USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně EFES, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Třebonice 110, IČO:
41189710, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1,
Ovocný trh 1096/8, proti žalované SALIA, s. r. o., se sídlem v Praze 3,
Olšanská 2898/4d, IČO: 25541382, zastoupené JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, o zřízení věcného
břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 413/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna
2019, č. j. 68 Co 456/2017-615, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
9. 2017, č. j. 18 C 413/2013-461, zřídil věcné břemeno „zatěžující pozemek
parc. č. 609/79, spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy
č. e. 110, nacházející se na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a
609/89, obci Praha, nebo jakékoliv části budovy, č. e. 110 nebo jakékoliv její
části na pozemku parc. č. 609/79, vše v katastrálním území Třebonice, obci
Praha, za měsíční úplatu ve výši 5 841 Kč, do 31. 12. 2020“ (výrok I), zřídil
věcné břemeno „zatěžující pozemek parc. č. 609/69, spočívající v povinnosti
strpět právo každého vlastníka budovy č. e. 110, umístěné na pozemcích parc. č.
609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, vstupu chůze, vjezdu a jízdy silničních
motorových i nemotorových vozidel na pozemek parc. č. 609/69, pro účely
zásobování, údržby a provozu budovy č. e. 110, umístěné na pozemcích parc. č.
609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, vše v k. ú. Třebonice, obci Praha, nebo
jakékoliv části této budovy za měsíční úplatu ve výši 18 891 Kč do 31. 12.
2010“ (výrok II), zamítl vzájemný návrh žalované, aby byla odstraněna část
stavby č. e. 110 – skladový areál EFES – skladová hala B, umístěná na pozemcích
parc. č. 609/58, 609/77, 609/78, 609/79, vše v k. ú. Třebonice a obci Praha
(dále jen „předmětná stavba“), a aby bylo uloženo žalobkyni tento pozemek uvést
do původního stavu v přiměřené lhůtě, která bude určena soudem (výrok III), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 15. 2. 2018, č. j. 68 Co 456/2017-436, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I, II, III a V potvrdil, ve výroku IV o náhradě nákladů řízení změnil
(výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
K dovolání žalované Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 30. 10.
2018, č. j. 22 Cdo 2439/2018-575, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č. j. 68 Co
456/2017-615, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I a II o
věci samé změnil tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby bylo zřízeno věcné
břemeno zatěžující pozemek parc. č. 609/79, k. ú. Třebonice, obec Praha
spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy č. e. 110
umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/89, všech v k. ú.
Třebonice, obci Praha, nebo jakékoliv části budovy, č. e. 110 nebo jakékoliv
její části na pozemku parc. č. 609/79, k. ú. Třebonice, obci Praha za měsíční
úplatu ve výši 5 841 Kč, a to v době trvání do 31. 12. 2020, a se žádostí, aby
bylo zřízeno věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. 609/69, k. ú. Třebonice,
obec Praha spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy č. e.
110 umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, všech v k.
ú. Třebonice, obci Praha, vstupu, chůze, vjezdu a jízdy silničních motorových i
nemotorových vozidel na pozemek parc. č. 609/69 v k. ú. Třebonice, obci Praha
pro účely zásobování, údržby a provozu budovy č. e. 110 umístěné na pozemcích
parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha,
nebo jakékoliv části této budovy za měsíční úplatu ve výši 18 891 Kč, a to v
době trvání do 31. 12. 2020 (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku III o věci samé zrušil a věc v rozsahu tomu odpovídajícím a k
projednání eventuálního petitu žaloby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I podala žalobkyně dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které mají být
dovolacím soudem posouzeny jinak. Žalobkyně má za to, že dovolání je přípustné
pro vyřešení právní otázky, zda dodatečné uzavření dočasné nájemní smlouvy k
pozemku, na němž je umístěna stavba doposud hodnocená jako neoprávněná, vyvolá
změnu v jejím právním hodnocení, a zda potom v důsledku uplynutí doby nájmu
není vždy a bez ohledu na konkrétní okolnosti možné vypořádat poměry k takové
stavbě podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) zřízením věcného břemene. Řešení této otázky v napadeném rozhodnutí
spočívá na dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, zejména na rozsudku sp. zn.
22 Cdo 2653/2012, 22 Cdo 4707/2010 a sp. zn. 22 Cdo 1627/99. Nesprávnost
posouzení této otázky pak spatřuje žalobkyně v předmětném případě v
následujících důvodech: a) napadené rozhodnutí je výsledkem nepřípustného
právního formalismu, jehož důsledky přetvářejí vůli žalobkyně a žalované
vyjádřenou v textu nájemní smlouvy; b) napadené rozhodnutí štěpí právní
posouzení neoprávněných staveb a oproti obecnému vnímání spravedlnosti
favorizuje protiprávní stav; c) napadené rozhodnutí v důsledku formalistického
přístupu nezohledňuje důvody zvláštního zřetele hodné na straně žalobkyně. Namítá rovněž zásah do jejího práva vlastnit majetek chráněného čl. 11 Listiny
základních práv a svobod. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání spatřuje jako nedůvodné,
neboť se odvolací soud řídil názorem Nejvyššího soudu. Argumentace žalobkyně je
zcela nepřiléhavá; žalobkyně pouze polemizuje s již jednou vysloveným závazným
názorem Nejvyššího soudu. Je podle ní nepřípustné, aby se opětovně celá věc
věcně přezkoumávala. Nejvyšší soud vyloučil aplikaci § 135c obč. zák. a jako
použitelný označil § 126 obč. zák. Podle žalované nejsou dány okolnosti pro
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. (resp. § 2 odst. 3 ve spojení s § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Dále uvádí, že vztahy
účastníků by se měly posuzovat podle obč. zák. a nikoli podle o. z. Navrhuje,
aby bylo dovolání zamítnuto. K vyjádření žalované žalobkyně uvedla, že nezpochybňuje vázanost odvolacího
soudu názorem Nejvyššího soudu, je však přesvědčena, že jsou z hlediska čl. 11
Listiny základních práv a svobod dány okolnosti pro aplikaci § 135c obč. zák. Bezvýjimečná aplikace § 126 obč. zák. by neproporcionálně zvýhodňovala
vlastnické právo žalované. Neztotožňuje se s náhledem žalované, že by dovolací
soud nemohl změnit svůj právní názor; judikatura nemůže být bez vývoje. Vytýká,
že se dovolací soud v předchozím řízení nevěnoval ústavněprávní rovině celého
případu, především opomenul provedení testu proporcionality. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud především odkazuje na své předchozí kasační rozhodnutí v této
věci, kde podrobně vysvětlil právní závěry promítající se do poměrů účastníků a
kde zavázal odvolací soud závazným právním názorem pro další postup.
Odvolací
soud tyto závěry v plném rozsahu respektoval a dovolací soud neshledal žádný
důvod pro jejich přehodnocení. Další část odůvodnění je proto zaměřena již jen
na vypořádání se s jednotlivými dovolacími námitkami žalobkyně. Námitka a) – napadené rozhodnutí je výsledkem nepřípustného právního
formalismu, jehož důsledky přetvářejí vůli žalobkyně a žalované vyjádřenou v
textu nájemní smlouvy. Námitka b) – napadené rozhodnutí štěpí právní posouzení
neoprávněných staveb a oproti obecnému vnímání spravedlnosti favorizuje
protiprávní stav. Tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání. Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu
svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro
klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební
povolení. Stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku (resp. státních orgánů) o stavbě [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003 (uveřejněné pod pořadovým č. C 2 660 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)]. Pokud vlastník pozemku a stavebník uzavřou po zřízení neoprávněné
stavby smlouvu, na jejímž základě vznikne stavebníkovi právo mít nadále na
cizím pozemku stavbu, nelze se domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby
podle § 135c obč. zák. Pouhé vyjádření souhlasu s další existencí stavby však
není právní skutečností, která by takové právo zakládala; to, že vlastník
pozemku se nedomáhá odstranění neoprávněné stavby, jej nezbavuje práva domáhat
se vypořádání podle § 135c obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 2/2001)]. Zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku,
který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí
sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na
tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do
vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění stavby [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 240/97 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 10/1999)]. V
případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které
může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku;
zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím
pozemku stavbu. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek
přenechal jinému jen dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo
podmínky stanovené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod [nález Ústavního
soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01 (publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu č. 22/2001)]. Soudní praxe tak připouští změnu režimu, kdy se původně neoprávněná stavba
následně může stát stavbou, která stojí na pozemku jiného vlastníka na základě
dodatečně vzniklého právního titulu. Právní poměry účastníků se pak řídí tímto
právním titulem, resp.
důsledky, které nastupují po jeho následném odpadnutí,
aniž by se opětovně jednalo o neoprávněnou stavbu. To ostatně jasně konstatoval dovolací soud již v předchozím kasačním rozhodnutí
a toto východisko platí i v poměrech souzené věci. Možnost nahrazení právního vztahu opravňujícího k vybudování a umístění stavby
právním vztahem jiným formou privativní novace (§ 570 obč. zák.) později v
obecné rovině připustil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22
Cdo 4707/2010 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, č. 11/2013). Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném pod
č. C 14 249 v Souboru), vysvětlil, že z principu autonomie vůle vyplývá nejen
oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale
i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby
účastníci řízení nahradili z objektivního pohledu jedno právo účastníka právem
jiným s odlišným obsahem a povahou, na které může být nahlíženo pro některého
účastníka právního vztahu např. jako na méně výhodné. Jestliže by došlo k
privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení dosavadního závazku
závazkem novým, pak po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní
režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z
privativní novace. To znamená, že po zániku práv a povinností vyplývajících z
uzavřeného právního poměru by se další právní režim neřídil právním poměrem
původním právě proto, že tento poměr by byl nahrazen závazkem novým při
současném zrušení původního právního vztahu. Na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou
již není stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její
výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura nepřipustila, aby právní
režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha
vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho
oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob
řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá
podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění
stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Proto také není možno v těchto případech, kdy
stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím
pozemku stavbu je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch
časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod č. C 7 489 v Souboru)], neboť analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který
zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné
[k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo
1654/2009 (uveřejněné pod č. C 8 615 v Souboru)].
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkami žalobkyně ohledně přetváření vůle
žalobkyně a žalovaného ani ohledně favorizace protiprávního stavu, a proto
neshledal důvod k odlišnému posouzení předkládané otázky. V daném případě nešlo o nahrazení existujícího platného závazkového právního
poměru jiným závazkovým právním poměrem formou privativní novace, ale o
odklizení protiprávního stavu založeného neoprávněností zřízené stavby platným
právním titulem v podobě nájemní smlouvy. Dovolací soud nemá žádnou pochybnost o skutkových zjištěních učiněných v
nalézacím řízení, že vůle žalobkyně směřovala právě k tomuto cíli. To ostatně
potvrzovala i sama žalobkyně v žalobě a svou argumentací v průběhu řízení před
soudem prvního stupně, jestliže výslovně uváděla, že stavba budovy byla zřízena
bez soukromoprávního titulu a teprve v rámci řízení o odstranění budovy
spojeného s řízením o žádosti o dodatečné povolení stavby bylo dne 25. 10. 2005
ze strany žalobkyně požádáno u Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových o uzavření nájemní smlouvy, která byla dne 13. 2. 2006 uzavřena. Z
toho je zřejmé, že smyslem uzavření nájemní smlouvy bylo odklizení
protiprávnosti umístěné stavby. Naznačuje-li žalobkyně v dovolání, že bylo ujednáno mezi smluvními stranami
nájemní smlouvy, že po zániku nájemní smlouvy se obnoví „původní (byť
protiprávní) stav“, pak takové skutkové zjištění nalézací soudy neučinily. Dovolatelka odkazuje v této souvislosti na čl. IX 4 nájemní smlouvy, jež
cituje, ale ani z této citace takový závěr nevyplývá, neboť toliko konstatuje,
že po skončení nájemní smlouvy nájemce „je povinen předat nemovitost ve stavu,
v jakém ji převzal.“ To je ovšem obecný zákonný důsledek úpravy nájemní smlouvy
v obč. zák. a nijak nevyjadřuje právní důsledky, které by následně pro smluvní
strany měly z takového článku smlouvy vyplynout. Právní argumentace žalobkyně je ostatně do jisté míry právně rozporná. V žalobě
a v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že stavba budovy byla
zřízena neoprávněně a vztah mezi účastníky by měl být vypořádán podle § 135c
obč. zák., tj. podle ustanovení o neoprávněné stavbě; současně však
argumentovala tím, že „budovu ani přilehlé součásti a stavby na předmětných
nyní nelze považovat za stavby neoprávněné.“ Takový závěr by však právě
aplikaci § 135c obč. zák. vylučoval. Dovolací soud nesouhlasí s dovolací námitkou, že judikatura Nejvyššího soudu
nerespektuje smluvní vůli účastníků právních vztahů. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu naopak respektuje ujednanou vůli stran
sporu. Je tomu tak proto, že umožňuje stavebníkovi neoprávněné stavby a
vlastníkovi pozemku překlenout protiprávní stav tím, že si i po zhotovení
neoprávněné stavby mohou sjednat právní titul, na jehož základě bude nadále
stavba na cizím pozemku stát jako stavba oprávněná. Tím je tento protiprávní
stav nahrazen vztahem vyplývajícím z právního titulu. V případě, že tento titul
odpadne, nelze však již stavbu posuzovat v režimu § 135c obč.
zák., a to právě
proto, že sice půjde o stavbu stojící na cizím pozemku bez právního titulu,
nikoli však již o stavbu neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť tou
může být podle výše citované judikatury toliko taková stavba, jejíž stavebník v
době zřízení stavby nedisponoval platným právním titulem k jejímu vystavění na
cizím pozemku. V tomto případě právní titul v podobě nájemní smlouvy vznikl,
čímž byl nahrazen původní protiprávní stav; vzhledem ke sjednané době nájmu
však byl později právní titul odklizen, nemůže proto již jít o neoprávněnou
stavbu ve smyslu § 135c obč. zák. S možností připuštění smluvního ujednání nahrazujícího dosavadní protiprávní
stav je však v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt na účastnících
právního vztahu, aby zvážili, jaké právní důsledky ze změny právního režimu pro
ně vyplynou, porovnali rozsah práv a povinností vyplývajících z nového právního
vztahu s právy a povinnostmi vyplývajícími z právního poměru dosavadního, a
podle toho se pak rozhodly, zda na změnu dosavadního režimu přistoupí, případně
za jakých podmínek, nebo ponechají svůj právní vztah v režimu § 135c obč. zák. Tento náhled nefavorizuje protiprávní stav. Naopak upřednostňuje smluvní vztah,
neboť umožňuje stavebníkovi neoprávněné stavby a vlastníkovi pozemku tento stav
legalizovat a i ex post ke stavbě sjednat právní titul, na jehož základě může
stát na cizím pozemku, a současně podmínky, za kterých se tak stane. Pominou-li
však účinky sjednaného právního titulu, musí si být strany vědomy následků,
které s sebou tento zánik právního vztahu přináší – ostatně o obdobnou situaci
by šlo i pokud by stavba byla oprávněná od počátku – tj. § 135c obč. zák. by
nebylo možné aplikovat. Dovolací soud nepochybuje o tom, že směřuje-li vůle
stran k legalizaci protiprávního stavu sjednáním nájemní smlouvy, nemůže být
jejím účelem, aby byl po zániku tohoto závazku opětovně zaveden protiprávní
stav. Po odklizení protiprávního stavu tak již nelze aplikovat na věc § 135c
obč. zák. Ostatně i primárním, a zákonem preferovaným, způsobem vypořádání
neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. je její odstranění, což zákonná
úprava výslovně zdůrazňuje na prvním místě. Námitka c) – napadené rozhodnutí v důsledku formalistického přístupu
nezohledňuje důvody zvláštního zřetele hodné na straně žalobkyně. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení není
napadené rozhodnutí založeno. Její řešení je v této fázi řízení bezpředmětné z
důvodu, že uvedená námitka pojmově spadá do řízení o odstranění stavby; soudy
se s ní proto budou muset vypořádat v dalším řízení při řešení protinávrhu
žalované. Totéž platí i o namítané neproporcionalitě napadeného rozhodnutí a
tvrzeném zásahu do základního práva žalobkyně vlastnit majetek. I tyto
předestřené námitky obsahově souvisejí s řízením o odstranění stavby, a proto
je jejich řešení v této fázi řízení bezpředmětné. Z uvedeného se podává, že otázky nastíněné dovolatelkou v judikatuře dovolacího
soudu již řešení není třeba posoudit jinak; uplatněný dovolací důvod tak není
dán.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §
243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení
ve věci samé nebylo dosud skončeno [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.