22 Cdo 57/2025-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. H. a b) K. H., obou zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České dráhy, a.s., IČO 70994226, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 105/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 21 Co 192/2024-303, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 7 C 105/2023-255, zamítl žalobu o zřízení věcného břemene umístění stavby na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, spočívajícího v užívání pozemku zastavěním stavbou č. p. XY v katastrálním území XY, umístění stavby na povinném pozemku a v právu přístupu a vjezdu na povinný pozemek za účelem užívání stavby s povinností žalobců zaplatit žalované za zřízení služebnosti náhradu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 21 Co 192/2024-303, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, kterým napadají rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Namítají, že stavba se stala neoprávněnou, a žalobcům tak vznikl nárok domáhat se zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „obč. zák.“) až po výpovědi nájemních smluv uzavřených s žalovanou (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 a 22 Cdo 3765/2015). Argumentují tím, že samostatná stavba v právním smyslu vznikla v roce 1991. Před tímto datem došlo ke sjednocení vlastnického práva ke stavbě a pozemku, neboť obě nemovitosti vlastnil stát. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991 přitom umožňoval zřídit k pozemku věcné břemeno za účelem užívání neoprávněné stavby v § 221. Odkazovali dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, podle kterého se vlastník pozemku nemůže domáhat odstranění stavby, je-li na pozemku umístěna na základě práva s trvalou povahou, a namítali, že dočasnost původního titulu k umístění stavby nebyla v řízení postavena najisto. Poukazovali také na to, že dle výpisů z železničních knih už o stavební povolení žádaly osoby odlišné od vlastníka pozemku, stavební povolení bylo vydáno, lze tedy předpokládat, že právní důvod k umístnění stavby musel být doložen. Zřízení věcného břemene považují za jediný dobře možný způsob vypořádání dvou rovnocenných vlastnických práv, odstranění stavby by nebylo účelné a odporovalo by dobrým mravům. Dodali, že nárokem na odstranění stavby dochází „k opakovanému vyvlastnění v rozporu s ústavněprávní ochranou vlastnictví“, stavba je přitom na pozemku umístěna od roku 1938 a po celou dobu nikdo nenamítal, že je umístěna neoprávněně a měla by být odstraněna. Odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2883/21 k možnosti zmírňovat nepřiměřenou tvrdost zákona požadavkem výkonu práv v souladu s dobrými mravy, a to výjimečně i contra legem. V rámci spravedlivého rozhodnutí by proto měl soud aplikovat pravidla o vypořádání stavby na cizím pozemku také na stavby, které byly původně umístěny na pozemku oprávněně.
5. Soudu prvního stupně rovněž vytýkali, že o části žalobního návrhu, kterým se domáhali zřízení nezbytné cesty, nerozhodl, odvolací soud k nápravě této vady nepřistoupil. Rozhodnutí o nákladech řízení je podle názoru dovolatelů v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1447/18.
6. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Přestože dovolatelé sami žádnou právní otázku, na které je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neformulují, z obsahu dovolání lze dovodit následují právní otázky, u kterých žalobci alespoň okazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu. 1) Zda nárok domáhat se zřízení věcného břemene podle § 135c obč. zák. vzniká po odpadnutí právního titulu k umístění stavby na cizím pozemku (nájemní smlouvy), pokud do roku 1991 vlastnil pozemek i stavbu stát, a samostatná stavba v právním smyslu tak vznikla až v roce 1991. 2) Zda se vlastník pozemku může domáhat odstranění stavby, je-li na pozemku stavba umístěna na základě práva s trvalou povahou.
12. Na řešení otázky 2) není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť ten napadeným rozsudkem o odstranění stavby nerozhodoval.
13. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky 1), neboť odvolací soud se při řešení této otázky od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, ani od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, na které dovolatelé odkazují, neodchýlil. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o vypořádání neoprávněných staveb (staveb na cizím pozemku) zřízených před 1. 1. 2014 je třeba rozhodnout podle dosavadních předpisů, a připomněl, že jedině v případě neoprávněné stavby je namístě vypořádání podle § 135c obč. zák. Rovněž usnesení sp. zn. 22 Cdo 3765/2015 se věnuje otázce, podle jakého předpisu se vypořádávají neoprávněné stavby zřízené před 1.
1. 2014, a způsobu vypořádání neoprávněné stavby v řešené věci. Není zřejmé, v čem má rozpor s těmito rozhodnutími spočívat, neboť Nejvyšší soud se v něm nevěnuje ani možnosti domáhat se vypořádání podle § 135c obč. zák. po odpadnutí právního důvodu k umístění stavby ani „vzniku samostatné stavby v právním smyslu“ při rozdělení vlastnictví pozemku a již dříve zhotovené stavby. Dovolací soud pro úplnost dodává, že závěr odvolacího soudu, že po zániku práva k umístění stavby na cizím pozemku se stavba nestává neoprávněnou podle § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul k jejímu umístnění existoval, je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 516/2020).
14. Dovolání není přípustné ani pro otázku namítaného rozporu vyklizení pozemku a odepření aplikace § 135c obč. zák. s dobrými mravy. Povinnosti pozemek vyklidit se rozhodnutí odvolacího soudu netýkalo, na řešení otázky rozporu vyklizení s dobrými mravy tak není založeno. Na základě § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat právo nové (resp. dosud neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 12.
11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1496/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, či nález Ústavního soudu z 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94). Tomu odpovídá i závěr odvolacího soudu, že věcné břemeno (služebnost) nelze zřídit s odkazem na soulad s dobrými mravy (bod 40 odůvodnění).
15. Důvodná není ani dovolací námitka, že nebylo rozhodnuto o části žalobního nároku, neboť soud prvního stupně, jehož rozsudek byl napadeným rozhodnutím potvrzen, žalobu zamítl rovněž v části týkající se věcného břemene spočívajícího v právu přístupu a vjezdu. Odvolací soud se navíc potřebou přístupu ke stavbě zabýval (bod 42 odůvodnění).
16. Dovolání proti nákladovému výroku odvolacího soudu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu