Judikát 22 Cdo 562/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:13.04.2026
Spisová značka:22 Cdo 562/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.562.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Žaloba určovací
Neúčinnost právního úkonu (jednání) Stavební řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 80 o. s. ř. § 184a odst. 1 předpisu č. 183/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E 22 Cdo 562/2026-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně SUOPELOS s.r.o., se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, IČO 27845541, zastoupené Mgr. Denisou Mokřížovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalované obci XY, se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupené JUDr. Ivetou Klimešovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 10, V olšinách 2300/75, o určení neplatnosti souhlasu se stavebním záměrem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 21/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 22 Co 182/2025-152, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4 150 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Ivety Klimešové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 10, V olšinách 2300/75, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 16 C 21/2025-96, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že souhlas s uskutečněním stavebních prací na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“) dle stavebního záměru na stavbu rodinného domu, včetně přípojek na veřejné sítě, dle projektové dokumentace vypracované Ing. Alešem Moudrým v prosinci 2023 k akci novostavba rodinného domu XY, ulice XY, parc. č. XY, nebyl platně udělen, alternativně že vůči žalobkyni nemá právní účinky (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 12 450 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 22 Co 182/2025-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 8 300 Kč (výrok II).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastnice řízení jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětného pozemku – veřejně přístupné pozemní komunikace (ulice XY), a to žalobkyně s podílem o velikosti ideální 1/3 a žalovaná s podílem o velikosti ideálních 2/3. Vlastník sousedního pozemku parc. č. XY, J. Š. (dále „stavebník“), podal žádost ke stavebnímu úřadu o vydání stavebního povolení pro stavbu rodinného domu na pozemku parc. č. XY, přičemž dle projektové dokumentace měla být tato stavba napojena na stávající dopravní a technickou infrastrukturu nacházející se na předmětném pozemku. Žalovaná – na rozdíl od žalobkyně – poskytla stavebníkovi dne 19. 2. 2024 souhlas se stavebním záměrem, konkrétně s umístěním přípojek technické infrastruktury na předmětný pozemek, ve smyslu ustanovení § 184a odst. 1 zákona č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále „stavební zákon“). Rozhodnutím Městského úřadu XY, stavebního úřadu, ze dne 30. 6. 2024, č. j. 05409/24/MUR/SU/XY, proti němuž se žalobkyně odvolala, byl schválen stavební záměr na stavbu rodinného domu, včetně přípojek na veřejné sítě, na pozemku parc. č. XY a na předmětném pozemku.
4. Po právní stránce soudy nižších stupňů dovodily, že souhlas udělený pro účely stavebního řízení dle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona nemá soukromoprávní účinky a nelze podle něj posuzovat oprávněnost stavebního záměru z hlediska práva soukromého. Konstatovaly proto, že rozhodnutí vydané v civilním soudním řízení, jímž by bylo určeno, zda je takový souhlas platný či účinný, by nemělo na soukromoprávní vztah stavebníka a účastnic řízení coby vlastníků předmětného pozemku žádný vliv. Dospěly tak k závěru, že naléhavý právní zájem, jenž je dle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) předpokladem úspěšnosti žaloby na požadovaném určení, není dán.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž ohlašuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími) při posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti (neúčinnosti) souhlasu spoluvlastníka s realizací stavby třetí osoby na společném pozemku v rámci stavebního řízení.
Namítá, že bez požadovaného určení nebude postaveno najisto, zda stavební práce na předmětném pozemku byly rozhodnutím stavebního úřadu povoleny v souladu se zákonem. Upozorňuje, že odvolací soud upřel žalobkyni právo na preventivní ochranu předcházející vzniku újmy, která může nastat v důsledku protiprávního umístění přípojek technické infrastruktury v předmětném pozemku. Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. považuje za projev extrémního právního formalismu, který vede k odepření soudní ochrany.
Zdůrazňuje, že souhlas spoluvlastníka je soukromoprávním projevem vůle podléhajícím režimu občanského práva (zejména § 1129 a § 1132 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“). Dále se domnívá, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, jež nebyla – dle jejího mínění – v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, a sice, zda zřízení přípojek technické infrastruktury třetí osoby na pozemku v podílovém spoluvlastnictví představuje významnou záležitost ve smyslu § 1129 o. z., o níž rozhoduje dvoutřetinová většina hlasů spoluvlastníků, nebo se jedná o zatížení společné věci a omezení práv spoluvlastníků dle § 1132 o.
z. vyžadující souhlas všech spoluvlastníků. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila nesouhlasně.
Podotkla přitom, že žalobkyně se snaží využít menšinového spoluvlastnického podílu na předmětném pozemku k blokaci standardních stavebních aktivit na území žalované obce, a tudíž její jednání vykazuje znaky zneužití práva dle ustanovení § 8 o. z. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem - advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.
10. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
11. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu určovací žaloba je preventivního charakteru, a tudíž má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě není možné dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 465/2020, jakož i dovolatelkou citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, a ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016 – uvedená rozhodnutí (vyjma rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, pod č. 3 pořadové č.
21), stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Naléhavý právní zájem na určení přitom zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (srovnej rozsudek ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
12. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že realizace staveb a jiných úprav na cizím pozemku v sobě nese dva aspekty, které je nezbytné navzájem od sebe odlišovat. V první řadě se jedná o aspekt soukromoprávní, kdy se posuzuje, zda stavebník má k cizímu pozemku soukromoprávní titul; v této souvislosti se hovoří o tom, zda je stavba oprávněná, či nikoliv. V druhé řadě se jedná o aspekt veřejnoprávní, kdy je třeba zkoumat, zda stavebník provádí stavební činnost v souladu s veřejnoprávními předpisy (zejména v souladu se stavebním zákonem); v této souvislosti se hovoří o tom, zda je stavba povolená, či nikoliv. Skutečnost, že má stavebník veřejnoprávní oprávnění, jej však ještě z pohledu soukromého práva zpravidla neopravňuje zasahovat do práva vlastníka pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1618/2016).
13. Nejvyšší soud konstantně v různých situacích připomíná potřebu rozlišovat právo veřejné a právo soukromé. Potřebu odlišovat od sebe navzájem problematiku soukromoprávního a veřejnoprávního oprávnění k provedení stavby či realizaci jiné činnosti na pozemku sousedního vlastníka tak judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje kupříkladu v souvislosti s možností provozovat letiště na cizích pozemcích bez soukromoprávního titulu při současné existenci veřejnoprávního povolení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013) nebo v souvislosti s možností těžit nerosty na cizím pozemku bez soukromoprávního titulu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněný pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dalším příkladem, ve kterém Nejvyšší soud připomněl nezávislost uplatňování práva soukromého na uplatňování práva veřejného, může být usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3008/2020, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že nedostatek kolaudace nemohl bránit vydržení vlastnického práva k chatě, popřípadě např. v rozsudku ze dne 29.
5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012, Nejvyšší soud uvedl, že věcné břemeno, spočívající v právu užívání stavby, lze platně zřídit i v době, kdy stavba nebyla ještě kolaudována.
14. V rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 985/2025, potom Nejvyšší soud v obecné rovině vysvětlil, že ustanovení § 1 odst. 1 věta druhá o. z. vyjadřuje, že soukromé právo v objektivním smyslu (objektivní soukromé právo) se uplatňuje nezávisle na objektivním právu veřejném. Určitý skutkový stav – ve smyslu komplexu skutečností, které jsou spolu vnitřně spjaty a vytvářejí jednotný celek – může mít význam buď jenom z hlediska soukromého práva, nebo naopak jenom pro právo veřejné. To je dáno odlišným účelem obou oblastí právní regulace.
Nastoupení následků v jedné z těchto oblastí není podmínkou či předpokladem pro to, aby nastaly právní následky v oblasti druhé, a stejně tak z toho, že je kupříkladu naplněna skutková podstata veřejnoprávní normy, nelze dovozovat bez dalšího závěry v oblasti práva soukromého a naopak [k tomu srovnej LAVICKÝ, Petr. § 1 (Soukromé a veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 4, marg. č. 2].
15. I z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá nutnost v souvislosti s realizací stavby rozlišovat veřejnoprávní a soukromoprávní aspekty. V rozsudku ze dne 11. 5. 2022, č. j. 6 As 126/2020-47 (uveřejněném pod č. 4359/2022 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a přístupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud vyslovil, že souhlas vlastníka pozemku nebo stavby dle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona sám o sobě nemá soukromoprávní účinky v tom smyslu, že by zakládal oprávněnost stavby.
Souhlas je totiž udělován toliko v režimu stavebního řízení, které je nezávislé na tom, zda je stavebník z hlediska soukromého práva oprávněn příslušný záměr realizovat (k tomuto závěru se Nejvyšší správní soud následně přihlásil např. v rozsudcích ze dne 3. 1. 2024, č. j. 6 As 230/2023-33, ze dne 7. 4. 2025, č. j. 5 As 90/2024-62, a ze dne 23. 5. 2025, č. j. 5 As 188/2024-36). Rovněž v recentním rozsudku ze dne 14. 1. 2026, č. j. 2 As 164/2025-24, Nejvyšší správní soud navázal na konkluze formulované ve zmíněném rozsudku č. j.
6 As 126/2020-47, přičemž uvedl, že „souhlas s žádostí je institut veřejného práva, který slouží výlučně pro účely správního řízení. Za konkrétních okolností si lze ještě představit, že by z tohoto souhlasu byl dovozován příslib budoucího jednání, v žádném případě však samotným souhlasem není nakládáno s majetkem (viz rozsudek NSS č. j. 9 As 310/2017-164). K tomu dochází na základě soukromoprávního jednání zúčastněných osob, které je z pohledu správního řízení v pozadí, a dokonce ani nemusí existovat.“
16. Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní. V projednávané věci se žalobkyně domáhala určení, že souhlas poskytnutý pro účely stavebního řízení podle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona a připojený k žádosti stavebníka o vydání společného povolení je neplatný, eventuálně vůči žalobkyni neúčinný, neboť tento souhlas podle jejího názoru v rozporu s ustanovením § 1132 o. z. nereprezentuje souhlas všech podílových spoluvlastníků předmětného pozemku s daným stavebním záměrem. Odvolací soud konstatoval, že určovací žaloba v projednávané věci nepředstavuje vhodný prostředek nápravy, neboť negativní určení, že souhlas poskytnutý pro účely stavebního řízení podle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona je neplatný (nebo vůči žalobkyni neúčinný), by nic nevypovídalo o tom, zda a jaký soukromoprávní vztah mezi účastnicemi řízení a stavebníkem existuje a jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu pro ně plynou.
Uvedenému závěru nelze z pohledu judikatury ničeho vytknout, jelikož odvolací soud zcela správně i pro účely posuzování souhlasu s uskutečněním stavebního záměru dovodil nezbytnost odlišovat aspekt soukromoprávní a veřejnoprávní. Argumentace žalobkyně vychází z nesprávné úvahy o povaze souhlasu uděleného dle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona, neboť zjevně směšuje rovinu soukromoprávní a veřejnoprávní. Souhlas poskytnutý podle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona představuje administrativní úkon (souhlas veřejnoprávní povahy) potřebný pro účely stavebního řízení, nezakládá ovšem soukromoprávní oprávněnost stavby [k tomu viz též např. KRUPOVÁ, Dáša, KORBEL, František, ŠEBA, Jan, BURSÍKOVÁ, Lenka.
§ 187 (Souhlas vlastníka). In: BURSÍKOVÁ, Lenka, KORBEL, František, ČERNÝ, Pavel, LACHMANN, Martin, ROZTOČIL, Aleš, BOHADLO, David a kol. Stavební zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1585], a nenahrazuje tak případně absentující soukromoprávní titul k užívání dotčeného pozemku. Tento souhlas tudíž neposkytuje stavebníkovi bez dalšího oprávnění zasahovat do vlastnického práva jiných vlastníků pozemků dotčených daným stavebním záměrem (včetně předmětného pozemku v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalované).
17. Přiléhavost postrádá rovněž kritika, že odvolací soud žalobkyni odepřel možnost preventivní ochrany určovací žalobou. Jak vyplývá ze samotné žaloby a vylíčení rozhodných skutkových okolností, jakož i z dalšího procesního postupu žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně, ale i v řízení odvolacím, je určovací žalobní požadavek jednoznačně spjat toliko s otázkou platnosti (účinnosti) souhlasu uděleného podle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona. Pouze z tohoto pohledu tak byly soudy oprávněny se žalobou věcně zabývat a posoudit její důvodnost.
Žalobkyně se totiž domnívá, že sice nebyla z možnosti uplatnit své námitky ve stavebním řízení vyloučena, nesouhlasí však s jejich posouzením ze strany stavebního úřadu, přičemž tvrdí, že o jejím odvolání dosud nebylo rozhodnuto. U soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení se lze bránit proti realizaci stavby ze soukromoprávního hlediska neoprávněné. Otázka, zda se optikou práva veřejného jedná současně o stavbu povolenou, je otázkou odlišnou. Odvolací soud tudíž správně zkoumal, zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem (k tomu blíže přiměřeně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 162/2020). Výše uvedenému pojetí určovací žaloby pak neodpovídá odůvodnění naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti (neúčinnosti) souhlasu uděleného podle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona.
Takovéto určení by v daném případě nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastnicemi řízení (včetně jejich právního vztahu ke stavebníkovi), neboť z takového určení nerezultuje závěr, zda je z pohledu soukromého práva stavebník oprávněn zasáhnout do vlastnického práva účastnic řízení tím, že na předmětném pozemku vybuduje přípojku technické infrastruktury, respektive, zda a popřípadě jakým způsobem bylo mezi žalovanou (většinovou spoluvlastnicí) a žalobkyní (menšinovou spoluvlastnicí) rozhodnuto o správě předmětného pozemku.
18. Namítá-li žalobkyně, že o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení svědčí i postup správního orgánu, jímž bylo stavební řízení týkající se sporného stavebního záměru přerušeno s ohledem na přítomné soudní řízení, sluší se uvést následující. Pro účely stavebního řízení nebylo podstatné, zda stavebník disponuje platným soukromoprávním titulem pro realizaci stavebního záměru na předmětném pozemku. Jestliže totiž stavebník v rámci projednání stavebního záměru v režimu stavebního zákona doložil souhlas žalované, tj. souhlas dvoutřetinové většiny spoluvlastníků předmětného pozemku, pak by k občanskoprávní námitce žalobkyně zpochybňující právo stavebníka projednávaný stavební záměr uskutečnit stavební úřad přihlížel pouze tehdy, pokud by žalobkyně doložila, že se obrátila na soud [srovnej KÝVALOVÁ, Miroslava.
§ 184a (Souhlas vlastníka pozemku nebo stavby). In: MACHAČKOVÁ, Jana a kol. Stavební zákon. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 1141; nebo dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2024, č. j. 10 As 280/2022-43]. Směřovala-li snad žalobkyně žalobou podanou v nyní projednávané věci ke zpochybnění práva stavebníka stavební záměr z pohledu občanského práva uskutečnit, musel by tomu odpovídat i žalobní návrh. Z vymezených žalobních tvrzení a z nich vycházejícího petitu ovšem vyplývá, že žalobkyně brojí výhradně proti veřejnoprávnímu povolení zamýšleného stavebního záměru, nikoli proti jeho oprávněnosti i z hlediska soukromého práva.
V této souvislosti se jeví vhodným zopakovat, že souhlas dle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona je udílen výlučně pro účely stavebního řízení a jeho samotným udělením není nakládáno s majetkem. Souhlas poskytnutý v rámci stavebního řízení (jako veřejnoprávní institut) ničeho nevypovídá o oprávnění stavebníka realizovat příslušný stavební záměr z pohledu soukromého práva. Úvaha odvolacího soudu tedy obstojí, neboť zde není podkladu pro závěr o tom, že by podaná určovací žaloba mohla v rovině soukromoprávní plnit svou preventivní funkci, případně že by mohla efektivně eliminovat stav ohrožení práva žalobkyně.
19. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že žaloba podaná v nyní projednávané věci patrně vyjadřuje snahu žalobkyně zabránit plánovanému připojení stavby rodinného domu stavebníka na technickou infrastrukturu situovanou na předmětném pozemku, ve kterém spatřovala a stále spatřuje zásah do svých vlastnických práv. S žalobkyní lze souhlasit v tom, že v případě, že někdo hrozí neoprávněným zásahem, nelze po vlastníkovi požadovat, aby vyčkal provedení tohoto zásahu a teprve poté se u soudu domáhal ochrany (srovnej např.
dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 162/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 22 Cdo 867/2020). Pokud ovšem výsledkem soudní věcně právní deklarace mělo být vyjádření, že stavebník není oprávněn zasahovat do (spolu)vlastnického práva žalobkyně způsobem, kterým hrozí (realizací přípojek technické infrastruktury), pak je nezbytné, aby žalobkyně směřovala svoji žalobu vůči tomu, kdo neoprávněným zásahem hrozí, což ostatně připomněl již odvolací soud (viz bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, včetně tam odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 162/2020).
20. Dovolání není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda udělení souhlasu s umístěním a realizací přípojek technické infrastruktury třetí osoby na společném pozemku dle ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona představuje rozhodnutí, k němuž je nezbytný souhlas dvoutřetinové většiny hlasů podílových spoluvlastníků ve smyslu ustanovení § 1129 o. z., nebo k němuž je v souladu s ustanovením § 1132 o. z. potřeba souhlasu všech podílových spoluvlastníků. Na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, neboť nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 973/2022). V rozsahu této argumentace proto absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
21. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Proti výroku o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu – kromě zamítavého výroku věcného – rovněž potvrzen, jakož i proti výroku o nákladech řízení, který dovolatelka napadla jako výrok akcesorický, není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
23. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 13. 4. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu