22 Cdo 5355/2017-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti žalovanému I. Š.,
zastoupenému JUDr. Evou Fajtlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Muglinově,
Mojžíškové 738/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 130/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2017, č. j. 8 Co 125/2017-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II
bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 1.
2017, č. j. 9 C 130/2013-116, zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty (výrok
I.), zastavil řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 8 Co 125/2017-126, usnesení soudu prvního
stupně ve výroku I. potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení
omluvitelného důvodu, pro který byl zástupce účastníka vyloučen z úkonu, který
mu přísluší podle § 58 odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že omluvitelným důvodem je
zdravotní stav, který nespočívá pouze v tom, že z provedení úkonu účastníka
vyloučí, ale i takový zdravotní stav, v důsledku kterého si účastník neuvědomí
potřebu provést takový úkon či potřebu prověřit provedením takového úkonu třetí
osobu. Jakmile se u advokáta zdravotní stav změnil, úkon provedl. Dále
předkládá otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena. Konkrétně jde o posouzení zastavení řízení soudem podle § 111 odst. 3
o. s. ř., jestliže byl návrh na pokračování podán sice po uplynutí jednoroční
lhůty, ale před tím, než soud řízení zastavil. Uplynutím jednoroční lhůty
nedochází k zastavení řízení automaticky, ale až rozhodnutím soudu, nikoliv
právní mocí usnesení o zastavení řízení. Není však řešena situace, kdy je návrh
na pokračování podán po uplynutí lhůty, ale ještě v době, kdy soud z úřední
povinnosti řízení po uplynutí jednoroční lhůty nezastavil. Učinil-li účastník
návrh na pokračování v řízení sice po uplynutí lhůty, ale před rozhodnutím
soudu, který svou povinnost nesplnil, lze po tomto návrhu v řízení pokračovat,
protože uplynutím lhůty nedochází k automatickému zastavení řízení. To by pak
musel soud vydávat deklaratorní rozhodnutí, a nikoliv konstitutivní. Navrhuje,
aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)].
Žalobkyně v dovolání rozporuje závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro
prominutí zmeškání lhůty ve vztahu k omluvitelnosti omylu advokáta. Domnívá se,
že omluvitelným důvodem je zdravotní stav, který nespočívá pouze v tom, že z
provedení úkonu účastníka (zástupce) vyloučí, ale i takový zdravotní stav, v
důsledku kterého si účastník (zástupce) neuvědomí potřebu provést takový úkon
či potřebu prověřit provedením takového úkonu třetí osobu.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již z toho důvodu, že
žalobkyně vůbec nevymezila otázku přípustnosti dovolání, jak výslovně vyžaduje
zákonná úprava a zdůrazňuje judikatura Nejvyššího soudu [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4/2018 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. Žalobkyně v dovolání sice vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím
odvolacího soudu, ale pouhé vyjádření nesouhlasu přípustnost dovolání založit
nemůže. Ve vztahu k vymezení přípustnosti dovolání obsahuje dovolání pouze
citaci poučení o opravném prostředku podle rozhodnutí odvolacího soudu o
podmínkách, za kterých lze podat dovolání, jež je obsahovým vyjádřením § 237 o.
s. ř.
Pro úplnost rozhodnutí dovolací soud uvádí, že podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud
promine zmeškání lhůty, jestliže účastník ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a
byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti
dnů od odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
Ze shora citovaného ustanovení vyplývá, že jedním z předpokladů prominutí
zmeškání lhůty je to, že důvod zmeškání je na straně účastníka (jeho zástupce)
omluvitelný. Omluvitelným může být nejen důvod vyplývající z objektivních
okolností, ale i zaviněné jednání nebo opomenutí, pokud je lze považovat s
ohledem na okolnosti konkrétního případu za omluvitelné. Je nutno mít ale na
zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty
ostatních účastníků řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013 (uveřejněné pod č. C 14 143 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
V projednávané věci soudy obou stupňů při posuzování důvodnosti návrhu
žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty vycházely ze skutkového stavu, který
nebyl nikým zpochybněn, tj. že dne 5. 10. 2015 nabyl právní moci výrok
usnesení, kterým bylo „řízení pro klid zbraní“ podle § 110 o. s. ř. přerušeno,
a že žalobkyně podala dne 13. 12. 2016 návrh na pokračování v přerušeném řízení
společně s návrhem na prominutí zmeškání lhůty. Z lékařské zprávy zástupce
žalobkyně ze dne 2. 12. 2016 se pak podává, že právní zástupce byl od konce
března 2016 léčen pro syndrom vyhoření a že se u něj mimo jiné projevily
příznaky poklesu profesní výkonnosti a poruchy paměti a soustředění. Celkový
stav se upravil a od 28. 11. 2016 umožňuje návrat k běžnému pracovnímu nasazení.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015 (uveřejněný pod č. 99/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uzavřel, že stav zástupce bylo
lze považovat za dlouhodobý a předvídatelný. Navíc po dobu nepříznivého
zdravotního stavu zástupce žalobkyně vykonával advokátní činnost (nebyla
pozastavena), a ač by tak činil s pomocí kolegů ze sdružení, nesl o své vůli
riziko případného pochybení, takže ani jiný omluvitelný aspekt nebyl shledán.
Předně je třeba uvést, že omluvitelnost omylu je třeba zkoumat v každém případě
individuálně a dovolací soud by mohl závěry nalézacích soudů přezkoumat pouze v
případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Tak tomu v daném případě s ohledem na
výše uvedené závěry odvolacího soudu není. Dokonce i v judikatuře vyšších soudů
byl vysloven názor, že doložené zdravotní problémy účastníka negativně
ovlivňující jeho soustředěnost, koncentraci a orientaci v problému, nejsou samy
o sobě důvodem pro prominutí zmeškání lhůty. Musí být objektivně takového
charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí; soud přitom bere v
úvahu nejen povahu zdravotních problémů, ale i charakter úkonu a možnost učinit
jej prostřednictvím zástupce [srovnej např. samotnou dovolatelkou citované
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 Cmo 338/2011
(dostupné v právním systému ASPI)]. Zdravotní problémy zástupce žalobkyně ze
zmeškaného úkonu zjevně zcela nevyloučily, když po dobu nepříznivého
zdravotního stavu advokátní činnost, byť omezeně, vykonával, rovněž se
nejednalo o složitý procesní úkon a zástupce působil ve sdružení více advokátů.
Dovolací soud proto s přihlédnutím k daným okolnostem i citované judikatuře
neshledává závěry učiněné soudy nižších stupňů jako zjevně nepřiměřené.
Nadto ze skutkových zjištění neplyne, že by se v případě zástupce žalobkyně
jednalo o stav, kdy „si neuvědomuje potřebu provést příslušný procesní úkon“,
jak žalobkyně tvrdí v dovolání, přičemž rozporování skutkových zjištění v
dovolacím řízení není přípustné; dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem
vázán a nemůže jej přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)].
I kdyby nalézací soudy učinily závěr o omluvitelnosti omylu, nebyly by dány
podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 o. s. ř. z toho důvodu, že návrh žalobkyně
na prominutí zmeškání úkonu ze dne 13. 12. 2016 byl podán opožděně. Pokud totiž
zástupci, jak se podává ze skutkových zjištění, umožňoval zdravotní stav návrat
k plnému pracovnímu nasazení od 28. 11. 2016, překážka podle § 58 odst. 1 o. s.
ř. musela z logiky věci odpadnout již před tímto datem a patnáctidenní lhůta by
se proto měla počítat (minimálně) včetně 28. 11. 2016. Lhůta by pak nejpozději
skončila 12. 12. 2016; návrh ze dne 13. 12. 2016 je tudíž opožděný.
Žalobkyně dále pokládá otázku, jak postupovat v případě, kdy je podán návrh na
pokračování v řízení sice po uplynutí jednoroční lhůty, ale dříve, než soud
rozhodl o zastavení řízení.
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť pro posouzení návrhu
na prominutí zmeškání lhůty je bezpředmětná.
Rozhodnutí o zastavení řízení bylo pravomocně potvrzeno usnesením odvolacího
soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 8 Co 258/2017-132; toto usnesení nebylo
napadeno dovoláním, tudíž dovolací soud vychází z toho, že řízení bylo
zastaveno pro opožděný návrh.
Prostřednictvím této námitky se dovolatelka snaží dosáhnout závěru, že návrh na
pokračování v řízení byl podán včas, což však je v rozporu s podstatou
institutu prominutí zmeškání lhůty. Pokud by se totiž vskutku jednalo o návrh
podaný včas, z podstaty věci by nemohl být důvodný návrh na prominutí zmeškání
lhůty, který naopak předpokládá, že návrh na příslušný procesní úkon nebyl
podán včas, nýbrž z omluvitelných důvodů opožděně.
Nad rámec dovolacího přezkumu lze uvést, že v případě řízení přerušeného podle
§ 110 o. s. ř. lze návrh na pokračování řízení podat nejpozději do jednoho roku
od právní moci usnesení o přerušení řízení (není-li zmeškání úkonu prominuto),
což soudní praxe zdůrazňuje se závěrem, že jednoroční lhůta uvedená v § 111
odst. 3 o. s. ř. začíná běžet až od právní moci usnesení o přerušení řízení
[srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2007, sp. zn.
21 Co 233/2007 (uveřejněné pod č. 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)]. Shodně na otázku nahlíží také komentářová literatura
[srov. např. Králík, M., Vašíček, J. v Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád
(§ 1 až 250l) a zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha:
Wolters Kluwer, 2016, str. 479. Doležílek, J. Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád: komentář. I, § 1 až 200za. Praha: C. H. Beck, 2009, str.
761. Javůrková, N. v David, L. a kol. Občanský soudní řád: komentář. I. díl, (§
1 až 200za). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 508.].
Svou povahou jde o lhůtu zákonnou, kterou soud nemůže o své vůli prodloužit
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo
4272/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 252 a
násl.)]. V případě, že tedy nedojde k prominutí zmeškání návrhu na pokračování
řízení, soud musí řízení podle § 111 odst. 3 o. s. ř. zastavit; zákon přitom
soudu nestanoví lhůtu, v níž by musel o takovém zastavení rozhodnout.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu