ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně EFES, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, K Radotínu 492, IČO:
41189710, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Ovocný trh 1096/8, proti žalované SALIA, s. r. o., se sídlem v Praze 3,
Olšanská 2898/4d, IČO: 25541382, zastoupené JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D.,
se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, o zřízení věcného břemene,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 413/2013, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2018, č. j. 68
Co 456/2017-436, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2018, č. j. 68 Co
456/2017-436, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
9. 2017, č. j. 18 C 413/2013-461, zřídil věcné břemeno „zatěžující pozemek,
spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy, nacházející se
na pozemcích, obci P., nebo jakékoliv části budovy nebo jakékoliv její části na
pozemku, vše v katastrálním území T., obci P., za měsíční úplatu ve výši 5 841
Kč, do 31. 12. 2020“ (výrok I.), zřídil věcné břemeno „zatěžující pozemek,
spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy, umístěné na
pozemcích, vstupu chůze, vjezdu a jízdy silničních motorových i nemotorových
vozidel na pozemek, pro účely zásobování, údržby a provozu budovy, umístěné na
pozemcích, vše v k. ú. T., obci P., nebo jakékoliv části této budovy za měsíční
úplatu ve výši 18 891 Kč do 31. 12. 2010“ (výrok II.), zamítl vzájemný návrh
žalované, aby byla odstraněna část stavby – skladový areál EFES – skladová hala
B, umístěná na pozemcích, vše v k. ú. T. a obci P. (dále jen „předmětná
stavba“), a aby bylo uloženo žalobkyni tento pozemek uvést do původního stavu v
přiměřené lhůtě, která bude určena soudem (výrok III.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky IV. a V.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 21. 12. 2004 byla mezi
společností Skanska Prefa a. s. jako prodávající a žalobkyní jako kupující
uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě se žalobkyně stala vlastnicí pozemků
a pozemků ve zjednodušené evidenci a v k. ú. T. za kupní cenu ve výši 7 213 000
Kč. Dne 1. 11. 2004 vyhlásil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
výběrové řízení na prodej pozemku ve zjednodušené evidenci, přičemž stanovil
minimální kupní cenu 4 899 600 Kč. Ve druhém výběrovém řízení byla minimální
kupní cena stanovena na 3 131 000 Kč. Výběrového řízení se účastnila žalobkyně,
nicméně k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Další výběrové řízení se týkalo
prodeje pozemků a v k. ú. T., obci P. (dále jen „předmětné pozemky“) a
nejvýhodnější nabídku předložila žalovaná, které byly pozemky prodány. Žalovaná
si však byla vědoma toho, že vlastnicí okolních pozemků je žalobkyně a že se na
pozemku nachází předmětná stavba. Na základě nájemní smlouvy č. 793/2006, která byla uzavřena mezi Českou
republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a žalobkyní dne
10. 1. 2006 se stala žalobkyně nájemkyní předmětných pozemků. Smlouva byla
uzavřena na dobu určitou do 13. 2. 2011. Kolaudační rozhodnutí pro předmětnou
stavbu bylo vydáno v roce 1981 a v roce 1985, posléze byla předmětná stavba
dodatečně povolena a bylo vydáno povolení k jejímu užívání. Dočasná doba jejího
trvání pak byla prodloužena do 31. 12. 2020 rozhodnutím Úřadu městské části
Praha 13. Žalovaná již v roce 2011 navrhla žalobkyni odkoupení pozemků za cenu
9 500 000 Kč nebo uzavření nájemní smlouvy za nájemné 80 000 Kč. V katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných pozemků zapsána žalovaná,
na těchto pozemcích se nachází předmětná stavba a jsou obklopeny pozemky
žalobkyně. Vjezd a vchod do předmětné stavby je umístěn na pozemku. Soud prvního stupně posuzoval věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zabýval se
aplikovatelností § 135c obč. zák., přičemž uvedl, že z hlediska soukromého
práva nemá význam to, zda předmětná stavba byla povolena stavebním úřadem, ale
zda byla postavena bez svolení vlastníka pozemku. Uzavřel, že pokud stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku,
které může být vypovězeno, jde o dočasné užívání pozemku, a pokud zanikne
nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít stavbu na cizím
pozemku. Vzhledem k tomu, že je předmětná stavba stavbou neoprávněnou, soud
uspořádal poměry účastníků ve smyslu § 135c obč. zák. tak, že zřídil věcné
břemeno. Přihlédl k tomu, že jen malá část předmětné stavby je umístěna na
pozemku žalované, jinak stojí na pozemcích žalobkyně.
Přihlédl také k tomu, že
do této části předmětné stavby (objektu B2) je možný vjezd pouze z pozemku a že
žalobkyně stavbu haly přistavila a upravila, k čemuž došlo v době, kdy byla
nájemkyní pozemků, které získala žalovaná do vlastnictví na základě výběrového
řízení, kde převýšila nabízenou cenu žalobkyně o pouhých 59 999 Kč. Zohlednil i
skutečnost, že se žalovaná přihlásila do výběrového řízení o koupi předmětných
pozemků, ačkoliv již v době jeho konání byly tyto pozemky obklopeny pozemky ve
vlastnictví žalobkyně a na pozemku již byla umístěna předmětná stavba. Vzhledem
k velké rozloze předmětné stavby a k tomu, že se v její části nacházejí vjezdy
a vchody do stavby, by odstranění části předmětné stavby umístěné na pozemku
znamenalo pro žalobkyni značnou hospodářskou ztrátu, která je v nepoměru se
zájmem žalované na dalším využití předmětných pozemků. Původní vlastník pozemků
se navíc domáhal jejich vyklizení, nikoliv odstranění předmětné stavby, a neměl
tedy na odstranění stavby zájem. Nejlépe proto uspořádá poměry mezi účastníky
zřízení věcných břemen za náhradu. Náhrada pak byla stanovena za pomoci
znaleckého posudku. Soud prvního stupně zohlednil také skutečnost, že se
pozemek nachází v oploceném areálu a žalovaná nemá možnost jej užívat, rovněž
se prostorově jedná o takové plochy, které nelze rozumně využít. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 15. 2. 2018, č. j. 68 Co 456/2017-436, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I., II., III. a V. potvrdil, ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení
změnil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně. Sdílel rovněž názor, že předmětná stavba vznikla jako neoprávněná stavba, neboť
původně byla postavena bez souhlasu vlastníka pozemků, na kterých byla
umístěna; ztotožnil se tak s aplikací § 135c obč. zák. Při zvážení, jakým
způsobem bude neoprávněná stavba vypořádána, odvolací soud, přihlížeje k
judikatuře Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2977/10) a Nejvyššího soudu (zejména
sp. zn. 22 Cdo 880/2003), dospěl k závěru, že bude na místě zřídit věcné
břemeno do doby, po kterou je povoleno užívání skladové haly A, B1 a B2 podle
rozhodnutí stavebního úřadu, tedy do 31. 12. 2020. Zohlednil zvláštní okolnosti
případu spočívající v okolnostech vzniku a užívání předmětné stavby od roku
1981, dále nájemní právo žalobce k původnímu pozemku, správní rozhodnutí o
povolení předmětné stavby a okolnosti průběhu výběrových řízení. Hodnotil
rovněž účelnost odstranění části předmětné stavby, náklady spojené s realizací
demolice a hospodářskou ztrátu pro žalobkyni, rovněž také okolnosti koupě
předmětných pozemků žalovanou, které muselo být známo, že se pozemky nacházejí
v uzavřeném areálu bez samostatného přístupu. Odvolací soud souhlasil rovněž se
stanovením náhrady za zřízení věcného břemene soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že soudy
měly vztahy mezi účastníky posoudit podle § 126 odst. 1 obč. zák., nikoliv
podle § 135c obč. zák. Jestliže stavebník stavěl na cizím pozemku na základě
časově omezeného práva, musí nést následky v podobě odstranění stavby. Závěr
odvolacího soudu, že jde o stavbu neoprávněnou proto, že nájem pozemků skončil
ke dni 13. 2. 2011, je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Rozhodným okamžikem pro posouzení příslušných nároků není datum skončení
nájemního vztahu, nýbrž datum založení právních vztahů mezi účastníky. Je nepochybné, že předmětná stavba vznikla přestavbou a rozšířením původních
staveb a že šlo o stavbu bez soukromoprávního titulu k pozemku, tedy předmětná
stavba byla původně neoprávněná, navíc postavená bez příslušného stavebního
povolení. To však není rozhodný právní stav pro posouzení její oprávněnosti. Tím, že byla uzavřena nájemní smlouva, došlo k dočasnému narovnání
soukromoprávních vztahů mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované na dobu 5
let a žalobkyně musela počítat s tím, že po ukončení nájemního vztahu bude
muset předmětnou stavbu odstranit. Tuto zásadní skutečnost odvolací soud
pominul, nevypořádal se s ní, jeho závěr je nesprávný a nepřezkoumatelný, neboť
není zřejmé, na základě jakých zjištění byl učiněn. Ačkoliv se odůvodnění soudů
obou stupňů liší, jejich závěr o použitelnosti § 135c obč. zák. neobstojí. Poukázala přitom na četnou judikaturu dovolacího soudu, jakož i Ústavního
soudu. Skutečnost, že na sousední pozemek zasahuje pouze část budovy, přičemž
její odstranění by bylo neekonomické, není důvodem pro zamítnutí žaloby. Žalobkyně ostatně věděla, že předmětná stavba může na pozemku být pouze po
omezenou dobu. Zřízením věcného břemeno došlo k zásahu do vlastnického práva
žalované dle č. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka dále ze svého
pohledu vylíčila historické souvislosti daného případu, přičemž podle jejího
názoru některé, odvolacím soudem vyslovené, skutkové závěry nevyplývají z
provedeného dokazování. Soudy dále nezohlednily stav, ze kterého žalovaná
vycházela, když kupovala předmětné pozemky od státu. Předpokládala, že
předmětná stavba bude odstraněna, a to, že ji žalobkyně neodstranila a areál
oplotila, nemůže jít k tíži žalované. V době, kdy žalovaná kupovala pozemky od
státu, k nim měla zajištěn přístup. Její pozemky jsou samostatně využitelné. Není pravdou, že předmětné pozemky mají historickou ekologickou zátěž. K tomuto
nebylo prováděno žádné dokazování. Soudy obou stupňů rovněž chybně vyhodnotily
znalecké posudky a zkrátily právo žalované na spravedlivý soudní proces. Výtky
vůči znaleckým posudkům vypracovaným v řízení žalovaná v dovolání obsáhle
vylíčila. Soudy zkrátily právo žalované na osobní slyšení znalce, znalecký
ústav neměl možnost přednést svůj znalecký posudek, soudy převzaly bez bližšího
odůvodnění první znalecký posudek vypracovaný v řízení. Pokud by přesto aplikace § 135c obč. zák. měla přicházet do úvahy, měl soud
aplikovat jeho odstavec 3 namísto odstavce 1.
Nejsou zde důvody hodné
zvláštního zřetele na straně stavebníka. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že její chování – např. spočívající v tom, že nabídku na
koupi pozemků doručila žalobkyni poslední den lhůty – naplňuje znaky chování v
rozporu s dobrými mravy. Za nemravné nelze považovat to, že žalovaná
informovala žalobkyni o tom, že bude vyžadovat splnění podmínek ujednaných v
nájemní smlouvě. Je to naopak žalobkyně, která jednala nemravně, pokud
postavila dočasnou stavbu na základě dočasného nájemního vztahu, s vědomím, že
ji nesplní a pozemky nevyklidí. Žalobkyně věděla již při uzavření smlouvy, že
bude muset předmětné pozemky vyklidit a dočasnou stavbu zbourat. Musela mít
spočítáno, kolik bude bourání stavby stát a jaké to bude mít důsledky. Zbouráním malé části předmětné stavby nebude mít vliv na podnikání žalobkyně. Naopak při zřízení věcného břemene by měla žalovaná velké existenční problémy,
jelikož by pro ni bylo obtížné investovat do předmětných pozemků. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu,
případně jej zrušil a odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že dovolání je obsahově
takřka shodné s odvoláním žalované. V dovolání vylíčila okolnosti vzniku
neoprávněné stavby. Předmětná stavba nemohla být postavena jako dočasná stavba
na základě nájemního práva, neboť nájemní vztah v době vzniku budovy
neexistoval. Žalobkyně nepopřela ustálený názor vyjádřený v judikatuře, že se
okamžikem uzavření nájemní smlouvy stala stavba stavbou oprávněnou, ale veškerá
tato judikatura se týká skutkově a právně odlišné situace. Rozhodný okamžik pro
posouzení oprávněnosti nebo neoprávněnosti stavby je třeba vztáhnout k době
vzniku stavby, nikoliv k době vzniku nájemní smlouvy. Soudy postupovaly
správně, pokud stavbu považovaly za stavbu neoprávněnou. Žalobkyně rovněž
podrobně vylíčila, proč nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za
nepřezkoumatelné. Soudy správně seznaly, že odstranění stavby by bylo fatálním
zásahem do jejího průmyslového provozu a náklady odstranění staveb by
dosahovaly několik desítek milionů korun. Žalobkyně se také vyjádřila k
historickému pozadí nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům a
upozornila na to, že napadené rozhodnutí nemůže být pro žalovanou likvidační
již proto, že ani nesdělila skutečný předmět svého podnikání a její záměry s
pozemky. Pokud jde o znalecké posudky a stanovení úplaty za zřízení věcného
břemene, žalobkyně dodala, že znalecký posudek, kterého se žalovaná dovolávala,
stanoví hodnotu předmětných pozemků v hrubém rozporu se znaleckým posudkem
žalobkyně a znaleckým posudkem zadaným soudem. Odmítá, že by zřízením věcného
břemene na dobu dvou let mělo dojít k právní nejistotě mezi účastníky a
odporovalo to charakteru věcného břemene. Soudy správně dovodily, že žalovaná
stavěla stavbu v dobré víře a že pozemky bez stavby nejsou samostatně
využitelné, čímž je dán právě důvod pro zřízení věcného břemene. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu dovolání se podává otázka přípustnosti dovolání spočívající v tom, že
odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zřídil
věcné břemeno podle ustanovení § 135c obč. zák., ačkoliv předpoklady jeho
aplikace nebyly naplněny. Tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť je na ní rozhodnutí odvolacího
soudu založeno a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 135c odst. 1–3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na
to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je
třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Pokud by odstranění stavby
nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku,
pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi
vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu
věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací
praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První
skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na
cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom
tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které
stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník
staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl
důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy
stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k
vybudování stavby je nebo může být časově limitováno.
Nalézací soudy v řešené věci shodně konstatovaly, že v době, kdy byla stavba na
cizím pozemku postavena, chybělo oprávnění ji na cizí pozemek umístit. Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že někdo staví na cizím pozemku,
aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavbu zřídit. Pro
klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda měl stavebník či
neměl stavební povolení, a stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka
pozemku nebo státních orgánů o prováděné stavbě [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003 (uveřejněné pod
č. C 2 660 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003
(uveřejněného pod č. C 2012 v Souboru), se oprávněnost stavby posuzuje podle
právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku, a způsob vypořádání mezi
stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, se odvíjí od
právní úpravy platné v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě. Pravidla o
posuzování (ne)oprávněnosti stavby a způsobu vypořádání neoprávněné stavby, jak
z citovaného rozsudku dovolacího soudu vyplývají, jsou v rozhodovací praxi
pevně ukotvena [dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2392/99 (uveřejněný pod č. C 414 v Souboru), či rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 37 Co 40/95
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 10/1996, str. 480)]. O neoprávněnou stavbu jde v případě, že někdo zřídí stavbu na cizím pozemku, ač
na to nemá právo. Pokud však vlastník pozemku a stavebník uzavřou po zřízení
neoprávněné stavby smlouvu, na jejímž základě vznikne stavebníkovi věcné anebo
obligační právo mít nadále na cizím pozemku stavbu, nelze se domáhat uspořádání
vztahů z neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. Pouhé vyjádření souhlasu s
další existencí stavby však není právní skutečností, která by takové právo
zakládala; to, že vlastník pozemku se nedomáhá odstranění neoprávněné stavby,
případně jejího přikázání do svého vlastnictví, jej samo o sobě nezbavuje práva
domáhat se vypořádání podle § 135c obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99 (uveřejněný pod č. 42/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4434/2013 (uveřejněném pod č. C 15 257 v Souboru)]. Soudní praxe tak připouští změnu režimu, kdy se původně neoprávněná stavba
následně může stát stavbou, která stojí na pozemku jiného vlastníka na základě
dodatečně vzniklého právního titulu. Právní poměry účastníků se pak řídí tímto
právním titulem, resp. důsledky, které nastupují po jeho následném odpadnutí,
aniž by se opětovně jednalo o neoprávněnou stavbu. V řešené věci nalézací soudy dospěly k závěru, že předmětná stavba vznikla na
pozemku parc. č. 609/79 bez existence občanskoprávního titulu. Následně však
došlo k uzavření nájemní smlouvy, na jejímž základě vzniklo žalobkyni oprávnění
mít předmětnou stavbu na pozemku žalované.
Ačkoliv tak předmětná stavba vznikla
jako neoprávněná, skutečnost, že mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku vznikl
obligační (nájemní) vztah, vylučuje aplikaci § 135c obč. zák., a to i poté, co
toto oprávnění zaniklo. Z pohledu vypořádání vzájemných vztahů mezi stavebníkem
a vlastníkem pozemku se tedy právní vztahy po skončení dočasného oprávnění u
staveb původně zřízených bez právního titulu k pozemku, řídí shodnými pravidly
jako u staveb od počátku zřízených na cizím pozemku oprávněně. Tyto závěry odrážejí judikatorní směr vyjádřený v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu připouštějící, aby byl původní vztah mezi vlastníkem pozemku a stavby byl
nahrazen právním vztahem jiným formou tzv. privativní novace ve smyslu § 570
obč. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012
(uveřejněném pod č. C 14 249 v Souboru), vysvětlil, že z principu autonomie
vůle vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout
právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není
tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili z objektivního pohledu jedno
právo účastníka za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být
nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné. Jestliže by došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení
dosavadního závazku závazkem novým, pak po zániku nového závazku se nemůže
obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě
závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená, že po zániku práv a
povinností vyplývajících z uzavřeného právního poměru by se další právní režim
neřídil právním poměrem původním právě proto, že tento poměr by byl nahrazen
závazkem novým při současném zrušení původního právního vztahu. Tento závěr vyslovil Nejvyšší soud v situaci, kdy stavebníku svědčilo právo k
vybudování a umístění stavby trvalého charakteru, přičemž následně byla
uzavřena nájemní smlouva. Tím spíše pak je tato možnost dána tam, kde původně
mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku neexistuje žádný právní poměr – jde
o neoprávněnou stavbu – a následně dojde k uzavření nájemní smlouvy na dobu
určitou. Závěr o možnosti nahrazení původního právního poměru jiným mezi vlastníkem
stavby a vlastníkem pozemku akceptoval Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze
dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013 (uveřejněném pod č. C 14 633 v
Souboru), či v usnesení ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2252/2015
(uveřejněném pod č. C 14 811 v Souboru). Závěr, že vypořádání vzájemných vztahů mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku se
po skončení dočasného oprávnění u staveb původně zřízené bez právního titulu k
pozemku, řídí podobnými pravidly jako stavby již od počátku zřízenými na cizím
pozemku oprávněně, vycházelo z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností
musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, bylo
lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se
vlastník pozemku domáhal podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy
výjimečné tvrdosti odstranění stavby byly v poměrech obč. zák.
mimořádně
řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní podle § 2 odst. 3 ve
spojení s § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) –
[srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Proto také není možno v těchto případech, kdy
stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím
pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch
časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni [rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněný pod č. C 14 249 v
Souboru)]. K uvedeným závěrům se souhrnně Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném pod č. C 14 249 v Souboru), nebo ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013 (dostupném na www.nsoud.cz)]. V těchto případech se jedná o ochranu vlastnického práva, která se po 1. 1. 2014 řídí o. z. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014,
sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud
rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno poměřovat úpravou obsaženou v o. z. Uvedenou
úpravou se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na
ochranu vlastnického práva, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o
zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (uveřejněné pod č. C 15 233 v Souboru)]. V nálezu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz), sice Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, současně však v tomto nálezu (aniž by
ho dovolací soud hodnotil jako celek) výslovně uvedl – při zcela výjimečném
připuštění analogické aplikace § 135c obč. zák. na případy oprávněných staveb –
že „v typických případech lze se závěry o nemožnosti aplikace § 135c obč. zák. na oprávněné stavby souhlasit“, přičemž naznačená výjimka ve prospěch
analogické aplikace byla odůvodněna mimořádnými, skutkově zcela jedinečnými
okolnostmi daného případu majícími tzv. restituční prvek, které se vztahovaly k
restitucím církevního majetku a mimo jiné k důsledkům tzv. blokačního § 29
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku. O žádný takový případ se však v dané věci nejedná. Ostatně v následném nálezu (vydaném v téže věci, v níž Ústavní soud rozhodoval
pod sp. zn. I. ÚS 2166/10) ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17
(dostupném na http://nalus.usoud.cz), se sám Ústavní soud vyjádřil k obecnější
povaze aplikovatelnosti § 135c obč. zák. na případy oprávněných staveb velmi
zdrženlivě, ba až kriticky, se zdůrazněním toliko kasační závaznosti tohoto
názoru ve věci, v níž byl vysloven, bez jakýchkoliv obecnějších ambicí, jež by
snad měly být s tímto názorem – podle rozhodnutí I. ÚS 2166/10 – spojeny. Tyto souvislosti formuloval a zdůraznil Nejvyšší soud aktuálně v usnesení ze
dne 18. 9. 2018, sp. zn.
22 Cdo 2669/2018 (dostupném na www.nsoud.cz). Při aplikaci uvedených judikatorních závěrů, které lze bez jakýchkoliv
pochybností označit za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, je tedy
zřejmé, že zřízení věcného břemene jako způsobu vypořádání neoprávněné stavby
podle § 135c obč. zák., jak k němu přistoupil odvolací soud, není v souladu s
judikaturou dovolacího soudu. Není pochyb o tom, že ačkoliv byla původně stavba
zřízena bez občanskoprávního titulu k pozemku, k užívání stavby byla v roce
2006 uzavřena nájemní smlouva ohledně pozemku, na kterém se stavba nachází,
jejímž účelem bylo vyřešit právní vztahy vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Vznik tohoto oprávnění vylučuje aplikaci § 135c obč. zák. Tato nájemní smlouva
skončila v roce 2011 a jak původní stavebník, tak jeho právní nástupci věděli,
že právo je časově limitováno ukončením nájmu pozemku. Jestliže pak došlo v
roce 2011 k zániku nájmu, mohla se žalovaná domáhat vyklizení předmětného
pozemku – v poměrech této věci odstranění předmětné stavby. Jestliže dovolatelka namítá, že je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný,
je tato výhrada již bezpředmětná vzhledem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Výtky vůči znaleckým posudkům vypracovaným v řízení pak jsou bez významu již
proto, že nalézací soudy je vzaly jako základ pro určení výše náhrady za
zřízení věcného břemene u neoprávněné stavby. Jestliže však závěr o vypořádání
neoprávněné stavby – jak bylo uvedeno výše – neobstojí, je pro další řízení
otázka znaleckého dokazování v naznačeném směru nevýznamná. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího
soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.