistickou organizací. Tento závěr byl
ovšem korigován jak v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej rozsudek
velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005,
sp. zn. 31 Cdo 606/2004, jenž byl publikován pod č. 23/2006 Sbírky rozhodnutí a
stanovisek), tak i nálezovou judikaturou Ústavního soudu (srovnej nález
Ústavního soudu 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 183/05, jenž je přístupný na
internetových stránkách nalus.usoud.cz) do té míry, že i socialistická
organizace mohla být při absenci potřebného občanskoprávního titulu
zřizovatelem stavby vybudované před 1. 1. 1992 neoprávněným a vypořádání vztahu
z neoprávněné stavby podléhalo po uvedeném datu § 135c obč. zák. Přesto, že
soud prvního stupně závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, bez ohledu na jeho pozdější změnu ve svém
rozsudku akcentoval, přijal současně závěr, že zřizovatel stavby místní
komunikace (jednotné zemědělské družstvo) nebyl stavebníkem neoprávněným, neboť
mu k pozemku, na němž se stavba komunikace částečně nachází, svědčilo právo
družstevního užívání podle § 24 odst. 3 zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných
zemědělských družstvech. Toto ustanovení družstvo, mimo jiného, opravňovalo
provádět na pozemku, k němuž se toto právo vztahovalo, stavby. Skutkovými
zjištěními, na nichž je založen závěr o existenci tohoto práva, jež učinil soud
prvního stupně (a odvolací soud je jako správné převzal), je dovolací soud
vázán a v režimu úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 je nemůže
přezkoumávat, neboť od uvedeného data je jediným způsobilým dovolacím důvodem
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. ).
Režim § 135c obč. zák., jak vyplývá z jeho odstavce 1, dopadá pouze na stavby,
které zřídil na pozemku někdo, kdo na to neměl právo. Výše již bylo zmíněno, že
oprávněnost stavby se posuzuje podle právní úpravy platné k okamžiku vzniku
stavby. V případě, že titul umožňující zřízení stavby nebyl sjednán či jinak
konstituován jako časově omezený, nemohl jeho pozdější zánik znamenat, že
stavba bude vypořádána jako stavba neoprávněná ve smyslu § 135c obč. zák.
Jinými slovy řečeno, vlastník pozemku se nemůže úspěšně domáhat odstranění
stavby, a to ani vůči právnímu nástupci stavebníka (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007).
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
nebyl žalobcem uplatněn právem.
Jelikož žalobce napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu v obou výrocích,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též
proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky
ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje
pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání
nedostál. Zbývá dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí
omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož
dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž
dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované
věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve
výši 7 200 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4 423 Kč, přičemž
ani součet těchto částek nedosahuje částky 50 000,- Kč, nebylo by s ohledem na
§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce přípustné ani tehdy, pokud by
důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího
řízení řádně vymezil.
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. října 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu