22 Cdo 511/2024-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí 168, proti žalované L. S., zastoupené Mgr. Tomášem Všetečkou, LL.M., advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, o vydání věcí, eventuálně o zaplacení peněžních náhrad, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 38/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2023, č. j. 11 Co 86/2023-258, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 12 C 38/2021-211, zamítl ve výroku I žalobu o vydání věcí – jízdního kola, příklepové vrtačky, disků s letními pneumatikami a plastového okna blíže specifikovaných v tomto výroku – eventuálně o zaplacení peněžních náhrad. Ve výrocích II a III rozhodl
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 11 Co 86/2023-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Nesouhlasí s rozhodnutími soudů nižších stupňů (a jejími odůvodněními) o neprovedení důkazu listinami označenými jako „čestná prohlášení“. Má za to, že „soud nemůže odmítnout provedení důkazu jen z toho důvodu, že by jej považoval předem za nevěrohodný“. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000. Namítá rovněž nesprávný postup soudů nižších stupňů, neprovedly-li důkaz obsahem rozvodového spisu účastníků řízení. Poznamenává, že výpovědi svědků v něm zachycené korespondují s obsahem „čestných prohlášení“.
6. Dále napadá závěr odvolacího soudu, že jeho požadavek na vydání plastového okna zabudovaného do rodinného domu, eventuálně na zaplacení peněžní náhrady, není důvodný. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této souvislosti založeno na právní otázce, „zda je nutné při vydání věci, resp. její peněžité náhrady, která se stala součástí věci jiné, zjišťovat její hodnotový přínos pro tuto věc, pokud je možné samostatně ohodnotit tuto jednotlivou součást věci“. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A K provedenému dokazování
12. Odvolací soud uzavřel, že soudu prvního stupně nelze důvodně vytýkat, že skutkový stav založil především na zjištěních vyplývajících z výpovědí svědků a neprovedl důkazy listinami označené jako „čestná prohlášení“.
13. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
14. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
15. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit zpravidla třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).
16. V rámci hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§ 132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod. (k tomu srovnej např. již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2514/2012, uveřejněný pod číslem 9/2015 Sb., rozh. obč.).
17. Žalobce k prokázání svých nároků navrhl výslech pěti svědků. Rovněž navrhl provedení listinných důkazů označených jako „čestná prohlášení“.
18. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, považoval návrhy na provedení listin označených jako „čestná prohlášení“ za nadbytečné, jelikož uvedená tvrzení žalobce, případně tvrzení žalované, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto na základě jiných důkazních prostředků (výpovědí svědků). K tomu soud prvního stupně poznamenal, že svědci si „obsah čestného prohlášení ani nepamatovali“.
19. Ohledně neprovedení důkazu obsahem rozvodového spisu účastníků řízení Nejvyšší soud uvádí, že tento důkaz neprovedl soud prvního stupně nikoliv pro jeho nadbytečnost (jak uvádí žalobce), ale proto, že žalobce navrhl jeho provedení až po koncentraci řízení (srovnej odst. 10 rozhodnutí soudu prvního stupně). S tímto nosným důvodem rozhodnutí soudů nižších stupňů žalobce v dovolání nijak nepolemizuje.
20. Z uvedeného se podává, že žalobcem navržené důkazy „čestnými prohlášenými“ soudy nižších stupňů neprovedly, jelikož rozhodné skutečnosti byly již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností prokázány, případně vyvráceny. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právních otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.
21. Dovolání žalobce proto není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
III.B K vydání plastového okna, eventuálně zaplacení náhrady za toto okno
22. Žalobce dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu ohledně vydání, eventuálně nahrazení hodnoty plastového okna zabudovaného do rodinného domu ve vlastnictví žalované. Má za to, že mu přísluší náhrada nejméně ve výši hodnoty tohoto okna stanovená znaleckým posudkem.
23. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený, závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15).
24. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě v části, v níž se žalobce domáhal vydání plastového okna, eventuálně zaplacení částky 6000 Kč, nelze vyhovět ze dvou důvodů: 1) plastové okno se stalo součástí domu, resp. pozemku, jehož je dům součástí, a žalobce neprokázal, že tento stav by měl být vázán pouze na dobu trvání manželství účastníků řízení, 2) pro případ, že by odpadl právní důvod k zabudování okna, závěry znaleckého posudku vylučují, že se instalací okna do nemovitosti zvýšila její hodnota. Jinými slovy žalovaná se na úkor žalobce neobohatila, 1) jelikož k instalaci okna existoval (a stále existuje) právní důvod, 2) pokud by tento právní důvod odpadl, žalovaná se nemohla na úkor žalobce obohatit, protože nedošlo ke zvýšení hodnoty její nemovitosti.
25. Jelikož žalobce v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že platnost dohody o zabudování plastového okna do nemovitosti žalované nebyla vázána pouze na dobu trvání manželství [závěr ad 1)], nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalobce směřující do závěru odvolacího soudu, že zabudované okno nezvýšilo hodnotu nemovitosti žalované (přestože podle žalobce sama o sobě tato součást věci je ocenitelná a měla by žalobci náležet minimálně náhrada hodnoty okna podle znaleckého posudku). Dovolací soud se tak touto námitkou blíže nezabýval, protože její posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadené části rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
26. Dovolání žalobce proto není ani v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
27. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že žalobce v této části dovolání nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.
28. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
29. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
30. Žalobce v této části dovolání formuluje právní otázku a uvádí, že při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dovolání však není zřejmé, v rozporu s jakou konkrétní rozhodovací praxí rozhodnutí dovolacího soudu při posouzení vydání zabudovaného okna, resp. zaplacení jeho náhrady, má být.
IV. Závěr
31. Z uvedeného plyne, že odvolací soud se v souvislosti se závěrem o neprovedení navrhovaných listinných důkazů z důvodu jejich nadbytečnosti neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobce tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce v souvislosti s požadavkem na zaplacení náhrady za okno zabudované do nemovitosti žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na dvou samostatných důvodech, přičemž žalobce v dovolání napadá pouze jeden z nich. V této části dovolání navíc žalobce nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
32. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu