22 Cdo 4823/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce L. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. R., zastoupené
advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 203/91, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2007, č. j. 13 Co
50/2004-563, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Okresní soud ve Zlíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2003,
č. j. 9 C 203/91-339, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, které tvoří
součást bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadají do výlučného
vlastnictví žalobce věci“ v tomto bodě vyjmenované pod položkami 2, 4, 5, 8,
11, 12, 15, 20a „tedy majetek v celkové hodnotě 63.170,- Kč“, a výrokem pod
bodem II. rozhodl, že „z věcí, které tvoří součást bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků připadají do výlučného vlastnictví žalované“ věci v
tomto bodě vyjmenované pod položkami 6, 7, 9, 10, 13, 14, 16, 17, 19, 20b, 21
„a investice do rodinného domu pod položkou 1, tj. domu č. p. 118 v
katastrálním území P., obec Z., v hodnotě 434.956,40 Kč“. Výrokem pod bodem
III. zamítl „žalobu ohledně pol. 18–dvou vlněných mongolských koberců a pol. 22–
traktoru zn. T. kompletním příslušenstvím“. Výrokem pod bodem IV. uložil
žalované povinnost „doplatit žalobci na jeho podíl z vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví částku 186.691,20 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci
rozsudku“ Výroky pod body V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů („BSM“) nezahrnul dům č. p. 118 v P., který v roce
1978 nabyla do výlučného vlastnictví žalovaná. Tento dům účastníci za trvání
manželství sice ve značné míře přestavěli, z původní stavby však zůstaly
zachovány sklepní prostory a obvodové zdi původního domu, tedy prvky určující
nezaměnitelným způsobem dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Nedošlo
tedy k výstavbě nového domu, šlo toliko o přístavbu a nástavbu. Proto soud v
rámci vypořádání BSM vypořádal pouze investice na dům vynaložené ze společného
majetku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31.
května 2007, č. j. 13 Co 50/2004-563, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích pod body I., V. „v odstavci prvním“ a VI. Změnil jej ve výrocích pod
body II. a III. „jen tak, že do výlučného vlastnictví žalované se dále
přikazuje traktor zn. T., tedy majetek a investice v celkové hodnotě 462.356,40
Kč; jinak se tyto výroky potvrzují“, a dále jej změnil ve výroku pod bodem IV.
„tak, že žalovaná je povinna vyplatit žalobci na jeho podíl z vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví částku 193.786,20 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího řízení.
Předmětem odvolání žalobce a jádrem sporu zůstala otázka, zda předmětný dům,
který původně nabyla do vlastnictví žalovaná darem od svých rodičů a který
žalobce zahrnul do vypořádání BSM, stavebními úpravami provedenými účastníky za
trvání jejich manželství jako původní věc zanikl a zda na jeho místě vznikla
věc nová. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem účastníků a znaleckým
posudkem znalce Ing. K. K., Ph. D. a jeho výslechem. Vyšel z rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98, 22 Cdo 761/2001, 22 Cdo 2088/2001, 22
Cdo 2534/2000, 22 Cdo 2615/2004 a „R 44/1993“, a neshledal důvod odchýlit se
od závěrů soudu prvního stupně bez ohledu na to, že při šetření znalce na místě
samém nebyly provedeny sondy do obvodového zdiva, jak požadoval žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“). Uvádí, že
rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, kterou se dovolací soud dosud
nezabýval, a to „posouzení, jaká míra destrukce původních obvodových zdí stavby
musí být dána, aby věc - stavba (původní stavba) zanikla jako věc - vyjádřeno
procentem či jinak matematicky“. Otázka okamžiku zániku stavby byla sice v
judikatuře řešena – v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98, 22 Cdo
761/2001 a 22 Cdo 2088/2001 – avšak otázka míry destrukce obvodových zdí
původní stavby, to je jaká míra destrukce musí být dána, aby věc-stavba
(původní stavba) zanikla jako věc, řešena nebyla. Dovolatel uplatňuje především
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, s tím, že odvolací soud
nedoplnil dokazování revizním znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda
předmětný dům postavený účastníky za trvání manželství je novým domem – novou
věcí ve smyslu práva. Soudem ustanovený znalec Ing. K. K. vypracoval znalecký
posudek nedostatečně, když nesplnil úkol soudem mu uložený. Dovolatel dále
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ s námitkou, že
odvolací soud posoudil předmětný dům nesprávně nikoliv jako nově postavený dům
patřící do BSM ale toliko jako nadstavbu a přístavbu, neboť starý dům nezanikl,
přičemž na domě zůstalo zachováno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek
soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (odvolací soud sice
dříve vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, avšak jen pro vady
řízení a nezavázal jej právním názorem, který by vedl k pozdějšímu zamítnutí
žaloby a který by byl napaden v dovolání). Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu,
které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní
otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o
otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto
jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod
č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. B.).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko
z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze
uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací
soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke
tvrzeným vadám řízení, které by mohly založit dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) OSŘ, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 5. února
2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, publikovaný pod č. C 1008 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu) je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný
okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož
počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i
individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb,
kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným
způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“. Ovšem
soudu nelze upřít možnost určité úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní
výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu. V této souvislosti lze
odkázat i na § 27 písm. l zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(katastrální zákon), podle kterého je rozestavěnou budovou „budova v alespoň
takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční
uspořádání prvního nadzemního podlaží“. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda
určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem
občanskoprávních vztahů (a nikoliv tedy součástí pozemku), je věcí právní úvahy
soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění, která mohou být
založena i na znaleckém posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září
2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, www.nsoud.cz). Stejná pravidla je třeba podle
konstantní judikatury (viz např. níže citovaný rozsudek Nejvyššího soudu)
přiměřeně použít pro posouzení zániku stavby.
Z toho je zřejmé, že judikatura dovolacího soudu nemůže soudy zavazovat tím,
že by určovala nad rámec shora uvedených obecných principů i další míru
destrukce, která musí být naplněna, aby původní stavba zanikla; to je věc
individuálního posouzení. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, Soubor rozhodnutí NS č. C 280, ve
kterém se uvádí: „Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu
tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní
stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním
podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných
konstrukcí na místě - základech - původní stavby je v této souvislosti
nerozhodný“.
Soud prvního stupně i soud odvolací zjistily, jaký byl v rozhodné době stav
stavby. Poté v rámci možnosti uvážení, které jim právo poskytuje, a v souladu
se zásadami uvedenými shora dospěly k závěru, že v dané věci nedošlo k zániku
stavby jako předmětu právních vztahů. Za této situace tu není nic, co by z
napadeného rozsudku činilo rozhodnutí zásadní.
K námitkám dovolatele týkajícím se skutkových zjištění, ze kterých soudy
vycházely, nelze v tomto řízení přihlédnout (viz shora).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu