U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce Města Jirkov se sídlem v Jirkově, náměstí Dr. Beneše 1,
zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově,
Rokycanova 1268/1, proti žalovanému Z. S., zastoupenému JUDr. Petrem Jirátem,
advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42, za účasti vedlejšího účastníka
na straně žalovaného A. D., zastoupeného JUDr. Karlem Touschkem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Staropramenná 722/26, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 226/97, o dovoláních žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2010, č. j.
12 Co 424/2009-222, 12 Co 425/2009-222, a rozsudku ze dne 15. října 2014, č. j.
12 Co 871/2013- 20, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
15. prosince 2010, č. j. 12 Co 424/2010-222, 12 Co 425//2009-222, vedeného u
Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 22 Cdo 5163/2014, a o dovolání
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2013, č. j. 12
Co 871/2013-320, vedeného u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 22 Cdo
910/2015, se spojují ke společnému řízení pod sp. zn. 22 Cdo 5163/2014.
II. Dovolání se odmítají.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
1563,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně
JUDr. Marty Klenovské.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Rozsudek doplnil
ve výroku I. rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 9 C 226/97-197, tak, že se
určuje, že žalobce je vlastníkem parcely č. 4869 v obci a katastrálním území
J., a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č. j. 12 Co 424/2009-424, 12 Co
425/2009-222, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 C
226/97-180, ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. o nákladech zrušil a věc mu
vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Rovněž doplňující rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 26. května 2009, č. j. 9 C 226/97-197, zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č. j. 9 C 226/97- 262,
soud prvního stupně doplnil výrok I. rozsudku ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 C
226/97-180, tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4896 v
obci a katastrální území J. Ten odvolací soud zrušil usnesením ze dne 6. března
2013, č. j. 12 Co 480/2011-294, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně pak dalším doplňujícím rozsudkem ze dne 13. května
2013, č. j. 9 C 226/97-303, doplnil rozsudek ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 C
226/97-180 tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4869
zapsaného na LV č. 1879 pro obec a k. ú. J. a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 1. října 2014, č. j. 12
Co 871/2013-320, doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci
samé potvrdil, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. prosince 2010, č. j. 12 Co
424/2009, 12 Co 425/2009-222, podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění k 31. 12. 2012 (dále též jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje
přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.).
Žalovaný podal dovolání také proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. října
2014, č. j. 12 Co 871/2013-320. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., neboť
„napadené rozhodnutí může mít po právní stránce zásadní význam“ pro řešení
otázek, které dále uvádí. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení
věci stejně jako v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. prosince
2010, č. j. 12 Co 424/2009-222, 12 Co 425/2009-222. Poukazuje navíc i na nález
Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 800/12. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k další mu
řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací
soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242
odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu Nejvyšší soud spojil v zájmu
hospodárnosti obě dovolání žalovaného ke společnému projednání.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. prosince 2010,
č. j. 12 Co 424/2009-222, 12 Co 425/2009-222, dovolací soud podle článku II bod
2 zákona č. 293/2013 Sb. a článku II. – bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterými
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, projednal a rozhodl něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (zde mohlo jít o jen
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění k 31. 12. 2012).
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1.
října 2014, č. j. 12 Co 871/2013-320, podle článku II. bod 2 zákona č. 402/2012
Sb. a podle článku II. bod 7 zákona č. 293/2013, kterými se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, a některé další předpisy, Nejvyšší projednal
a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od
1. 1. 2014.
Dovolání nejsou přípustná ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění do
31. 12. 2012, ani podle § 237 o. s. ř. v nyní účinném znění; odvolací soud věc
posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podstata sporu je v tomto: Rodiče vedlejšího účastníka nabyli v roce 1948
sporné pozemky přídělem; v roce 1955 je však prodali manželům H., kteří na nich
v roce 1958 přestali hospodařit, odstěhovali se a na pozemky si již nečinili
nárok; pozemky převzal stát jako opuštěné a zřídil na nich obytné domy. Protože
uvedené změny nebyly intabulovány, požádal vedlejší účastník, aby dědictví k
nim bylo dodatečně projednáno, což se stalo v roce 1991, kdy státní notářství
schválilo dohodu dědiců, podle kterých předmětné pozemky nabyl on. Poté je
prodal žalovanému. Žalující město tvrdilo, že vlastnictví nemohlo pozbýt, neboť
vedlejší účastník pozemky nikdy nenabyl, dědická dohoda není pro žalobce
závazná; žalovaný namítal, že smlouva o převodu nemovitostí z roku 1955 není
platná, dále že manželé H. nemovitosti neopustili a tak je nemohl stát nabýt.
Dovolával se i pravomocného rozhodnutí státního notářství o dědění pozemků z
roku 1991 a ochrany podle § 486 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.).
Přípustnost dovolání nezakládá otázka převodu vlastnického práva k nemovitostem
podle § 111 odst. 1 obč. zák. 1950, vázaného na souhlas okresního národního
výboru podle § 1 odst. 1 zákona č. 65/1951 Sb. s tím, že tato smlouva byla
schválena příslušnou národním výborem až po pěti letech. Tuto otázku řešil
odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ten již v rozsudku ze
dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 122/2001, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2003, uvedl, že zákon nevyžadoval, aby
souhlas byl dán již před uzavřením smlouvy. Smlouva o převodu nemovitosti byla
– pokud splňovala ostatní zákonné podmínky – platná, k její účinnosti však bylo
třeba přivolení okresního národního výboru (ONV). Zákon nestanovil lhůtu, do
které bylo třeba o souhlas požádat. Ostatně vedlejší účastník se z tohoto
hlediska nemohl stát vlastníkem pozemků – i kdyby k derelikci nedošlo, zůstaly
by ve vlastnictví manželů H.
Přípustnost dovolání nezakládá ani právní otázka, zda žalovanému přísluší
ochrana podle § 486 obč. zák., spojená s problematikou závaznosti rozhodnutí
státního notářství v dědickém řízení podle § 39 zákona č. 95/1963 Sb. o
státních notářích a řízení před státním notářstvím (notářský řád). Nejvyšší
soud opakovaně – např. v rozsudku ze dne 28. března 2007, sp. zn. 21 Cdo
2567/2005, publikovaném pod č. 99/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
uvedl: „Nepravý dědic (tj. osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla
majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec,
nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla) je povinen vydat oprávněnému dědici
majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal… Ten, kdo od nepravého dědice
nabyl věc nebo jinou majetkovou hodnotu patřící do dědictví… je chráněn tak,
jako by to nabyl od oprávněného dědice“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
pod č. 56, ročník 1999)“.
„Nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla
majetek zůstavitele, ačkoli jej neměla nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém
rozsahu, v jakém jej nabyla. Z uvedeného vyplývá, že se jedná o věci, které
zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil; nikoli o věci, které v jeho vlastnictví
nebyly. Jinak by nešlo o nabytí věcí zůstavitele, které byly po jeho úmrtí
soudem přiřčeny neoprávněnému dědici, ale jednalo by se o věci osoby třetí.
Takovou ochranu osobě, která by nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím
zůstaviteli, a přesto byly tyto věci projednány v rámci dědického řízení,
občanský zákoník neposkytuje“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března
2011, sp. zn. 28 Cdo 2264/2009, publikované pod č. C 9775 Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Rozhodnutí o potvrzení nabytí
dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku –
řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90,
uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí
v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí
osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, které se proto mohou domáhat
ochrany svého práva u soudu v občanském soudní řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v
časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003; podobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 28. října 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, publikované ve Sborníku I, Praha,
1986, str. 751, a rovněž v ASPI pod JUD 6174CZ). Ostatně uvedené se podává i z
§ 48 notářského řádu č. 95/1963 Sb., podle kterého postupovalo státní notářství
při dodatečném projednání dědictví, ve kterém měl pozemky nabýt vedlejší
účastník: „Rozhodnutí státního notářství nebrání, mimo případ, kdy byla
provedena likvidace dědictví, tomu, kdo nebyl účastníkem dědického řízení, z
něhož rozhodnutí vzešlo, aby se domáhal svého práva v občanském soudním řízení“.
Z uvedené judikatury vyplývá, že ten, kdo nabyl od nepravého dědice věc, která
sice byla projednána v dědickém řízení jako majetek zůstavitele, ve skutečnosti
však patřila někomu, kdo nebyl účastníkem dědického řízení, není chráněn ve
smyslu § 486 obč. zák.; stejně tak se rozhodnutí vydané v dědickém řízení
nemůže dotknout práva toho, kdo nebyl jeho účastníkem. Právní názor odvolacího
soudu je tak správný.
K námitce zániku vlastnického práva opuštěním nemovitosti podle obč. zák. 1950,
a ke konkurenci nároků podle obecných a restitučních předpisů:
To, že opuštění (derelikce) nemovitosti možná byla, vyplývá z v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 465/2000, resp. z
nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05; vzdání se
vlastnictví k nemovitosti ve smyslu § 132 odst. 1 obč. zák. 1950 bylo právním
úkonem a muselo splňovat předepsanou formu. Rozhodnutí soudu prvního stupně
ohledně této otázky není zdůvodněno zcela jasně, nicméně je z něj patrné, že
soud vycházel z dokumentů o vyúčtování mezi H. a JZD z roku 1962; dodal, že na
těchto skutečnostech se účastníci shodli, byť z nich vyvozovali rozdílné právní
následky (str. 5 rozsudku).
Odvolací soud se formou derelikce nezabýval, patrně proto, že uplatnění nároku
v dědickém řízení považoval za nepřípustné obcházení restitučních předpisů (viz
str. 6 jeho rozsudku - navíc byla li smlouva mezi předchůdci vedlejšího
účastníka a manžely H. platná a nabyla účinnosti, je otázka derelikce pro
vlastnictví žalovaného nevýznamná).
Rozhodující je tak skutečnost, že – jak správně uvedl odvolací soud – vedlejší
žalovaný měl požádat o vydání věci – měl-li za to, že se stát chopil
protiprávně držby jeho pozemků – podle restitučních předpisů. Podle spisu jsou
sporné pozemky zastavěny obytnými domy; s pozemky nakládal právní předchůdce
žalobce i organizace jím spravované (viz např. str. 3 rozsudku odvolacího
soudu). „Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm.
p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí
převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný pod č. 62/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě měl vedlejší
žalobce – i kdyby vlastnictví na stát v důsledku opuštění pozemků nepřešlo –
požádat o jejich vydání v restitučním řízení (viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05); marným uplynutím lhůty pro uplatnění restitučního
nároku se vlastnictví státu stalo nezpochybnitelným.
Další dovolací námitka se týká nabytí vlastnictví v dobré víře - jednak na
základě dědického rozhodnutí státního notářství, jednak na základě kupní
smlouvy.
„Je-li držitel v se zřetelem ke všem okolnostem dobré víře či nikoli, je třeba
vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom,
že mu věc nebo právo patří“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a řadu obdobných rozhodnutí Nejvyššího
soudu). Jestliže někdo v době, kdy se neuplatňovala plně zásada materiální
publicity zápisů v katastru nemovitostí (který převzal nespolehlivý stav bývalé
evidence nemovitostí) nabýval pozemky zastavěné panelovými domy ve vlastnictví
třetí osoby (někoho jiného, než vlastníka pozemku), a tudíž nabýval pozemky,
které nebyly zjevně v držbě převodce, vyžadovalo zachování obvyklé opatrnosti,
kterou bylo možno po každém požadovat, aby se o skutečných poměrech přesvědčil
(např. dotazem na vlastníka domů a držitele pozemku); jinak jeho dobrá víra
(byla-li vůbec dána) nemohla být objektivní a tudíž ani chráněná. Bylo by tak
nadbytečné zabývat se otázkou ochrany dobré víry při nabývání od nevlastníka.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., resp.
podle je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do
31. 12. 2012, odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníky bylo rozhodnuto
podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobce,
který podal vyjádření k dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 15. října
2010, č. j. 12 Co 424/2009-222, 12 Co 425/2009-222, sestávají z odměny jeho
advokátky za sepis tohoto vyjádření ve výši 1000,- Kč [§ 1 odst. 2 věty první,
§ 6 odst. 1, § 9 odst. 1- zjištění hodnoty věci jen s nepoměrnými obtížemi, § 7
bod 3, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění k
26. 5. 2011, kdy byl úkon učiněn] a paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty
celkem 1563,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první části
věty před středníkem o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl
určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro
řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem [jímž je vyhláška č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů)] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se
žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu